(Ne)loučení u nové pamětní desky

Jedna z prvních akcí, kterou uskutečnil po příjezdu do Prahy ukrajinský velvyslanec Jevhen Perebyjnis, připomněla památku ukrajinského barda Tarase Ševčenka. Tradiční vzpomínka na něj spojená s připomenutím jeho díla, se konala u Ševčenkova pomníku v Praze na Smíchově. V stejné části Prahy se uskutečnila o více než pět roků později akce, která působení hlavního diplomatického představitele Ukrajiny v Česku ukončila.

škola pro sluchově postižené
Škola pro sluchově postižené na Smíchově

Budova střední, základní a mateřské školy pro osoby se sluchovým postižením stojí v dolní části Holečkovy (kdysi Karlovy) ulice. Je to nepříliš daleko od zmíněného Ševčenkova pomníku a stavba školy je od rušné ulice oddělena menší zahradou. Dne 4. srpna se tu za velmi horkého odpoledne uskutečnilo odhalení pamětní desky. Okolojdoucím bude připomínat někdejší pobyt mise Ukrajinské lidové republiky v části této budovy.

Hlavními aktéry této události se stali ukrajinský velvyslanec (v doprovodu své choti), náměstek českého ministra zahraničí Martin Dvořák, představitelé ministerstva školství a Obvodního úřadu pátého pražského obvodu, ale také ředitel dotyčné školy, která v budově z r. 1902 navázala na činnost někdejšího Ústavu hluchoněmých. Dostavili se i zástupci ukrajinské diaspory, a to nejen z Prahy. Dorazily také dvě ukrajinské aktivistky z Hradce Králové.

Akci moderovala pracovnice ukrajinského velvyslanectví a překladatelka Teťana Okopna. Právě ona seznámila v úvodním slově přítomné s několikaletou historií mise, která sehrála krátkou, ale významnou úlohu při rozvíjení československo- a česko-ukrajinských vztahů.

Představitel českého ministerstva zahraničí poté připomněl tehdejšího ukrajinského velvyslance Maksyma Slavinského, který se stal v r. 1945 obětí stalinského teroru. Zmínil se také o živém odkazu masarykovské Ruské pomocné akce, která byla vzdor názvu v nemenší míře také podnikem česko-ukrajinským.

Představitel ministerstva školství zdůraznil dopad současné ruské války proti Ukrajině na Evropu. Shrnul údaje o snaze svého úřadu zajistit ukrajinským dětem, které musely opustit svou vlast, vzdělání. Zdůraznil, že česká školská politika nechce ukrajinské děti ani asimilovat ani „ghettoizovat.“ Hledá cesty k co nejadekvátnější formě pomoci těmto původně neočekávaným adeptům vzdělávání.

Činovník Obvodního úřadu Prahy 5 zdůraznil, že v tomto pražském obvodu se podařilo zajistit útočiště více než sedmi tisícům utečenců a že válka, nehledě na všechny své hrůzy a negativa, sblížila český a ukrajinský národ.

Ředitel spojených škol pro sluchově postižené řekl, že je potěšen možností poskytnout pro pamětní desku potřebné místo. Upozornil také na to, že jeho škola udržovala v minulosti pozitivní a užitečný kontakt s podobným ústavem ve Lvově, a vyjádřil naději, že se podaří dřívější spolupráci obnovit.

Pamětní mise ukrajinské miseSvébytně přistoupil k tématu, které nás do Holečkovy ulice přivedlo, velvyslanec Perebyjnis. Upozornil na skutečnost, že ukrajinská mise, činná před sto lety, měla vlastně shodný úkol jako současné diplomatické zastoupení Ukrajiny v Praze. Práce obou byla či je ztížena tím, že ji ovlivňovaly těžké válečné podmínky. Kriticky poukázal na to, že meziválečné evropské státy svým uznáním Sovětského svazu nakonec odsunuly ukrajinskou snahu o nezávislost z denního pořádku, a Ukrajina tak zmizela jako stát také z českého veřejného prostoru. Velvyslanec krom toho poukázal na skutečnost, že se snažil během působení v Praze oživit památku předchozí mise, která tu byla činná na počátku existence Československa. Udržování a oživování historické paměti je podle jeho názoru v plném souladu se snahou o další rozvíjení česko-ukrajinských vztahů.

Pražský Smíchov se tedy může pochlubit další místem, kde si lze tradici těchto vztahů připomenout. Kromě Ševčenkova pomníku plní podobnou roli také pamětní deska ukrajinského fyzika, překladatele i publicisty, prof. Ivana Puljuje, který strávil v Praze na přelomu 19. a 20. století nejplodnější část života. Připomenout lze i to, že dva z pracovníků ukrajinské diplomatické mise, spisovatelé Vasyl a Natalena Korolevovi, žili po r. 1919 po určitou dobu právě na Smíchově, v ulicích Kinského (nyní Štefánikova) a U Nikolajky.

V závěru tohoto krátkého příspěvku se vracím k tomu, že odhalením nové pamětní desky skončila výrazná činnost ukrajinského velvyslance a jeho choti mezi námi. S jistotou lze říci, že Jevhen Perebyjnis navázal na nesnadné počátky diplomatické mise postsovětské Ukrajiny. Její základy začal v Praze budovat od července r. 1992 první ukrajinský velvyslanec v Československu a poté v Česku a dočasně i na Slovensku, básník a překladatel Roman Lubkivskyj.

Právě v těchto dnech tedy uplynulo třicet let od počátku jeho práce. Zahajoval ji za situace, kdy v Praze nebyla k dispozici žádná budova velvyslanectví a zprvu chyběl i doprovodný diplomatický personál. Postavy obou ukrajinských diplomatů vystupují v rámci zmíněných třiceti let zřetelně do popředí, přestože v Praze působilo v mezidobí několik dalších velvyslanců.

Na úspěchu aktivit velvyslance Perebyjnise se v nemalé míře podílela i jeho choť, paní Olha Perebyjnisová. Na aktivity obou těchto bohemistů a na reputaci, kterou vydobyli Ukrajině, nebude snadné navázat. Je samozřejmě velmi žádoucí a potřebné, aby také budoucí představitel ukrajinské diplomacie dokázal v Praze se svými spolupracovníky držet stejně úspěšně štít a vykonat maximum pro zachování současné úrovně vztahu obou států a národů.

Kdysi jsme se v gymnasiu učili o stati slovenského básníka Laca Novomeského, která reagovala na dočasný rozpad Československa na jaře r. 1939. Jmenovala se „Nelúčenie“, tedy myslíme a doufáme, že všechno dobré, co zde manželé Perebyjnisovi po více než pětileté práci zanechali, přetrvá.

Tato sympatická dvojice bude jistě hrát i nadále, byť z dálky, pozitivní roli v rámci česko-ukrajinských vztahů. Zvláště důležité to bude za situace, která může nastat, pokud by se současná česká opozice za čas prodrala k moci. Lze se obávat, že by se v takovém případě pokusila otočit kormidlo a změnit přístup k rusko-ukrajinskému konfliktu. Doufáme, že se právě díky „perebyjnisovské tradici“ podaří něčemu podobnému zabránit.

(boz)

Rubriky