Sto let staré básníkovo svědectví o české pomoci Ukrajincům

Dne 2. července 1922 napsal Oleksandr Oles, významný ukrajinský literární tvůrce první poloviny dvacátého století, jednu z mnoha svých básní. Toto nepříliš rozsáhlé dílko v sobě uchovává i sto let po svém vzniku určité skryté tajemství. Jeho obsah pak může zajímat právě nás, ač báseň na první pohled s českým prostředím nijak nesouvisí. Pokud si ji ale přečteme pozorně, dojdeme k jinému názoru.

Jako většina Olesových básní nemá ani toto dílo zvláštní název a je uváděno textem svého prvního verše „V časi uteči i vyhnanňa.“ Zařazeno bylo do jedenáctého svazku autorových básní, vydaného ve Lvově v r. 1931 pod názvem „Komu povim pečal moju“ (Komu vypovím svůj smutek). Polská cenzura tehdy sbírku výrazně vybílila, báseň, která nás zajímá, však prošla bez problému. Také sovětská vydání Olesovy tvorby, od r. 1958 opatrně propírající jeho emigrační básně a vylučující „škodlivá díla“, tuto báseň akceptovala. Její obsah zjevně nebyl jedněmi ani druhými cenzory pochopen.

Přeložíme zde volně obsah všech šesti slok, abychom mohli sledovat chod básníkova myšlení a pochopit, zda a jak toto dílo souvisí s českými reáliemi. Oles v básni zhodnotil tehdejší dobu očima jednoho z mnohých ukrajinských emigrantů, kteří v cizině průběžně hodnotili svou osobní situaci i stav a výhledy okupované Ukrajiny a kteří hledali východisko z tehdejší neradostné reality. Básník nám sděluje toto:

V časech útěku, vyhnanství a nesvobody, která se ukázala být horší než vězení, jsme uprostřed našeho putování pustinami nalezli čistou oázu.

Hladoví, unavení a rozbití jsme pili vodu z pramene a /naše/ ztýrané duše jakoby poprvé v tomto světě přitom okusila štěstí.

Poté už nás slunce nespalovalo a naše nohy neřezal suchý písek, naše těla pak spočinula a odpočívala v šelestu palem a jimi sdělovaných pohádek.

Ráno jsme pak vyšli všichni – staří i mladší – pracovat a nijak jsme se nestyděli jsme polévat svým potem tuto bratrskou zemi.

Neměli jsme už pocit živoření – náhle tu byla práce, pohyb i boj. Nabírali jsme do svých duší vědění, které jako by pro nás představovalo světlý paprsek.

A poté, když už se před námi prostřela cesta k rodným domům a nivám, jsme z těchto míst prosili Boha, aby požehnal bratrské zemi.

Je jisté, že v této nerýmované a neumělecké podobě nemůže báseň nadchnout, ba ani příliš zaujmout. Přesto se nyní pokusím o její krátký rozbor. Máme před sebou symbolický, až starozákonně působící obraz epizody z dějin meziválečné ukrajinské emigrace. Ta měla tehdy za sebou teprve tři roky existence, v případě některých utečenců to byl o něco kratší časový úsek. Neradostný obraz beznadějného bloudění cizinou střídá básník obrazem přitažlivé oázy, která utečencům přinesla osvěžení, možnost smysluplné práce a také naději. Proto se emigranti chystali obraz oné bratrské, takřka zaslíbené země, které přáli vše nejlepší, odnést s sebou zpět v paměti domů.

Je samozřejmě třeba položit si otázku, jaký stát měl Oles v tomto básnickém poselství na mysli. Pokud je známo, pobýval v roce 1922 střídavě ve Vídni a Berlíně. Báseň „V časi uteči i vyhnanňa“ byla zjevně napsána právě v německé metropoli, je však jisté, že pro autora nebylo zaslíbenou zemí Rakousko ani Německo. Pravda, oba uvedené státy sice poskytly jemu i mnoha dalším Ukrajincům v letech 1919-1923 útočiště. Pojem „bratrská země“, míněný autorem s opravdovostí a bez ironie, který v něm cítí naše generace, se však na žádnou z někdejších Ústředních mocností, poražených v první světové válce, prostě nehodil.

