Reálné i snové Velikonoce na Mělníce (1928)

Okresní město Mělník se stalo od počátku dvacátých let dvacátého století domovem pro skupinu uprchlíků z Ukrajiny, zatím o nich však víme jen málo. Historikové se touto dílčí částí ukrajinské emigrace detailně nezabývali. Poměrně dobře jsou známy jen dvě osobnosti, které i zde svým jménem a osudem vynikly. Byli to manželé Vasyl a Natalena Korolivovi, kteří se zřetelně zapsali do dějin ukrajinské literatury.

PohledniceO Nataleně Korolivové nebo Korolevé jsme tu psali už několikrát, naposledy v souvislosti s uměleckým večerem, který byl na její počest konán před čtyřmi roky. Mělnické reálie jejího života bude třeba důkladněji prozkoumat. Aspoň trochu k tomu může přispět i překlad krátkého prozaického textu, který dnes nabízíme.

Do Mělníka se Korolivovi přistěhovali v srpnu r. 1927, kdy si koupili malý domek v předměstské čtvrti Pšovka. V následujícím roce vydala paní Natalena, tehdy teprve začínající autorka, povídku s velikonočním námětem. Vyšla v Kolomyji, v tehdy polské části Ukrajiny, a to v časopise Žinoča dolja (Ženský osud). Poměrně krátký text je zjevně spjat s mělnickým pobytem i domovem obou manželů a s první oslavou Velikonoc v novém prostředí.

V roce 1928 připadly pravoslavné velikonoce na polovinu dubna a právě tehdy se odehrál autorčin jednoduchý, do značné míry snový příběh. Jeho děj je zasazen do už zabydleného domku Korolivových. Čekání na hosty z Prahy, pozvané na sváteční večeři, nakonec vyvrcholí jejích příchodem, vše má ale poněkud překvapivý průběh. Předem se nehodí nic prozrazovat.

Vedle samotné autorky, která v povídce vystupuje jako hostitelka, je zmíněn ještě její manžel a hlavně profesor Vadym Ščerbakivskyj (1876-1957). Tomuto pilnému archeologovi, národopisci a historikovi umění, je povídka věnována. Přednášel na pražské Ukrajinské svobodné universitě a otiskl několik odborných příspěvků i v češtině. Na sklonku druhé světové války musel Prahu opustit a dožil v „druhé emigraci“ v Londýně.

Přeložená velikonoční povídka může snad aspoň zaujmout i současné čtenáře. Vyprávění o jednom velikonočním večeru naznačuje atmosféru, která doprovázela Velikonoce snad v každé emigrantské rodině, ať na Mělníce či jinde. Na rozdíl od českých či československých Velikonoc se totiž v ukrajinském případě jednalo o Velikonoce prožívané pro tu chvíli poraženým a poníženým národem.  

Můj pokus o překlad textu paní Nataleny narazil na nejeden problém. Řadu použitých historických a etnografických termínů nebylo snadné převést do češtiny. Snad se mi ale podařilo zprostředkovat v hlavních rysech náladu prostupující toto svérázné sváteční dílko.  

(boz)

Velikonoční večer

(Profesorovi Vadymu Ščerbakivskému)

Přicházely Velikonoce, venku bylo ale hůř než v únoru.

Ošklivý vítr vrhá do okenních tabulí řídký déšť i tvrdý, krupkovitý sníh. Na ulici je bláta skoro po kolena. Pupeny na holých stromech, černých jako z podzimu, zrudly chladem jako omrzlé prsty. Noc změnila všechny barvy do špinavé a ošklivé polotmy, prosycené nahořklou, jakoby plesnivou mlhou.

Velikonoční noc by měla být radostná, do malého emigrantského domku však vstupuje smutek. Ten domek je sice náš, ale my žijeme v cizí zemi. Kéž by aspoň co nejdřív přijeli hosté, pozvaní na velikonoční hostinu!... 

PohledniceVe svátečně uklizené kuchyni bylo teplo. Ani ta ubohá paráda však nemohla odehnat od srdce určitou trpkost. Na stole, prostřeném vyšívaným ubrusem, stály malinké velikonoční pasečky   bochánky, upečené v květináčích. Na kyprém zeleném polštářku z mladého obilí zářila vajíčka obarvená žlutě a modře. Byl tu ještě modrý hyacint, převázaný žlutou pentličkou. Všechno to připomínalo svátky slavené kdysi v Kyjevě, které se už staly nenávratnou minulostí. Byl tu přes všechnu snahu rozdíl…
Manžel mlčky přehlížel kuchyni. Uhladil v koutku s ikonami rušnyk za svatým obrazem, srovnal na poličkách hrnečky, které vlastnoručně omaloval podle vzoru opišňanské keramiky z Ukrajiny, prohlédl misník a lavice. Všechny tyto předměty vyrobil vlastnoručně, nebo se o to postaral místní vesnický mistr podle jeho nákresů. Kromě toho oba manželé domek vymalovali tak, aby tu vše působilo opravdu ukrajinsky. 

Ve dvou si oba manželé v Čechách vytvořili kousek Ukrajiny. Věci kolem nich vyzařovaly obraz toho, co nesli v sobě jako „to své“ a co vnímali jako součást rodné země. Mohli si tedy představovat, že tu jsou opravdu doma. Zvláště to platilo v takovýto svátek, kdy na manželčině náhrdelníku občas zazvonil dukač – kovová náprsní ozdoba. Do toho chvílemi zašustily hedvábné šosy živůtku, přešitého z někdejší „buržoazní“ sukně.

