První československo-ukrajinská smlouva z června roku 1922

V uplynulých čtyřech letech jsme opakovaně věnovali pozornost stému výročí prvních pokusů Ukrajinců o vybudování vlastního, nezávislého státu. Připomněli jsme několik mezníků této složité cesty, a to i s překlady dobových dokumentů. Psali jsme také o počátcích činnosti ukrajinské diplomatické mise, které bylo umožněno od února r. 1919 rozvíjet v Praze činnost.

Velká část představitelů Československé republiky včetně jejího prezidenta projevovala zprvu pro ukrajinské snahy o samostatnost zřetelné pochopení. Tento stav a zájem však vydržel jen tak dlouho, dokud ukrajinské státní orgány a armáda dokázaly kontrolovat aspoň část území svého státu. Vše se změnilo na konci listopadu roku 1920, kdy se poslední ukrajinské jednotky po bojích s početně silnější Rudou armádou stáhly do sousedního Polska a tam byly internovány.

Tragický ústup za řeku Zbruč přiměl československou zahraniční politiku k přehodnocení jejích dosavadních přístupů k této složce východoevropské tematiky. Náznaky změny pohledu na ukrajinskou otázku byly ovšem patrné už o několik měsíců dříve, od léta roku 1921. Do Prahy tehdy přijela ze sovětského území nejen ruská, ale také ukrajinská obchodní mise. Měly každá po svém zajistit hospodářské zájmy a potřeby bolševického režimu. Zároveň chtělo Československo rozvíjet ve východoevropském prostoru vlastní zájmy a Ukrajina hrála v této souvislosti podstatnou roli. Důvodem byla přítomnost mnoha ekonomicky aktivních Čechů v této části bývalého ruského impéria, zájem o ukrajinské suroviny, ale také úvahy o možnosti úspěšného vývozu z první republiky, která hledala své místo na ekonomické mapě Evropy.

Česko-ukrajinská smlouva 1922Navazování styků Československa s bolševickým režimem v Moskvě a jeho ukrajinskou expoziturou v Charkově bylo tedy logické a projevil se v něm tvrdý racionalismus. Těžko se dá mluvit o nějaké „zradě“ ukrajinských zájmů. Jestliže se snahy o úplnou nezávislost Ukrajiny na Rusku, reprezentované především Symonem Petljurou, nepodařilo realizovat, bylo pro Československo nezbytné tuto kartu opustit.

Na druhé straně předkládal moskevský komunistický režim k uvěření iluzi, že právě on spravedlivě vyřešil ukrajinskou otázku, protože prý vytvořil sociálně a národnostně spravedlivou ukrajinskou státnost v podobě zvláštní sovětské socialistické republiky. Ta byla vybavena vlastní vládou včetně pro forma zřízeného ministerstva zahraničí, které řídil přímo premiér sovětské Ukrajiny, Bulhar Chrystijan Rakovskyj.

Na tuto bolševickou hru bylo možno v Praze celkem bezbolestně přistoupit, byť československá diplomacie jistě prohlédla problematičnost sovětské podoby ukrajinské státnosti. Představitelé ukrajinské emigrační skupiny popsaným změnám československého přístupu nemohli zabránit. Určitou náplast však ukrajinští emigranti přitom – stejně jako emigranti ruští, běloruští a další – dostali v podobě finanční a organizační podpory, poskytované v podobě tzv. Ruské pomocné akce. Tento projekt pro emigranty z prostor bývalé Ruské říše a některých přilehlých území byl realizován od léta r. 1921.

To, že se v Československu ještě kalkulovalo s možným zvratem poměrů, potvrdila i poměrně výrazná reakce na zahájení činnosti Ukrajinské svobodné univerzity v Praze v listopadu 1921. Porážka ukrajinského ozbrojeného vpádu na území ovládané bolševiky u Bazaru na Kyjevsku však dala za pravdu těm československým činitelům, kteří byli připraveni respektovat jako fakt existenci sovětské moci na většině ukrajinského území.

