Útěk ukrajinského jazykovědce z Prahy na jaře r. 1945

Také letošní výročí ukončení druhé světové války v Evropě nás přivádí k úvahám o tom, jak přelom dubna a května roku 1945 poznamenal česko-ukrajinské vztahy. Z Prahy tehdy odešla poměrně velká skupina Ukrajinců. Někteří z emigrantů sice získali ve 30. letech 20. století československé občanství, nikdo si však nemohl být jistý s ohledem na sovětský výklad mezinárodního práva, že bude tato okolnost respektována.

Ukrajinské vědecké prostředí Prahy protektorátního období dotvářel vedle jiných odborníků mladý, ale publikačně už hodně aktivní filolog Jaroslav Bohdan Rudnyckyj (1910–1995). Rodák z polsko-ukrajinského města Přemyšl (Peremyšl) přišel do Čech na počátku čtyřicátých let. Působil na Ukrajinské svobodné univerzitě od podzimu r. 1940 a stal se nejprve jejím docentem a pak i profesorem. Působil také jako kurátor ukrajinského gymnasia v Modřanech u Prahy. Svou pozici si pojistil tím, že se zapojil do ukrajinsko-německé vědecké spolupráce. Oproti tomu v českých odborných časopisech zřejmě nepublikoval.

Je zajímavé, že tato skutečnost Rudnyckého nediskreditovala v očích českých kolegů, kteří jeho vědecké snahy se zájmem sledovali. Možnosti česko-ukrajinské vědecké spolupráce se potvrdily i na samém sklonku války. Tehdy vydal Rudnyckyj nevelký ukázkový sešit svého etymologického slovníku ukrajinštiny a rozeslal ho především českým odborníkům. Když po třech desetiletích přikročil v Americe k vydání prvního svazku svého už ukončeného díla, zveřejnil v rámci jeho úvodu odpovědi části svých někdejších odborných kolegů.

Děkovné odpovědi byly napsány mezi 9. únorem a 12. dubnem, tedy opravdu v posledních týdnech války. Je zajímavé, že většina odpovědí je českých. Rudnyckému tehdy poděkovali i odborníci dodnes zvučných jmen – Václav Machek, František Oberpfalcer, Vladimír Šmilauer a také Matias Murko, český filolog slovinského původu. Jejich dopisy, které vypovídají i o atmosféře tehdejší doby (třeba o dopadech velkého náletu na Prahu nebo o odeslání na práce mimo hlavní město), nebyly vůbec krátké a formální. Pisatelé se vyjadřovali k Rudnyckého pracovnímu postupu, nabízeli své rady a dávali k dispozici vlastní zkušenosti. Tuto část obsahu by lépe posoudil filolog, vypovídá však v každém případě o kolegiální pracovní atmosféře v Praze na sklonku německé okupace města.

Jako poslední byl datován dopis Rudnyckému od Quido Hodury, 12. dubna 1945. To už byl však adresát plně připraven k odjezdu z Prahy dále na Západ. Na tuto cestu, která nepředpokládala budoucí návrat, se Rudnyckyj připravoval už delší dobu. V pamětním sborníku ukrajinského gymnázia v Modřanech popsal filolog běh událostí po třiceti letech následovně:

„Atmosféra byla nejistá. Dělali jsme si starost, jak odjet z Prahy, protože jsme si byli jisti, že se město dostane – jaká ironie – do rukou vojsk ´prvního ukrajinského frontu!´ /…/ Protože jsem měl kontakty s akademickými kruhy v Německu, zajistil jsem byt pro svou matku ve Výmaru. Převezl jsem je tam pro každý případ s částí svých knih i s věcmi každodenní potřeby v roce 1944.

Výmar měl být jedním z rodinných opěrných bodů. Druhý představovalo městečko Itzehoe u dánsko-německé hranice, kam odjel můj bratr Oleksandr s manželkou Oryškou. Konečně třetím takovým bodem se stal Wunsiedel, bavorské městečko nedaleko za českou hranicí, kam jsem systematicky posílal knížky i různé materiály.

Čas od času jsem jezdil do Německa, hlavně do Výmaru, a vozil mamince potraviny a další knihy. Za jednoho nočního návratu do Prahy jsem před sebou spatřil rozbité a vybombardované město. Doma, ve vinohradské ulici Horní Stromka č. 6, byla shromážděna pohromadě celá rodina. Dověděl jsem se o vybombardování ukrajinského muzea, o neštěstí v rodině Kovalových-Mazepových /při únorovém bombardování zahynuli tři její příslušníci – babička a dvě vnoučata/ i o dohasínání ukrajinského života v Praze.

Bylo třeba myslet na definitivní odjezd do zahraničí. Vyjeli jsme z Prahy 13. dubna 1945. Já byl vybaven tlumokem naplněným dvěma psacími stroji a také velkým kufrem, obsahujícím kartičky pro připravovaný etymologický slovník ukrajinštiny. V druhém kufru byly některé nezbytné knihy, např. třetí vydání Pravopisného slovníku Hryhorije Holoskevyče, výtisky Ševčenkova ´Čyhyrynského kobzara´ a čtyři exempláře pražského reprintu mé knihy ´Ukrajinský jazyk a jeho dialekty“ z roku 1945. Krom toho jsem vezl určitou zásobu potravin, např. suchary a konzervy.

Jeli jsme vlakem na západ. Kdesi za Plzní začaly náš vlak ostřelovat spojenecké bombardéry. Jak bylo obvyklé v takových případech, lokomotivu odpojili od vagonů a ta pak ujížděla co nejrychleji naslepo dopředu. Mezitím cestující opouštěli svá zavazadla a schovávali se do příkopů u cest nebo do lesů. My jsme utekli daleko do lesa, zalehli pod mohutnými duby a naslouchali kulometným dávkám a hukotu letadel.

Zhruba po hodině vše utichlo a my se vrátili do vlaku. Náš vagón byl celý, jiné však byly proděravěny střelbou. Čekali jsme ještě asi hodinu na lokomotivu a vyrazili pak dále na západ. Na hranici Protektorátu s vlastní Říší nás nekontrolovali. Dojeli jsme už v klidu přes Marktredwitz do Wunsiedlu, prvního cíle našeho putování.“

V městě, ležícím západně od Chebu, se kterým Rudnyckyj spojil své naděje, však zažil zklamání. Knihy, které zasílal poštou z Prahy k uschování řediteli tamního muzea (dnes Fichtelbergsmuseum), se do místa určení nedostaly. Ve svých vzpomínkách byl nucen konstatovat, že zmíněné zásilky „nedorazily do místa určení dodnes.“ Jak si filolog domyslel, staly se buď obětí bombardování Plzně, nebo si je někdo přisvojil. Jedna z mnohých ztrát této už tak vzdálené války, ztráty lidské byly však větší a bolestnější…

Rudnyckyj pokračoval za pobytu na Západě nejprve v Německu a pak v Kanadě po několik desetiletí v široce založené filologické činnosti. Podařilo se mu nakonec vydat aspoň dva díly dlouho připravovaného etymologického slovníku ukrajinštiny. V úplnosti byla publikace tohoto typu, která bývá vytvářena pro kterýkoli větší světový jazyk, zpracována a vydána přímo na ukrajinském území na konci sovětského období a připravili ji místní jazykovědci.

(boz)