Z hlubin dávnověku (XXXVI): Byla či nebyla expanze Slovanů? Doklady materiální

V otázce etnogeneze Slovanů existují ve vědě dva tábory: jeden zastává teorii migrační, podle které se Slované rozšířili po Evropě z „pravlasti“.  Kde ta pravlast ležela, o to se vedly spory, Palacký ji umísťuje mezi Odru a Vislu, v dnešní době na základě lingvistických rozborů se nejvíc vědců přiklání k oblasti kolem středního Dněpru, Dněstru a Prypjati. Druhá teorie, autochtonní, tvrdí, že k žádné změně obyvatelstva nedošlo, jen se po Evropě rozšířil nový kulturní model a nový jazyk. Extrémní je teorie tzv. turboslavismu, podle které tu Slované (konkrétně Poláci) byli už od dob lovců mamutů a římští historici jim jenom dávali jiná jména, nazývajíce je Kelty nebo Germány.

Migrační teorii ostře napadl americký archeolog rumunského původu Florin Curta svou publikací z r. 2001 The Making of the Slavs, kde argumentoval, že údajní první Slované byli ve skutečnosti jenom umělý konstrukt byzantských historiků, kteří tak začali označovat směsici barbarů, která útočila na dunajskou hranici. Na jeho hlavu se vzápětí snesla bouře kritiky. Sám Curta později ze svých extrémních pozic poněkud ustoupil. Přiznal, že jeho text byl záměrně provokativní, protože chtěl otřást vžitým stereotypem „pots = peoples“, konkrétně „hrnce pražského typu = Slované“. I archeologové, zastávající migrační teorii, museli uznat pádnost některých jeho argumentů, a tak se dnes spíše než o „migraci“ hovoří o „expanzi“, která zahrnuje jak stěhování, tak přenos kulturních vzorců.

Jak to vlastně s těmi pražskými hrnci bylo? V roce 1920 objevili ukrajinští archeologové u vesnice Korčak v Žytomyrské oblasti primitivní lepené hrnce vázovitého tvaru a označili je za raně slovanské. Postupně odkryli 14 osad sestávajících ze čtverhranných polozahloubených chýší s kamennou pecí v rohu. Podle nalezené římské spony datovali tuto kulturu do přelomu 5. a 6. století n. l. V třicátých letech ukrajinsko-český archeolog Ivan Borkovský (původně Borkovskyj) zkoumal raně středověkou keramiku z pražských nalezišť a ztotožnil ji s keramikou z Korčaku. Dlužno podotknout, že jeho publikace vyšla v roce 1940, těsně po uzavření českých vysokých škol, a měla dokázat, že Slované tu byli dříve než Němci.
 

V dalších letech byly hrnce typu Praha-Korčak nacházeny na mnoha místech střední, východní i jižní Evropy. Ukázalo se však, že tento styl keramiky není zcela jednotný a začaly se rozlišovat různé regionální typy, někdy nezdobené, jindy zdobené. Dále se ukázalo, že v řadě případů jsou na nalezištích vedle ručně zrobených pražských hrnců přítomny i nádoby točené na kruhu, případně v ruce zrobená i točená keramika germánská, na jihu také keramika římsko-provinciálního typu. Hrnce pražského typu se našly v langobardské mohyle na Žuráni a v římských pevnostech podél Dunaje. Jindy se spolu s pražskými hrnci najdou typické germánské kostěné hřebeny. Dnes tedy samotné hrnce k identifikaci nálezu jako slovanského nestačí, je potřebný souběh tří identifikačních znaků: 1) nádoby typu Praha-Korčak, 2) zahloubené chýše s kamennou pecí v rohu, 3) pohřeb žehem bez milodarů. Ukázalo se, že v řadě případů jsou přítomny jen dva, nebo i jenom jeden z uvedených znaků. Většina nálezů představuje smíšené kultury.        

I sám Curta dnes připouští, že k nějaké migraci došlo, ale jen na poměrně krátkou vzdálenost: po obou stranách Karpat, na severu k pramenům Visly a na jihu k dolnímu Dunaji, pokud věříme údaji Jordanovu. Jak to šlo dál, to už je sporné: prostá populační dynamika vylučuje, že by obyvatelstvo vyšlé z poměrně malého území mohlo během dvou-tří staletí zalidnit obrovskou plochu celé střední, východní a jižní Evropy. Po pádu železné opony také začal oslabovat narativ o odvěkém nepřátelství mezi hodnými Slovany a zlými Němci, takže stále častěji přicházejí na přetřes kontakty mezi Slovany a Germány, nebo opatrněji Keltogermány. Římští historikové se několikrát zmiňují o spolupráci mezi Sklaviny a Gepidy i o sklavinských žoldnéřích v římském vojsku. A s římskými legiemi se Slované mohli dostat daleko od svého původního bydliště.

