Ještě jednou jaro – to z roku osmašedesát (1). Úvodem

Cyklus nazvaný Před padesáti lety jsme na těchto stránkách zahájili před necelými sedmi lety. Postupně se rozrostl na šestapadesát článků. Psal jsem je proto, abych se jejich prostřednictvím vrátil zpátky do dnes už těžko představitelné doby. Tehdejší události totiž zformovaly mne i mé vrstevníky, učily nás myslet a položily základy našeho vztahu ke světu kolem nás.

Opravdu se ani trochu nestydím říci, že patřím k dětem roku osmašedesát, jak jsem se to na konci už uvedeného cyklu pokusil vysvětlit. Několik příspěvků ostatně vycházelo z mých osobních vzpomínek na tehdejší atmosféru a události – představil jsem se při té příležitosti v několika pokračováních podle pravdy jako „hoch z Buben“.

Celý ten rok a také rok přecházející a následující jsou dnes už notně vzdáleny a pamětníků událostí ubývá. Vracím-li se k tehdejším událostem zpět, je to, jako by se na slavný rok 1848, kdy také „čas oponou trhnul“, vzpomínalo někdy na začátku dvacátého století. Není divu, že pro většinu mladých lidí je dění roku osmašedesát zapadlou, nepříliš zajímavou a nesnadno pochopitelnou historickou epizodou, o kterou nemá smysl se příliš zajímat.

Jaké to tehdy bylo neuvěřitelné jaro! Nástup Alexandra Dubčeka do vedoucí funkce v KSČ na počátku roku jsme ještě nevnímali jako signál výrazných změn. Bylo třeba ještě několika dalších týdnů, aby se věci opravdu daly do pohybu a my si toho všimli. Všechno, co následovalo, se však zrychleným tempem měnilo v něco opravdu neuvěřitelného.

Také my, žáci sedmé třídy devítiletky v Šimáčkově ulici, jsme byli zhruba v polovině března „vtaženi do děje“. Velkou událostí, která probudila opravdu každého, byla vynucená rezignace zkompromitovaného prezidenta Antonína Novotného na konci března i volba jeho nástupce, která už nebyla takovou formalitou jako dříve.

Poté už jsme žili až do června jako v horečném snu, stále více ovlivněni děním kolem nás a poznamenalo to třeba i dvoudenní školní výlet k Máchovu jezeru. Přispěla k tomu i přítomnost jugoslávského, lépe řečeno chorvatského spolužáka, který s námi pobyl právě jen rok. Hoch s magickým jménem Tomislav Orehovac vnesl mezi nás další jinakost, související se specifickým vývojem jeho širší i užší vlasti po roce 1948.

Každá česká rodina vnímala tehdejší události po svém, na základě vlastních zkušeností s přechozím režimem. V případě mého táty a řady dalších Ukrajinců žijících v Čechách přistupovala ovšem samozřejmě zkušenost ukrajinská a vnímání tehdejšího, nijak optimisticky nepůsobícího dění v této části Sovětského svazu. Ke mně se dostávala tato druhá zkušenost mých rodičů a jim blízkých lidí jen občas a v malém rozsahu.

Bylo to ovšem nejen jaro, ale minimálně a ve změněné podobě celý následující rok, který přinášel další a další zkušenosti udivující a inspirující všechny tehdejší generace a měnící jejich myšlení. Přestože téměř všechny výsledky onoho nehudebního Pražského jara byly brzy zavrženy a zkomoleny, zůstaly v nás usazeny s celou tehdejší bez přestání pulsující atmosférou. Nechtěli jsme zapomenout na středních a vysokých školách ani později, v pracovním a rodinném životě…

A tak jsem nyní, už nikoli po padesáti, ale po šestapadesáti letech dospěl k přesvědčení, že bude užitečné se k tematice někdejšího cyklu znovu vrátit. Těch pokračování už v tomto případě určitě nebude šestapadesát, ale to není podstatné. Rád bych obsah cyklu doplnil díky nově nalezeným nebo mezitím zpřístupněným dokumentům, které vypovídají o česko-ukrajinské rovině tehdejších událostí.

Nebude nás zajímat jen jaro roku 1968, ač právě vzpomínka na ně iniciovala tento článek. Znovu se dotkneme událostí, které propojily dobu mezi počátkem léta roku 1967, kdy se konal známý sjezd československých spisovatelů, a podzimem roku 1969, kdy byly jako významný projev nastupující normalizace uskutečněny Dny československé kultury na Ukrajině. Napíšeme např. něco o činnosti československého generálního konzulátu v Kyjevě, zamyslíme se nad deníky ukrajinského disidenta Lese Taňuka a uvedeme údaje o reakcích ukrajinského exilu na československé události. Bude toho samozřejmě ještě o něco více.

Závěrem mohu konstatovat, že k otevření staronového cyklu přispěla určitě i ta skutečnost, že tu máme znovu jaro, které se už převalilo přes svou polovinu. Další návrat v čase pro mne bude opravdovým potěšením. Doufám ovšem, že to, co bude na našich stránkách k tomuto tématu nabídnuto, zaujme také aspoň část čtenářů. A říkám si se slavným básníkem, který vzpomínal na jiný rok i jiné události: „Ještě jednou jaro! Ach ještě jednou jaro v rukou mých!“ (Jaroslav Seifert)

(boz)