Ukrajinské zkušenosti s oběma těmito středoevropskými velmocemi získané během tehdy zcela nedávné minulosti byly spíše problematické. To, že Rakousko i Německo poskytly emigrantům z Ukrajiny určitý prostor k životu a aktivitám, nemohlo tento problematický obraz příliš změnit. Jako bratrskou, zaslíbenou zemí mohl tehdy autor vnímat jen některý jiný stát. Nemohlo jím být Polsko, které okupovalo část ukrajinského území. Logický postup nás ovšem dovede ke středoevropskému státu, sousedícímu s Německem i Rakouskem, který užíval teprve krátce nově získané nezávislosti. Jednalo se nepochybně o Československou republiku.

Přímé potvrzení této skutečnosti v básni nenajdeme, pro zmíněný výklad však hovoří řada skutečností z měsíců předcházejících době vzniku básně. V Praze působil od července roku 1921 Ukrajinský občanský výbor (UHK). Za aktivní spoluúčasti této organizace byly s československou pomocí zřízeny dvě ukrajinské vysoké školy – univerzita v Praze a polytechnika v Poděbradech. Pro učitele a studenty byla vyjednána velkorysá finanční pomoc a té se těšili do jisté míry také další emigranti. V Praze navíc od konce března 1922 vycházel nadstranicky zamýšlený časopis Nova Ukrajina. Tento list, který měl vycházet dvakrát měsíčně, se zaujal na čas výrazné místo mezi periodiky již zformované ukrajinské emigrace.

Vláda žádného evropského státu nenabídla tehdy Ukrajincům větší možnosti než československý stát. Podpoře se těšili také emigranti z Ruska, Bělarusi i dalších území, začleněných do vznikajícího bolševického impéria, Ukrajinci se však mohli cítit jako nejlépe zaopatřená emigrační skupina. 

Takové bylo tedy ovzduší, ve kterém vznikla Olesova báseň. Z června a července 1922, konkrétně z doby mezi 21. červnem a 6. červencem, známe dalších sedm jeho skladeb. Jejich tonalita výrazně kolísá mezi oslavou heroismu někdejšího boje za nezávislost, nadějemí na budoucnost a chvílemi deziluze, hodnotící zpětně jak události poražené ukrajinské revoluce, tak málo nadějného jara roku 1922.

Báseň „V časy uteči i vyhnanňa“ patří k autorovým optimistickým dílům a doplňuje nevelkou skupinu autorových skladeb, které reagují na české reálie a určitým způsobem reflektují nově vzniklou podobu česko-ukrajinských vztahů. Připomenout lze jinou Olesovu báseň, vzniklou koncem června 1920 při světovém kongresu organizace Volná myšlenka, konaném v Praze i za Olesovy účasti. A nelze zapomenout ani na krátkou oslavnou báseň, věnovanou Olesem zřejmě o něco později prezidentu Masarykovi.

Oleksandr Oles do Prahy definitivně přesídlil až v prvý květnový den roku 1923 a brzy se zde setkal s manželkou a synem, kterým bylo umožněno odjet ze světské Ukrajiny do emigrace. V Čechách strávil zbylých třiadvacet let života. Původní nadšení, které dokládá báseň z počátku července 1922, se v důsledku měnící se mezinárodní i vnitřní situace poněkud rozplývalo, po březnu 1939 se pak situace změnila naprosto radikálně a vztahy Čechů k ukrajinské emigraci se dostaly pod kontrolu nacistického Německa.

Sto let stará báseň Oleksandra Olese z počátku července 1922, které jsme zde věnovali pozornost, zůstává nicméně výrazným dokladem tehdy vznikajícího česko-ukrajinského porozumění. Zároveň představuje jedno z poděkování za pomoc, které se Ukrajinci od československého státu a jeho občanů dočkali. Jistě mělo smysl si tuto epizodu připomenout i v současné době, kdy se někdejší situace v jiné podobě jakoby opakuje.

(boz)