Na druhé straně Slované měli vypracovaný celý komplex dovedností, který byl ideální pro přežití v extrémních podmínkách. Takových, jaké nastaly v barbariku zdecimovaném klimatickou změnou, válkami a epidemiemi. Stěhovavé zemědělství a minimum movitého majetku umožňovaly rychlé přesuny v případě, že v kraji začaly řádit epidemie nebo lupičské bandy. V rozporu s tradiční představou hlavní zdroj obživy u těchto raných Slovanů představoval chov hovězího dobytka, nikoli cereálie. Majetek ve formě dobytka měl tu výhodu, že se při stěhování přemísťoval po vlastních nohou, navíc nesl „úroky“ ve formě mláďat. Kravami se dalo i platit, např. za nevěstu nebo za průchod územím cizího kmene. Proso, hlavní obilnina raných Slovanů, má krátkou vegetační dobu a výborně se daří na tzv. novinách, tj. na nově založeném poli a na lehkých, nepříliš úrodných půdách. Na kvalitní půdě rychle zarůstá plevelem. Nehodí se ale k přípravě pečiva, jen k vaření. Přechod od širokých germánských a římských kastrolů, vhodných pro dušení, k vysokým slovanským hrncům, které se hodí k přípravě masozeleninových polévek s případnou obilnou vložkou, mohl souviset spíše se změnou stravovacích návyků než s etnicitou. Jednoduché polozemnice o rozměrech 3x3 či 4x4 m² se daly zbudovat během krátké doby a v krajině nebyly příliš nápadné. Nevadilo, že jejich trvanlivost je minimální – stejně se počítalo s tím, že budou za pár let opuštěny. Zbytkové germánské a románské obyvatelstvo se tak mohlo u Slovanů inspirovat a tyto dovednosti pak šířit dál. Stejně tak germánští nebo jiní barbarští veteráni, kteří ve službě přišli do kontaktu se Slovany, mohli tento komplex dovedností přinést do své domoviny.
   

Na druhé straně slovanské skupiny, které sestávaly zpravidla z jedné velkorodiny, byly neustále v ohrožení jak lupiči, tak konkurenčními klany (o ustavičných bojích mezi slovanskými předáky podávají zprávu byzantští historikové). Za této situace byl každý bojeschopný cizinec, ochotný začlenit se do klanu (adopcí, sňatkem, přísahou věrnosti) vřele uvítán. Totéž platilo i o byzantských zajatcích, kteří zjevně dávali přednost životu sice nepohodlnému, ale zbavenému tíživých daní a nucených odvodů do vojska. Pochopitelně se ale očekávalo, že takový adoptovaný cizinec se plně asimiluje a bude se nadále považovat za „Slovana“.

Výrazná změna nastala až po příchodu Avarů. Pod jejich vlivem se Slované silně militarizovali a změnili svou vojenskou taktiku: zatímco dříve se po loupežných nájezdech vždy vraceli zpátky za Dunaj, do neprobádaného barbarika, nyní se jednotlivé klany začaly v byzantských balkánských provinciích usazovat a budovat tam vlastní kolonie, „sklavinie“. Další skupiny pronikaly do východních Alp, do Čech a přes Čechy do budoucího teritoria Polabských Slovanů. Usazovaly se také na dříve téměř pustých územích mezi Odrou a Labem. Teprve pak můžeme už mluvit o skutečné slovanské expanzi.

Nová interpretace archeologických nálezů tedy připouští kombinaci obou modelů: jednak migraci malých skupin na krátké vzdálenosti, jednak akulturaci původního obyvatelstva. Což vysvětluje rychlé rozšíření „slovanského způsobu života“ v postapokalyptické Evropě. Nevysvětluje to ale, proč všichni ti Germáni, Alani, Jazygové, Thrákové, Ilyrové a Románi opustili své mateřské jazyky a začali „hutoriť“ po slovansku.

Tímto jevem se budeme zabývat v příští kapitole.

Odkazy:

1. The Origins and Rise of the Slavs. Interview s Florinem Curtou. 1:13:30, anglicky, angl. titulky.
2. Stavba chaty kultury przeworské (i ta budovala malé polozemnice s pecí v rohu). 1:58, jen s hudbou.

< Předchozí | Následující >

(mas)