Proč tu však ještě nejsou hosté? Kéž by co nejdřív vnesli do domku ruch a vyhnali z něj smutek…

Manželka se oháněla kolem kamen a opatrně obcházela jejich černé tělo, aby si nezamazala bílé rukávy vyšívané sváteční košile. Manžel, aby se nějak zaměstnal, opravoval knot lampičky před ikonou Panny Marie. Také tato Boží matka byla „jejich“ – byla vyobrazena v ukrajinské sváteční košili. Rám obrazu zdobila šňůrka náhrdelníku, který visel dolů jako dozrálé kalinové plody.

Pozvaní hosté z Prahy tu stále ještě nebyli. Asi se zpozdil vlak…

Manžel odešel do své pracovny, jak se oficiálně říkalo malému pokojíku, který nebyl větší než kupé železničního vagónu. Zde stál jeho pracovní stůl a podle zdí police s knihami. Unavená, za celý den už uchozená manželka si sedla na lavici u stolu a opřela se o stěnu ozdobenou vlastnoručně vyšitým koberečkem. Nemohla ještě opustit kuchyň, protože se zde dopékal menší moučník. Seděla, přemýšlela a upravovala listy zeleného barvínku, kterými ozdobila stůl.

Najednou zahlédla na dvorku postavy, které prošly kolem okna. Už zavrzaly i dveře vedoucí do domku. Branka do ulice však byla zavřená. Jak to, že si nevšimla toho, že manžel vyšel odemknout?

Vrhla se ke dveřím hostům naproti. Najednou ale musela přivřít oči – zazářilo to před nimi rudě, jako by je ozářil plamen. 
Jak je to vůbec možné? V otevřených dveřích, na kuchyňském prahu, stály tři kozácké postavy oblečené v karmazínových pláštích, červených jako makový květ. Zdobné rukávy a šavle  karabely pobité opravdovým zlatem a stříbrem. Červené aksamitové kalhoty široké jak moře a boty z červeného safiánu s postříbřenými ostruhami z damašské oceli.

Je to snad všechno nějaká maškaráda? Ale kdež – stojí tu opravdoví, živí Zaporožci z dávných časů.

Podívala se jim přímo do očí. Nejblíž od sebe viděla usměvavý obličej už staršího atamana s šedivým knírem. Z obou stran kolem něj dva mladíci jako orli. Jeden má narezlý knír, druhý dlouhý oseledec – pruh vlasů visící směrem do obličeje.

Ataman udělal krok dopředu. Zazvonily ostruhy a široký hedvábný pás zašustil.

A jako zdaleka zazněly struny snad harfy nebo nějaké mohutné kobzy. Je slyšet melodii a do ní zaznívají slova:

„Kiška Samijlo – zaporožský hetman.

Marko Rudyj, kozácký vojenský soudce.

Musij Hrač, vojenský trubač“…

Tak takových hostů jsem se dočkala, usmála se hospodyně, hluboce se uklonila a držela se za srdce, které se prudce rozbušilo.

Samijlo Kiška, „zaporožský hetman“, jí právě podává červenou kraslici:

„Chrystos voskres, paní matko!“, zní hlasitě a radostně. „Přijměte kraslici a buďte si jistá, že není smrti! Chrystos voskres! Kristus vstal z mrtvých a z mrtvých vstane i Ona!

Jeho ruka se zvedla, objevila se zeleně a zlatě provedená podšívka rukávu. Ukázal rukou směrem k oknu. Paní domu se tím směrem zadívala. Co je tohle za zázrak? 

Zmizel vlhký a studený nečas. Je vidět do dáli i šíře, jak se to někdy stává ve snu. A tam, nad Dněprem, ve sluneční záři, se mihotají a blýskají zlaté báně mežyhirského kláštera u Kyjeva. Jejich záře se odráží jako zlaté rybky v modré vodě řeky. Všude kolem je lidí jako na louce květin. Duní zvony a je slyšet zpěv. Zprvu nábožný, církevní, náhle ale vše přehlušil vír zvuků a ozval se kozácký jízdní pochod.

Do toho zní hlas hosta domu:

„Ona vstane z mrtvých jako slunce, které vstává každé ráno zpoza mraků. Vezměte si na znamení radosti a naděje tuto kraslici, paní matko!“

Žena ucítila, jak se hostova teplá ruka dotýká té její. Dívá se a opravdu, malovaná kraslice už je v její ruce. A proti ní stojí a slavnostně se usmívají ti tři. Profesor z Prahy a dva mladíci, kteří ho sem doprovodili, mladý inženýr a student. Jejich pozvaní hosté.

Profesor ukazuje na kraslici a vysvětluje:

„Tohle je oblíbený motiv našich kraslic – znamení Slunce.“

„Slunce, které vstává každé ráno zpoza mraků“, opakuje žena zasněně a bezděčně slova, která před chvílí slyšela z úst onoho jiného hosta, který tak náhle zmizel.

Takhle je to tedy…

Začala pak radostně hostit milé návštěvníky z Prahy. Jako by ale zároveň obsluhovala ty hosty dřívější, nečekané a nezvané. A najednou bylo v domku hlučno, vesele a svátečně – opravdu jako doma na Ukrajině! 

Rubriky