Dvě ukrajinské výstavy v Praze: hodně odlišné, přesto těsně související

O různých, obsahově rozmanitých výstavách s ukrajinskou tematikou, konaných v Praze nebo i jinde, jsme psali od vzniku těchto stránek vícekrát, bohužel se však nepodařilo podchytit a navštívit všechny. Dnes zde zveřejňujeme informaci o dvou navzájem značně odlišných výstavkách, které obohatily dění v červencové Praze. Na podobnou zprávu o dalších dvou výstavách snad dojde brzy.

Začneme na Letenské pláni. Ta je zajímavým, tak trochu magickým místem nepříliš vzdáleným od centra Prahy. Patřím mezi Pražany, kteří jsou s Letnou výrazně spjati. Nemohl jsem vynechat výstavku, která k nám nakrátko zavítala z Ukrajiny během letošního horkého léta. Prezentace „ruského válečného šrotu“ vyvolala ovšem nejednu vzpomínku…

Prostor Letenské pláně hrál dost často roli ve válečných dějinách české metropole. Pro nás mají význam jen dvě zastavení ze století dvacátého: příjezd Rudé armády z 9. května 1945 i zcela odlišně vnímaný příjezd v podstatě téže armády, přejmenované na sovětskou, 21. srpna 1968. Obě události souvisely s fenoménem, který lze nazvat komunizací pláně i celého Československa. Jejím symbolem se stal později, ač jen na sedm let, Stalinův pomník, déle ji symbolizovala pověstná „velká bílá budova“ ministerstva vnitra. Zapomenout nelze ani na vojenské přehlídky československé armády a prvomájové manifestace.

To vše přeškrtla velká spontánní protirežimní manifestace z 25. listopadu 1989 a dekomunizaci pak završila vystoupení návštěvníků, kteří do Prahy zavítali z nekomunistického světa, třeba papeže Jana Pavla II. či zpěváka Michaela Jacksona.

Nejnovějším dokladem už úplně jiné Letné se stala výstavka několika kusů ruské vojenské techniky, jejíž životní pouť skončila na počátku letošního jara na severovýchodě Ukrajiny.

Původně se zdálo, že Praha nebude do propagační pouti ruského vojenského šrotu zahrnuta, nakonec jsme ho však spatřit mohli. V malé části pláně stanulo za sebou v jedné řadě pět kusů ruské vojenské výzbroje, které měly zajistit úspěch ruské agrese. Většina z nich skončila svou pouť v severovýchodní Černihovské oblasti. Datum a okolnosti jejich zničení nebyly na česko-anglických popiskách uvedeny a netušíme ani, jaký osud stihl vojáky, kteří všechny tyto smrtící zlotvory ve chvílích jejich zániku obsluhovali.

Jako člověk nemilitantní se zde nebudu zabývat otázkou, o jaké zbraně konkrétně šlo. Při obou návštěvách Letné však byl patrný nemalý zájem Pražanů i zahraničních návštěvníků české metropole. Kromě zbraní mohli sledovat na dvou velkých obrazovkách i fotografie z války a demonstrací proti ruské agresi, nebo si poslechnout ukázky současné ukrajinské písňové tvorby inspirované válkou. Leckomu možná i po odchodu z pláně zněl v uších třeba bodře pojatý refrén jedné z písní – „horyť, palaje technika voroža“ (hoří a plane nepřátelská technika“).

Druhá výstavka, o které se zde chci zmínit, tolik zájmu určitě nevyvolá, neměla by však být zcela opomenuta – ostatně ji lze navštívit až do konce srpna. Umístěna je v rámci univerzitního Kampusu Hybernská, tedy v centru Prahy – nedaleko stanice metra Náměstí republiky. Ve dvoře tohoto zajímavého areálu, v budově B, vlastně v prostorách bývalé garáže, je umístěno pod názvem „Válka očima dětí“ zhruba dvacet dětských kreseb.

Neznáme věk ani stáří autorů a není jasné ani to, zda kresby vznikly v Praze či jinde v Čechách. Dětská výtvarná tvorba je samozřejmě fenoménem sui generis, který se vzpírá hodnotícím kritériím užívaným v případě „dospělácké“ tvorby. Pojetí válečné tematiky je v případě malých autorů mnohostranné, velká část kreseb však projevuje dětskou podobu patriotismu a víry ve vlastní armádu a její vítězství.

Svědčí o tom slovní komentář malých autorů, který je v několika případech připojen. Děti zde samozřejmě opakují to, co slyší od rodičů či učitelů, v nemalé míře však k příslušným závěrům dokážou možná dojít samy. Ve spojení s technicky ne zcela zvládnutými kresbami tak vznikají zajímavá, pro nás určitě sympaticky vyznívající dílka. Mezi jejich hrdiny nepatří jen ukrajinští vojáci a jejich zbraně, ale také pověstný pes Patron.

Mezi obrázky jsou na omšelých zdech budovy umístěny i texty tří mladých ukrajinských matek, popisujících jejich útěk z válkou ohrožených ukrajinských měst do bezpečnějších lokalit. V těchto svědectvích najdeme i pasáže o tom, jak začátek války, resp. přesun do nového prostředí, vnímaly jejich děti. Nevíme ovšem, zda jsou na výstavce zastoupeny práce právě těchto nebo docela jiných malých Ukrajinců.

Snad je z výkladu patrné, že obě pražské výstavky jsou sice poněkud nesouměřitelné, zároveň se však logicky a vhodně doplňují. Dokumentovaly různým způsobem současnou nelítostnou válku. Podána byla našim očím dvěma možnými způsoby, které reprezentují ukrajinský pohled na válku vyvolanou a vedenou imperialistickým Ruskem. Přejme si jen, aby výsledek tohoto konfliktu byl nakonec pro Ukrajinu přes všechnu zkázu a oběti co nejpříznivější. Postarat se o to musí, ale také chtějí pokud možno všichni Ukrajinci od vojáků až po bezbranné, ale nikoli lhostejné dětí.

(boz)