Jednání o uzavření československo-ruské a československo-ukrajinské obchodní smlouvy, vedená od léta r. 1921, pokračovala v prvních pěti měsících roku následujícího. Smlouvy měly položit základy další hospodářské spolupráce první republiky s hlavními dvěma subjekty evropského východu. Tento vývoj urychlila tzv. janovská konference o mezinárodních hospodářských vztazích, na kterou byla připuštěna delegace sovětského Ruska. Ta si předtím smluvně zajistila, že jí devět jiných sovětských subjektů včetně Ukrajiny předalo právo, aby je právě Rusko zastupovalo.

Dne 5. června 1922 byla uzavřena smlouva Československa se sovětským Ruskem a o den později následoval podpis textově prakticky shodné prozatímní smlouvy se sovětskou Ukrajinou. Za československou stranu ji signovali zplnomocněný ministr Václav Girsa a šéf hospodářské sekce ministerstva zahraničí Jan Dvořáček, za sovětskou Ukrajinu Mychajlo Vasyljevyč Levyckyj, zástupce této země v Československu. Ten na československém území pobýval už od května předchozího roku a zároveň reprezentoval sovětskou Ukrajinu ve vztahu k Rakousku.

Československo-ukrajinská smlouva, která obsahovala jedenadvacet článků, zajistila zřízení zastupitelstev obou zúčastněných zemí na území druhého státu a upřesnila podmínky jejich práce. Jinak v textu převažovaly články týkající se podmínek obchodu či podnikání a přihlíželo se i k repatriačním otázkám. Jen dvě klausule měly charakter politický. Měla být zajištěna neutralita smluvních stran v případě konfliktu druhé z nich s některou další zemí. V poznámce k úvodnímu smluvnímu článku byla obsažena klauzule, že „obě vlády se zavazují přerušiti veškeré oficiální styky s různými zřízeními a zastupitelstvy organizací a osobami, majícími za účel boj s vládou druhé země.“ Znamenalo to, že Československo muselo ukončit činnost dosud tolerované mise Ukrajinské lidové republiky a Západoukrajinské (Haličské) lidové republiky, které v Praze do té doby stále ještě působily.

Důležité však bylo to, že ani jedna z červnových smluv neznamenala uznání sovětského Ruska ani Ukrajiny Československem de iure. Takovéto uznání následovalo až po dalších dvanácti letech a tehdy už se týkalo celého Sovětského svazu. To umožňovalo, aby byla po řadu dalších let zachována podpora československého státu příslušníkům ukrajinské emigrace ze strany československého státu.

Historici snad v budoucnu podrobněji vysvětlí, proč byl v československém případě volen princip uzavření dvou zvláštních dokumentů týkajících se zvlášť Ruska a zvlášť Ukrajiny. V případě styků s Rakouskem postupoval sovětský režim o půl roku dříve, v prosinci 1921, jinak. Ve Vídni byl tehdy podepsán dokument, ve kterém sovětské Rusko i Ukrajina vystupovaly společně – signatářem za Ukrajinu byl už zmíněný Mychajlo Levyckyj.

Ať byla motivace různého přístupu k diplomatickému zastoupení obou sovětských republik jakákoli, dovětek celého příběhu je jednoduchý. Ukrajinská mise mohla začít v Praze legálně pracovat až o tři měsíce později, protože dvojjazyčný text smlouvy byl v československé Sbírce zákonů a nařízení opublikován teprve 2. 9. 1922, a to v částce 91 pod číslem 259. Už do čtyř měsíců byla však veta po zahraniční politice sovětské Ukrajiny. Na sklonku r. 1922 totiž čtyři územně politické subjekty – Rusko, Ukrajina, Bělarus a Zakavkazská federace – vytvořily Svaz sovětských socialistických republik se společným řízením zahraniční politiky, jejíž tvář byla samozřejmě vytvářena v Moskvě.

Na další československo-ukrajinský smluvní dokument bylo nutno počkat, pokud by byl někdo schopen vydržet to fyzicky, skoro 69 let, do léta r. 1991. Tehdy už Sovětský svaz směřoval k rozpadu a Ukrajina, od počátku r. 1944 znovu vybavená zprvu značně bezzubým ministerstvem zahraničí, tomuto procesu aktivně napomáhala. Prostředkem se stalo i vytváření vlastní zahraničně-politické linie. Výsledkem se stala mimo jiné československo-ukrajinská smlouva 30. července 1991, podepsaná v Kyjevě československým velvyslancem v SSSR a ukrajinským ministrem lehkého průmyslu.

(boz)

Rubriky