Ještě jednou jaro – to z roku osmašedesát (2). Srpnová okupace očima ukrajinského disidenta

V názvu tohoto cyklu najdete slovo „jaro“, tento příspěvek se však týká srpna roku 1968. Žádný rozpor v tom není, jaro onoho roku vlastně začalo už roku předešlého a přelilo se i do dalších ročních období roku osmašedesátého včetně jara roku 1969, kdy bylo teprve potlačeno – kdo je pamětníkem, potvrdí to. Proto si dovolím porušit chronologii a popsat tu jeden neznámý ukrajinský aspekt zlověstného Srpna.

Naším průvodcem tehdejším děním v Kyjevě bude ukrajinský divadelní režisér, teoretik a historik Les Taňuk (1938–2016). Psal jsem tu o něm už kdysi, především jako o básníkovi a překladateli. Přesto bude vhodné připomenout Taňukova hlavní životní data.

Rodák z kyjevského regionu se už v době univerzitních studií (od přelomu 50. a 60. let) přiřadil ke skupině opozičně laděných mladých intelektuálů. V letech 1959–1963 stál Taňuk v čele velmi aktivního kyjevského Klubu tvůrčí mládeže. Narůstající odpor tamních konzervativců dosáhl nakonec likvidace Klubu a Taňuk se rozhodl v r. 1965 opustit Kyjev. Odešel za divadelnickou prací do tehdy relativně „liberálnější“ Moskvy.

V ruské metropoli působil Taňuk více než dvě desetiletí a udržoval zde přátelství s kulturními a občanskými činiteli. Využíval možností, které sovětská metropole nabízela ve větším rozsahu než tehdy provinčnější Kyjev. V Moskvě existoval podstatně bohatší kulturní život doplněný bohatšími kontakty se světem. Bylo zde tedy možno snáze získat nezávislé informace z domácích i západních zdrojů.

Taňuk zároveň udržoval z Moskvy kontakt s rodiči, kteří tehdy žili ve volyňském Lucku, i s řadou oficiózních i opozičně naladěných kulturních osobností, které spoluvytvářely tehdejší tvář Ukrajiny. Byl díky tomu na Ukrajině vnímán jako neformální vyslanec ukrajinských snah ve svazové metropoli.

Výraznou součástí Taňukova odkazu se staly jeho deníky. Psal je pravidelně od r. 1959 a k denním záznamům přidával opisy své korespondence a různých aktuálních i starších dokumentů. Celkově jeho zápisky zaplnily kolem 220 zřejmě dosti rozsáhlých sešitů. Taňuk považoval tento pramen za důležitou součást svých tvůrčích snah. Na sklonku života se tedy rozhodl vydat deníky tiskem v úplné podobě jako svědectví doby, kterou prožil.

Taňukovy deníky jsou mezi ukrajinskými prameny tohoto typu zdrojem klíčovým. Jejich edice nazvaná „Ščodennyky bez kupjur“ (Deníky bez vynechávek) měla zaplnit šedesát objemných svazků. První se dostal do rukou čtenářů v r. 2011 a do r. 2021 jich vyšlo devětačtyřicet: popisují dobu od r. 1959 do konce r. 1979. Záznamy z r. 1968 obsahují svazky 19 a 21–23 (ve dvacátém svazku jsou rejstříky). Psali jsme tu před několika lety o Taňukových záznamech z března 1968. V souvislosti s výročím 21. srpna se dnes obracíme ke dnům okupace.

Je třeba předeslat, že Taňuk se na počátku července vydal z Moskvy na Ukrajinu a strávil zde dva měsíce. Z Kyjeva nejprve odcestoval se skupinou dalších ukrajinských disidentů na dvoutýdenní pěší výpravu po západoukrajinských Karpatech. Jak účastníci správně tušili, byli sledováni pracovníky KGB, ale věnovali se bez ohledu na to předem stanovenému programu. K diskusi pod otevřeným karpatským nebem byla připravena dvě témata: Československo jako doklad hledání nového modelu a globální futurologie Andreje Sacharova. Cesta skončila ve Lvově, odkud jel Taňuk za rodiči do volyňského Lucku.

Při čtení českého tisku, který se mu občas dostával do rukou (jednalo se hlavně o Literární listy), se utvrzoval v myšlence, že sovětský model je nepřijatelný i pro Ukrajinu a Pobaltí, protože hospodářsky je neschopný konkurence. Uvažoval také, kde konkrétně uschovat exemplář manifestu Dva tisíce slov – podle něj by bylo zločinem neuchovat takový dokument pro budoucnost, a to „už pro naši, ukrajinskou“.

Zpráva o vpádu sovětské armády a jejích satelitů do Československa zastihla Taňuka už v Kyjevě. Zápisy deníku datované 21. srpna začínají slovy: „Myslel jsem si, že největší událostí tohoto dne se pro mne stane začátek soudního procesu s Anatolijem Marčenkem.“ Šlo o ukrajinského ruskojazyčného disidenta, který byl po několika dnech v Moskvě odsouzen za podporu československého reformního kursu (jeho knížka „Žij jako všichni“ vyšla v r. 1990 v českém překladu). Když Taňuk volal ve věci procesu ve dvě nebo ve tři hodiny ráno do Moskvy, dostal radu, aby poslouchal rozhlas. Bez ohledu na činnost rušiček zachytil poprvé zprávu o probíhající okupaci Československa.

