Čtyři etapy ukrajinského útěku do českých zemí (1914–1944)

Od sklonku února, tedy už přes dva měsíce, jsme konfrontováni s novou skutečností spoluvytvářející česko-ukrajinské vztahy. V důsledku ruského vpádu na Ukrajinu nastal rychlý a masový příchod uprchlíků z Ukrajiny, především žen a dětí, do České republiky. Počet takovýchto „národních hostů“ už překročil třísettisícovou hranici a není vyloučeno, že se dále zvýší – vše závisí na dalším vývoji vojenské situace.

S jistotou lze říci, že tak velká skupina osob z Ukrajiny se na českém území nikdy dříve nenacházela. Přitom by bylo třeba připočítat k nim jedince, kteří se v Česku zdržovali už před 24. únorem. Jejich počet býval odhadován na téměř dvě stě tisíc. Někteří se sice vrátili na Ukrajinu, aby se podíleli na její obraně, přesto však nelze vyloučit, že v současnosti pobývá v Česku téměř půl milionu Ukrajinek a Ukrajinců. Takový počet by představoval zhruba dvacetinu obyvatel České republiky.

Začínají se už objevovat úvahy o tom, jak dlouhé trvání bude mít zmíněný stav a jaké budou její bezprostřední a dlouhodobé důsledky. Mne coby historika zaujala jiná otázka. Měli bychom vědět, nakolik se podobná situace vyskytla v minulosti. Předhistorie současných událostí totiž začala už před více než sto lety.

V letech 1914–1944 se v poměrně krátkých intervalech uskutečnily kvůli válečným událostem čtyři etapy masového, převážně dočasného útěku civilního obyvatelstva z ukrajinského na české území. Uvedu dále jen hlavní údaje o těchto většinou zapomenutých událostech. Detaily jsem se zabýval r. 1994 ve své knížce „Ukrajinci v Čechách a na Moravě“, kde jsem zkoumal stoleté období následující po r. 1894.

1/ Útěky z bojišť první světové války (1914–1916)

Válečné události, které poprvé v podobném rozsahu postihly Evropu i svět, se dotkly Rakousko-Uherska výrazně na východní, tzv. ruské frontě. Vývoj na tomto bojišti byl pro habsburskou říši zprvu nepříznivý a od léta r. 1914 prchali do západnějších částí impéria kromě Poláků a Židů také Ukrajinci, nazývaní tehdy v českých pramenech častěji termínem Rusíni. Obávali se carské armády a protiukrajinské politiky ruského státu. Protože se situace na rakousko-ruské frontě několikrát změnila, část uprchlíků se v r. 1915 vrátila, ale v r. 1916 byli titíž nebo i další lidé nuceni utíkat na západ znovu v době další ruské (tzv. Brusilovovy) ofenzivy.

Choceň-uprchlici
Příchod uprchlíků do Chocně, i s vlastním dobytkem

Rakouská říše musela řešit tak masivní migrační posuny poprvé. Byl proto vybudován uprchlický tábor, nazývaný také barákovým městem, ve východočeské Chocni. Zprvu zde převažovali Poláci, ale později právě Ukrajinci. Jiný podobný tábor obývali Ukrajinci později i v jihomoravských Svatobořicích. Část uprchlíků si ovšem zajistila možnost pobytu v Praze, Brně nebo některých lokalitách východní Moravy. Do Olomouce byl dokonce na jeden akademický rok přesunut ze Lvova řecko-katolický bohoslovecký seminář. Církevní i školská péče byla však zařízena i v obou zmíněných táborech a ukrajinská škola působila i v pražských Nuslích.

