Třicet let stará epizoda: sen o ukrajinistickém ústavu v Praze

Naposledy se vracím ke třicet let starým česko-ukrajinským událostem, které navázaly na rozpad Sovětského svazu. Konec této novoruské říše v prosinci r. 1991 udělal z Ukrajiny na rok souseda Československa, které však už bylo také na sklonku sil a rozdělilo se do dvou států o pouhý rok později. U vědomí možnosti této změny se od konce r. 1991 začala proměňovat podoba do té doby ještě málo zřetelných česko-ukrajinských vztahů.

Výsledkem se stal určitý vzestup zájmu o ukrajinské věci v hlavním městě ještě jednotného Československa. Nezatajím, že díky tomuto trendu jsem byl po polovině prosince r. 1991 nečekaně přijat do Ústavu dějin střední a východní Evropy Československé akademie věd. Otevíraly se cesty k tomu, abych se přeorientoval od zkoumání středověkých dějin Prahy právě na historii Ukrajiny.

Zajímavější však byly změny týkající ukrajinistiky jako takové. Tento obor tehdy existoval jen ve velmi omezeném rozsahu a v čistě filologické podobě. Na podzim roku 1991 si začali v československých politických i odborných kruzích uvědomovat možné důsledky rozpadu sovětské říše. Začalo se mluvit o možnosti vzniku nezávislé Ukrajiny a zrodilo se vědomí, že o Ukrajině se toho v Československu a v českém prostředí příliš mnoho neví – lépe řečeno, že se o ní neví téměř nic. Rodila se proto představa, že je třeba tento stav rychle změnit.

Informace tohoto typu se dostaly i k členům ani ne rok staré České asociace ukrajinistů sdružující především vědce a překladatele. V zápisu ze schůze výboru asociace konané 2. října 2021 se píše: „Doc. /Václav/ Židlický a doc. /Mikuláš/ Zatovkaňuk informovali přítomné o možnosti založení Institutu ukrajinistických studií z podnětu federální vlády. Dr. /Václav/ Hostička informaci doplnil o fakt, že jejich Ústav /dějin střední a východní Evropy/ byl požádán o expertízu. Ústav ukrajinistických studií by měl patnáct členů (prostředky i místnosti by byly zajištěny z vládních zdrojů), návrhy na personální obsazení již rektor /Univerzity Karlovy/ odevzdal vládě.“

Další informace zazněla na plenárním zasedání asociace z 20. listopadu téhož roku. „Při příležitosti inaugurace tohoto ústavu /vzniknout měl už k 1. lednu 1992/ by podle rektorových představ měla být uspořádána malá konference nebo snad tisková konference. Tuto akci by bylo možno uspořádat ve spolupráci s Harvardem“, tedy s ukrajinistickým ústavem slavné americké univerzity. Pražský ústav měl pokrývat „co největší plochu ukrajinistické problematiky“ a vznikat měl postupně – k počáteční menší pracovní skupině by se postupně připojovali další odborníci.

Další zprávy o zdánlivě nadějném projektu byly tlumočeny na počátku r. 1992, kdy nezávislá Ukrajina byla už uznána Československem. Na schůzi výboru ze 7. ledna oznámil docent Židlický, predestinovaný šéf nového ústavu, že je ve styku s pracovníkem předsednictva vlády panem Josífkem, který je pověřen zajištěním prostor a financí pro zamýšlený ústav – za jeho zřizovatele byla určena pražská filozofická fakulta. Mezi první úkoly nového ústavu mělo patřit vedle základní informační činnosti vytvoření kartotéky československých hesel tehdy zahajovaného projektu Encyklopedie ukrajinské diaspory.

Před polovinou března se kontury nového ústavu upřesňovaly. Místnosti ve Vokovicích byly připraveny (nábytek i telefon) a čekalo se na fundační listinu z vlády, která by jasně vyslovila její finanční závazky vůči ústavu pro příští léta. Zmínka o Vokovicích dokládá, že prostory pro ústav byly vyčleněny v bývalé Vysoké škole politické, poněkud ponurém objektu na pomezí této čtvrti a Veleslavína. Zmíněná škola byla za normalizace známa posměšnou přezdívkou „Vokovická Sorbona“.

