Sedm z bezpočtu statečných krymských Tatarů a Tatarek

Také letos byl osmnáctý květen pro krymské Tatary dnem nelehkého vzpomínání. Týká se to těch, kdo žijí na území okupovaného Krymu, i těch, kteří museli odejít do jiných částí Ukrajiny nebo do zahraniční emigrace. O tomto migračním problému se mluví méně než o jiných, ačkoli je tíživější než mnohé jiné. Okolnosti tohoto dílčího exodu vysvětluje značně působivý dokumentární film „Tichá deportace“, natočený v roce 2023.

Tichá deportaceFilm je uváděn pod hlavičkou Rádia Svoboda (Radio Liberty) a zájemci ho mohli shlédnout v předvečer výše zmíněného vzpomínkového dne v malém pražském kině Ewald. O tuto vítanou akci se zasloužila spolu s ukrajinským velvyslanectvím v České republice organizace Ukrajinců z Olomoucka nazvaná Ščedryk. České titulky k převážně ruskojazyčnému filmu vznikly za spolupráce jedné z pražských studentek ukrajinistiky.

O akcích, které v minulosti připomenuly současný osud krymských Tatarů, jsme tu psali dvakrát. Jednak nás zaujala výstava fotografií a o něco později setkání se dvěma představiteli organizace Krymská solidarita. Příslušníci krymskotatarského národa si však zaslouží soustavnější pozornost. Promítnutý, téměř dvouhodinový celobarevný film to plně potvrdil. Přes svou délku nebyl nijak únavný a způsob zpracování tématu udržel pozornost diváků od začátku až do posledních záběrů.

Hlavní zvukovou kulisu snímku vytvořilo dunění železničních vagónů. Připomínaly skutečnost, že pověstné dobytčáky odvážely v květnu 1944 Tatary z jejich domovů do středoasijského vyhnanství. Drastické okolnosti „cestování“ způsobily obrovskou úmrtnost deportovaných a tato skutečnost se ozývá i ve filmu jako jeden z hlavních bodů novodobé historické paměti krymských Tatarů.

V roce 2014 i později znělo už dunění kol jiným Tatarům, leckdy však synům a vnukům osob deportovaných o sedmdesát a více let dříve. Vlaky (už modernější) se často staly dopravním prostředkem zajišťujícím útěk ohrožených Tatarů z jejich Krymu. Film ukazuje, že útočiště našli např. v Polsku, Německu, Belgii a Turecku. Tyto uprchlíky před putinismem či putlerismem přijaly ovšem také jiné země a mezi nimi také Česká republika. Ve filmu sice zastoupena není, její roli však potvrdila aktivní účast jednoho z krymských Tatarů na promítání.

Na plakátu zvoucím na film je vyobrazeno sedm hlavních hrdinů – pět mužů a dvě ženy. Jedna z nich, občanská aktivistka Mumine Salijeva, žije dodnes v krymském Bachčisaraji a je soustavně ohrožována či šikanována ruským okupačním režimem. Ten odsoudil jejího manžela na šestnáct let do vězení, dodatečně mu byl laskavě odpuštěn jeden rok. Také všechny jejich čtyři děti tedy mají čekat na otce patnáct let...

Pokud jde o emigranty z Krymu, je z nich asi nejznámější majitel varšavské restaurace Krym Ernest Sulejmanov. Jeho podnik je umístěn přímo proti ruskému velvyslanectví jako zrcadlo jeho špatného svědomí, pokud může být o něčem takovém v ruském případě vůbec řeč. Celá skupina vystupující ve filmu reprezentuje inteligenci svého národa – je tu lékařka, psycholog, počítačový programátor…

Rodina Salijevy Mumine
Rodina Mumine Salijevy

Všichni tito svědkové protitatarské politiky Ruska jsou zachyceni ve svém novém prostředí (jen už zmíněná Selime přímo v Bachčisaraji) a jejich výpovědi se postupně střídají. Dozvídáme se o dřívějším, „předokupačním“ životě každého z nich (to ještě na krymském poloostrově), vyprávějí však také o tom, jak Krym opouštěli po ruské okupaci trvající už deset let a jak si zvykali v nových působištích (asi se nedá tak úplně mluvit o novém domově). Opakovaně jsme konfrontováni s přesvědčivými svědectvími, která vypovídají o formách ruské okupace a útlaku – patřilo k nim např. mučení elektrickým proudem.

Zvláštní kapitolou bylo vyprávění jednoho z Tatarů o jeho účasti při obraně Mariupolu. Ten se musel vzdát ruským okupantům a odejít do zajetí právě v den výročí deportace z r. 1944. Syrové a kruté bylo jeho líčení poměrů v ruském zajetí: tato etapa jeho života představovala něco mezi živořením a umíráním. Tento hrdina měl však nakonec více štěstí než jiní, kteří jsou drženi v zajetí dodnes.

Tyto partie jsou doplněny videozáznamy pořízenými přímo v Krymu jak v r. 2014, tak v letech následujících: jsme svědky policejních razií i protestů proti nim. Část záběrů zachycuje soudní jednání s krymskými Tatary. Jedná se o opravdu přesvědčivou přehlídku části toho odpudivého, co „ruský svět“ vnesl do této části Ukrajiny a co by rád exportoval do dalších zemí a částí světa.

Situace krymských Tatarů není v posledních letech nijak utěšená. Když se během filmu díváme do tváří jejich reprezentantů/ek, cítíme rostoucí obdiv. Exulanti se občas neubrání emocím a slzám, platí to kupodivu spíše o mužích než o ženách. Prostřednictvím jiných záběrů však zachycujeme také úsměvy, prozrazující přetrvávající víru, odhodlání a naději v budoucí návrat domů – vždyť, jak říkají s hrdostí, „Krym je Krym“.

Zůstává samozřejmě řada nejistot. Nikdo neví, kolik let bude ještě třeba v emigraci setrvat a jak bude možno dále udržovat kontakt s Krymem a příbuznými či kolegy, kteří tam zůstali. Otevřena je otázka, jak by měl v budoucnu vypadat vztah ke kolaborantům, kteří se s ruskou okupací nejen smířili, ale přímo se jí snažili využít. Zvláštní otázkou je současný i budoucí vztah k Ukrajině. V jednom případě zachycuje film názor, že Ukrajina svým tehdy ještě chabým odporem Tatary na počátku r. 2014 zradila. Ten emigrant, který tuto myšlenku vyslovuje, se však později přece k ukrajinskému státu a občanství hlásí…

Většina diváků po projekci nespěchala domů a zúčastnila se diskuse, kterou jim organizátoři akce nabídli. Byly zde řešeny podobné otázky, které se ozývaly v samotném filmu. Představitelé ukrajinské redakce Rádia Svoboda i ukrajinského velvyslanectví však doplnili řadu aktuálních užitečných informací. Zazněla také píseň přednesená krymskotatarskou zpěvačkou v jejím rodném jazyce a částečně i v ukrajinštině.

Odcházel jsem z promítání filmu spokojen, protože akce byla organizována zdařile – pomohlo i to, že olomoucká organizátorka akce, Ukrajinka z Krymu, zná tamní problematiku velmi dobře. Stěžovat si lze snad jen na chabou návštěvu. Co byste ale chtěli, zrovna přece probíhá stokrát zajímavější a důležitější mistrovství světa v ledním hokeji…

(boz)

Silent Deportation TRAILER on Vimeo

Rubriky