2/ Útěky z okupovaného ukrajinského státu (1919–1922)

Ukrajinské hnutí za nezávislost z let 1917–1918 bylo v dalších letech vojensky poraženo. Zasloužily se o to na západě země Polsko a Rumunsko, v její východní části pak bolševické Rusko. Ze všech takto obsazených území emigrovali do Československa i jinam důstojníci i vojáci armády stejně jako pracovníci ukrajinského státního aparátu, samospráv i různých organizací a spolků. U nás zprvu, v letech 1919 a 1920, převažovala emigrace vojenská. Její příslušníci byli umístěni v táborech v Jablonném v Podještědí (tehdy Německé Jablonné) a na okraji Liberce. Později přibylo také emigrantů civilních, kteří s ukrajinskými vojáky pobývali několik let v táboře v Josefově. Řada emigrantů si našla bydlení a práci v Praze a jiných lokalitách, což se po zrušení josefovského tábora stalo obecným jevem.

Jen malá část emigrantů se po stabilizaci poválečných poměrů vrátila do Polska a na sovětskou Ukrajinu, ostatní v Čechách a na Moravě zůstali do konce druhé světové války nebo až do konce života. Jednalo se tedy o fenomén dlouhodobý, výrazně podporovaný zejména ve dvacátých letech československým státem. Příslušníci této migrační a zároveň emigrační vlny vytvořili řadu školských, vědeckých a kulturních institucí a spolků. Výsledkem byl vznik nemalých hodnot ve prospěch nejen vlastní, ale i české a slovenské kultury a vědy.

3/ Útěky z Karpatské Ukrajiny v r. 1939

Důsledkem známých mnichovských událostí ze září r. 1938 bylo vyhlášení autonomie Slovenska a Podkarpatské Rusi. Protože v Podkarpatsku tehdy převládl ukrajinský jazykově-národní směr, jeho vůdci začali užívat pro toto území název Karpatská Ukrajina. Po rozpadu československého státu v březnu r. 1939 se tato vznikající státní jednotka pokusila uchovat svou nezávislost, po několikadenních bojích ale toto území okupovala maďarská vojska.

Choceň-baráky
"Barákové městečko" u Chocně, s vodojemem

Vedoucí představitelé Karpatské Ukrajiny, státní úředníci i mnoho dalších osob, které se podílely na neúspěšném státně-politickém pokusu (např. učitelé), odešli různými cestami buď na Slovensko, nebo do nově vzniklého Protektorátu. Tuto cestu zvolil i premiér a zvolený prezident Karpatské Ukrajiny Avgustyn Vološyn s částí blízkých spolupracovníků. Protektorátní správa se pokusila o tyto lidi postarat v rámci svých kompetencí a zajistit jim existenci. Tentokrát se přitom obešla bez využití uprchlických táborů – rozsah této vlny byl totiž nesporně menší než velikost obou předchozích. Emigranti z Karpatské Ukrajiny propojili své další aktivity se snahami ukrajinské emigrace druhé vlny.

4/ Útěky z Ukrajiny před návratem stalinismu (1944)

Obyvatelé Ukrajiny z různých sociálních skupin se od počátku r. 1943 snažili uniknout z oblastí, do kterých se s Rudou armádou vracel krutý stalinský režim. Jen některým z těchto uprchlíků by bylo možno vytknout určitou míru spolupráce s nacistickými okupanty, jiní německou okupaci nenáviděli stejně jako stalinismus. Tento „velký útěk“ směřoval od Donbasu a Charkova přes Kyjev na Lvov, ale i jinými směry. Na jaře r. 1944 se tato migrace přelila do převážně polské západní Haliče. Odtud směřovala buď do Slezska a dále do centrálního Německa, nebo na do jisté míry svobodné Slovensko a poté do Rakouska a Bavorska. Českému území se tato vlna většinou vyhnula – do Protektorátu se tito uprchlíci mohli dostat jen v případě, že by tu měli příbuzné z časově druhé emigrační vlny.

Častější byly případy usazení Ukrajinců v Sudetech, tedy v českém a moravském pohraničí, které nespadalo pod pravomoc protektorátních, ale říšských úřadů. Migranti, kterým se podařilo od léta r. 1944 najít na necelý rok útočiště v Praze či jinde, např. v ukrajinských školských institucích, se zde opět napojili na snahy emigrantů z meziválečné doby. S nimi většinou odešli v dubnu 1945 dále na západ, protože se obávali deportace do SSSR.