Čekalo se na vypsání konkursu na obsazení míst pro jednotlivé vědní obory, které by byly v ústavu zastoupeny. První konkrétní, osvětovou akcí ústavu se měl stát tříměsíční podrobný kurs o ukrajinské problematice určený převážně pracovníkům ministerstva zahraničí a novinářům. Obsahem kursu měla být tematika historická (včetně kulturně- a literárně-historické) i jazyková, ale počítalo se také s vyložením tehdy aktuální problematiky rusínské a otázek církevních. Kurs se měl konat od počátku října do poloviny prosince 1992.

O měsíc později bylo na schůzi výboru konstatováno, že pozvánky na kurs, jehož konání se mělo přesunout teď už do doby mezi koncem dubna a polovinou června, byly rozeslány. Žádné přihlášky do kursu však nedošly a bylo by možno z toho usuzovat, že to se zájmem o Ukrajinu nebylo zas až tak horké – vyčkávalo se.

Také na zakládací listinu se stále ještě čekalo, ale počítalo se už s konkrétním obsazením místa sekretářky či vedoucí kanceláře ředitele – měla zde pracovat ing. Marta Tichá, dcera významné ukrajinistky Ziny Genyk-Berezovské. Upřesnění jejích úkolů bylo uvedeno na schůzi výboru asociace z počátku května: kromě organizačních věcí by byla pověřena bibliografickými úkoly. Vedení badatelských úkolů v ústavu mělo být úkolem autora těchto řádek.

Naposledy se jednalo o předpokládaném ústavu na schůzi výboru z 2. června 1992. Zakládací listina se už nacházela na rektorátu pražské univerzity – v současnosti se ji nepodařilo dohledat. Zdálo se, že do uvolněných místností ve Vokovicích bude už možno umístit plánovanou techniku (xerox, fax a počítač) – „ústav by mohl zahájit činnost na podzim tohoto roku.“ Měly zde být zkoumány otázky ukrajinské historie, literatury, lingvistiky a ekonomie, počítalo se také s místem pro programátora.

Další doklady o pozitivním vývoji celého projektu už nejsou k dispozici. Situace se v mezičase výrazně změnila. Po parlamentních volbách z konce června 1992 začal už nezadržitelný rozpad československého státu a žádná z nástupnických republik neviděla potřebu projekt ústavu převzít a rozvíjet. Ve vládních kruzích České republiky dospěli zřejmě k názoru, že nemá důvod se v této věci dále angažovat, když Ukrajina nebude jejím sousedem.

Osud projektu shrnuje formulace ve zprávě pro další plenární schůzi České asociace ukrajinistů z března 1993: „Plánované zřízení ukrajinistického ústavu v Praze po značnou dobu (v podstatě od konce r. 1991 do poloviny r. 1992) absorbovalo pozornost členů výboru a vyplňovalo značnou část jejich jednání. Nebylo však v jejich silách zamezit zániku celého projektu, ke kterému přispěly zejména změny ve státoprávním uspořádání.“ – Celý ani ne rok starý plán byl tudíž pohřben rychleji, než původně vznikl.

Další vývoj české ukrajinistiky tato skutečnost přibrzdila a původní optimismus byl značně otupen. Dnes si ovšem lze klást otázku, zda bylo v silách tehdy nepočetných českých ukrajinistů rozvinout úspěšně činnost poměrně velkoryse plánované instituce a zda by se jim podařilo dosáhnout dostatečně rychle potřebných, shora očekávaných výsledků. Nezatajím, že osobně jsem se tehdy díval na tento projekt se značnou dávkou skepse.

I bez speciálního vědeckého ústavu se však česká ukrajinistika dokázala v dalších třiceti letech rozvinout do dříve těžko představitelné šíře. Pečují o ni dnes tři univerzitní pracoviště, která vychovala řadu kvalitních odborníků, kteří jsou v oboru aktivně činní. Před začátkem roku 2023 chci jen vyslovit přání, aby tento příznivý trend dále pokračoval.

(boz)