Taňukovy zápisky o okupaci Československa začínají slovy: „Stalo se to, co jsme všichni čekali, ale přece jen jsme doufali, že se toho nedočkáme.“ Uvědomuje si, že okupace byla pečlivě připravena a vzpomíná na sovětské potlačení revoluce v Maďarsku v r. 1956. Pak přichází jeho hodnocení: „Hanba, děs, šílenství! Představuji si sám sebe na místě obyčejného Čecha nebo Slováka. Asi bych také střílel a házel koktejly Molotova na tanky se svastikou nebo vlastně s rudou hvězdou.“

Zapisuje si úvahu, že sovětskou okupaci podpořily čtyři satelitní státy, které samy stály na hranici výbuchu, a že Ukrajina za dané situace nezastává ani nemůže zastávat jakoukoli samostatnou pozici. O odporu Čechů a Slováků nepochyboval, i v dalších dnech si poznamenával ne vždy přesné údaje o ztrátách na obou stranách, o činnosti podzemních radiostanic v Praze a jiných městech a také o deportaci některých představitelů KSČ do Sovětského svazu.

Zajímavé jsou poznámky z 22. srpna hodnotící reakce Kyjeva a Kyjevanů na okupaci. Vnímá všeobecný šok a rezignaci a zapisuje si: „Na podporu Čechů (myšleni jsou nepochybně Čechoslováci) je třeba něco udělat, ale co? Napsat protestní dopis? Bude to zdlouhavé a polovina lidí, kteří byli do včerejška odvážní, ho nepodepíše. Svolat shromáždění? To je třeba udělat spíše v Moskvě než v Kyjevě – naše situace je odlišná. Je třeba, abychom sami nelezli na rožeň, ale nesmíme ani schovávat hlavu do písku – situace nám napoví, jak se zachovat. Tuto /srpnovou/ lekci by si měli zapamatovat všichni, kdo nosí růžové brýle, i ti, kteří věřili v /stranickou/ ´linii´. ´Linie´ se pohnula směrem k fašismu a celé toto /komunistické/ monstrum je nečitelné.“

V zápisech najdeme i doklady nereálných skutečností, které měly okupaci odůvodnit. Často bylo tehdy uváděno tvrzení, že západoněmecká vojska už stála připravena na československé hranice a ta sovětská je jen předstihla. Už zcela absurdní byla fakta předložená pracovníkem jednoho z kyjevských závodů: Češi /!/ prý přecházejí v ozbrojených skupinách sovětskou hranici a skrývají se na Ukrajině coby diverzanti – je proto třeba být na pozoru a chytat je nebo na ně spíše pálit ze všech hlavní.

Myšlenka na uskutečnění protestní akce byla v Kyjevě živá ještě 23. 8., ale opozičně naladění intelektuálové ji nakonec zavrhli jako příliš nebezpečnou. Uvědomovali si, že se nepodařilo přesvědčit a získat pro takovou akci dostatečné množství lidí – kyjevská společnost žila nadále v šoku. Taňuk pak uvádí příklady toho, jak se kvůli okupaci rozpadly přátelské vztahy řady lidí a že její rozporné hodnocení se projevuje i v jednotlivých rodinách. Konstatuje existenci tří rozdílně uvažujících skupin. První tvořili ti, kteří ve vlastním zájmu okupaci podpořili (byť ne vždy byli o její správnosti přesvědčeni). Do druhé skupiny patřili rozhodní odpůrce okupace, příslušníci převážně mladé humanitní inteligence – Taňuk nejvíce vyzvedává postoje básníka a nastávajícího politického vězně Vasyla Stusa. Třetí a největší skupinu tvořili jako za mnoha jiných historických situací „strategicky mlčící“ lidé.

Velkému tlaku však byli podrobeni všichni, k 24. 8. Taňuk zaznamenává všeobecné konání schůzí v Kyjevě. Všichni jejich účastníci museli podpořit okupaci a nazvat ji „internacionální pomocí“, jak se stalo po jednom dvou letech běžnou věcí i v Československu. O dva dny později zaznamenává demonstraci „sedmi statečných“ v Moskvě z 25. srpna a vysoce ji oceňuje. Přivádí ho to nakonec k povzdechu, že „Moskva nemlčí, zatímco Kyjev nanejvýš ´bručí´.“

V tu dobu už Taňuk začal uvažovat, že se vrátí do Moskvy – radili mu to i jeho kyjevští přátelé. Dne 28. 8. si ještě stručně poznamenal dojem z rozhovoru s jedním z českých ukrajinistů: „Orest Zilynskyj, který je tady, si zoufá, ale je názorově pevný. Je dobře informován: díky němu se mé představy staly jasnějšími. Ne – Češi vydrží a ´osvoboditelům´ se nedají. /…/ ´Osvoboditelé´ si nevědí rady poté, co se dostali do vzduchoprázdna: poslali vojska, ale co mají dělat dál, nevědí.“ Tím optimistickým závěrem, který se bohužel poměrně brzy rozešel s realitou, můžeme výklad o Taňukově reflexi srpnových událostí uzavřít. Dění v Československu sledoval a glosoval i nadále, to už se ale odehrávalo v Moskvě, kam se na sklonku srpna 1968 vrátil.

Můžeme samozřejmě litovat, že se v Kyjevě nenašlo podobných „sedm statečných“ jako v Moskvě, výsledek podobného vystoupení by však nejspíše přinesl ukrajinskému opozičnímu hnutí daleko větší postih, než se stalo v případě disidentů ruských. I tak ale Taňukovy záznamy naznačují, že ukrajinská inteligence vnímala vpád do Československa jako výrazně negativní a tragickou událost.

(boz)