                                                                     ***

Všechny čtyři stručně popsané historické situace, které se vyskytly v zhruba třicetiletém období, měly řadu společných rysů, které je od současné situace odlišují, ale vykazovaly také mnoho specifik. Shodné bylo to, že Ukrajinci hledali na českém území útočiště před válkou a nepřátelskými režimy. Ve všech případech bylo třeba zajistit jim ubytování a základní existenční prostředky, pracovní nebo studijní příležitosti.

Rozdílnost popsaných historických situací vyplývala z toho, že na počátku první ani na sklonku druhé světové války nebyla Ukrajina plně suverénním státem: o její území zápasily v letech 1914–1917 a 1941–1944 evropské velmoci, byť k tomu ve vlastním zájmu užívaly i velkého množství ukrajinských vojáků. Oproti tomu od konce roku 1917 do sklonku r. 1920 vystupovala Ukrajina jako samostatný subjekt. Ve zmenšeném měřítku lze o něčem podobném hovořit v březnu r. 1939. V obou případech se však ukrajinské pokusy uskutečnily ve složitých a málo nadějných podmínkách a skončily porážkou.

Také české země se v každém z období, kdy na jejich území přicházeli ukrajinští uprchlíci, nacházely ve výrazně odlišné situaci. Za první světové války zůstávaly ve trojí správní podobě (Čechy, Morava, Slezsko) součástí Rakouska-Uherska a jejich samospráva byla výrazně omezena. Na počátku dvacátých let se české země staly naopak jádrem a tmelícím centrem nového, plně suverénního Československa. Poté, před polovinou čtyřicátých let, byly podrobeny kruté nadvládě německé Třetí říše. Samospráva tzv. Protektorátu Čechy a Morava měla velmi omezený charakter.

O Ukrajince tedy střídavě pečovaly instituce z Vídně a Berlína a zemské či protektorátní orgány různých úrovní. Jen ve druhém případě řešily problémy uprchlíků orgány nezávislého Československa z vlastní iniciativy a vůle i s ohledem na vlastní zájmy. S konstatovanou růzností poměrů souvisí také otázka, jak se na příchod těchto uprchlíků z východu dívalo civilní obyvatelstvo a jaká byla motivace jeho příznivých, rezervovaných či naopak kritických postojů.

Představitelé první a třetí uprchlické vlny přicházeli do Čech a Moravy jen z malé části ukrajinského území (Halič a Bukovina, resp. Podkarpatská Rus-Karpatská Ukrajina), zatímco emigranti druhé a čtvrté vlny pocházeli prakticky z celé Ukrajiny. Ač nemáme k dispozici potřebně přesné statistické údaje, lze říci, že největší byla druhá vlna z doby těsně po první světové válce, za niž se řadí o něco slabší vlna první a ještě menší vlna třetí, nejméně početná byla vlna čtvrtá.

Ve většině uprchlických vln byly zastoupeny převážně civilní osoby, a to jak muži, tak i ženy a děti. Zatímco časově druhá i třetí vlna založila možnost dlouhodobého pobytu Ukrajinců na české půdě, v případě první a zejména čtvrté vlny byla podstatným rysem dočasnost pobytu Ukrajinců.

Po roce 1947 se zdálo, že ustálení poměrů ve východní Evropě, prosazené v důsledku dohod z Jaltské konference, zabrání válečnému konfliktu v celém tomto prostoru. Takový dojem trval i po roce 1991, kdy se Sovětský svaz rozpadl. V současné době vidíme jasně historickou omezenost a dočasnost těchto představ a zdánlivých jistot. Proto snad přišla vhod naše stručná rekapitulace a upozornění na někdejší ukrajinské válečné migrace, které se dotkly českého území.

Detailní zkoumání naznačených skutečností a srovnání se zkušeností jiných středoevropských zemí představuje značně náročný, byť užitečný úkol. Určitě by podobná tematika mohla být tématem obšírné doktorské práce. Třeba se podobné zadání za čas objeví.…

(boz)

Rubriky