„Ať žije Ukrajina!“ (Berlínská stať J. V. Friče z roku 1868)

Básník a publicista Josef Václav Frič (1829–1891) byl velmi pozoruhodnou postavou českého politického i literárního života 19. století. Účastnil se aktivně revolučních událostí let 1848 a 1849, pykal za to jako politický vězeň, a poté se pokoušel bojovat za českou samostatnost v západoevropském exilu. Teprve v závěru života se mohl vrátit do Prahy a ještě se bezprostředně zapojit do českého národního úsilí.

J.V.FričFričův život byl už od mládí naplněn mimo jiné zájmem o ukrajinskou otázku. Sám o tom hodně prozradil ve svých rozsáhlých pamětech. Jeho zájem zprvu vzbudila tak jako v případě mnoha jiných Čechů kozácká tradice zprostředkovaná především polskými literárními díly. Také Frič byl v tomto směru aktivní. Pokusil se o zdramatizování Gogolova „Tarase Bulby“ a napsal rozsáhlé drama o slavném ukrajinském hetmanovi Ivanu Mazepovi. Za pobytu v Paříži se také seznámil s ukrajinskou prozaičkou, která používala pseudonymu Marko Vovčok, a v tutéž dobu ho zaujalo dílo Tarase Ševčenka. Přeložil tehdy do češtiny jeho poselství Pavlu Josefu Šafaříkovi.

Frič se ale neomezil jen na literární zájem a ohlasy. Byl snad jediným Čechem své doby, který pochopil, vnímal a popisoval ukrajinskou otázku coby aktuální politický problém. Psal o něm především v 60. letech 19. století do různých periodik, zejména v době protiruského povstání v Polsku v letech 1863–1864. Charakteristická je z tohoto hlediska jeho práce „Asimilace maloruského národa“, popisující vývoj ukrajinských kozáků v 17. a 18. století: od Bohdana Chmelnyckého až po zrušení jejich svobod za carevny Kateřiny II.

Frič vnímal oprávněnost požadavku na národní nezávislost stejně tak v případě Poláků jako Ukrajinců. Polemizoval o těchto problémech, někdy i dost ostře, s postoji Františka Palackého a Františka Ladislava Riegra, kteří zaujímali konzervativnější a spíše rusofilské postoje.

Vrcholem Fričových snah o popularizaci Ukrajiny se stal text příznačně nazvaný „Ať žije Ukrajina!“, sepsaný roku 1868, kdy Frič rozvíjel své emigrantské aktivity v Berlíně. Vkládal tehdy naděje na zvrat v Čechách do pruského státu, který svedl o dva roky dříve vítěznou válku s rakouskou monarchií. Frič vydával právě v Berlíně po určitou dobu časopis Blaník, ve kterém se snažil popularizovat své názory a stanoviska.

Článek, který nás zajímá, je vlastně komentovaným převyprávěním obsahu brožury, která vyšla v ruském jazyce také v r. 1868 ve Vídni. Identitu autora, který použil pseudonymu Taras Volja, neznáme dodnes. Česká žurnalistika o této brožuře nereferovala.

Volja se pokusil vylíčit Srbům i ostatním Slovanům nepříznivý úděl Ukrajinců v carské říši. Podnětem se mu stala známá slovanská pouť do Moskvy, uskutečněná zástupci několika národů o rok dříve. Úvod článku, provolávajícího slávu Ukrajině, i jeho závěr náleží ovšem přímo Fričovi, který v něm na mnoha místech vyjádřil své vlastní názory.

Charakteristická jsou už úvodní slova: „Sjezdu moskevského /v r. 1867/ nestranili se pouze Poláci, nýbrž i reprezentanti jiného, patnáctimilionového národa slovanského, vůdcové tak těžce pronásledované strany ukrajinské, jejichž celý hřích záleží v tom, že k lidu svému jali se mluviti slovem i písní matek svých. Ovšemže výbor lidumilné mládeže ukrajinské rozvezen po Sibiři, ač neměl ruku ani v polském povstání /v r. 1863/, ani v spolcích mladého Ruska – pouze za velezrádný ten čin, že zakládal nedělní školky pro lid, že rozšiřoval Svaté písmo i bajky v jazyku maloruském!“

Dále Frič přechází ke kritice vůdců české výpravy do Moskvy. Nelíbí se mu, že když byli „na zámku starší sestry dobře častováni,“ nechtěli se ptát „po mladší sestře, Ukrajině, o níž ten pomatený slepec Ševčenko tam na rozcestí pískal /!/, že prý ji kdosi kdesi mlýnský kámen k hrdlu přivázal a pak v jezero zapomenutí nadobro pohroužil.“ Frič pokračuje i dále v básnickém duchu: „Podivno, že zdaleka to pozorujem, jak při každé bublině, co z hloubky toho jezera se vynoří, starší /ruská/ sestra ´krasnějet´ (červená se) – a naši /účastníci pouti/ měli ten její růměnec za důkaz zdraví a mladosti!…“ Frič poté zmiňuje práva a nároky Ukrajiny, „milostné této Popelky slovanské, k níž nás mimovolně vždy srdce táhlo od té chvíle, co zaslechli jsme první dumku její žalostnou, která nám zároveň byla důkazem, že ještě žije, očekávajíc osvoboditele v kruhu dorůstajících bratří slovanských.“

Je zajímavé, jak Frič střídá pojmy Malorus, maloruský a Ukrajina, ukrajinský – pojmosloví týkající se Ukrajinců nebylo tehdy v češtině ještě ustáleno. Volja je pro něj jednou Malorusem, na jiném místě ho ale nazývá „šlechetným Ukrajincem“ a ztotožňuje se s jeho názory. Souhlasí např. s tím, že „na spravedlivém nebo násilném rozřešení otázky maloruské závisí celý budoucí směr, kterým bráti se budou dějiny Slovanstva. S živou Ukrajinou k spáse, k federaci, k svobodě – přes mrtvou Ukrajinu k novému utrpení, k centralizaci duchaprázdné, k despocii kolosální světové!“

Frič si neodpustil ani poznámku, že „nejpodstatnější půvab ruského písemnictví, a právě ty plody, v nichž vítá nás příbuzný nám duch slovanský, mají v zemích maloruských“, tedy na Ukrajině. „Zbylo by pramálo útěšného v písemnictví velkoruském, kdybychom uzmuli ty práce, jimiž v společnou pokladnici ducha přispěl leckterý ten ´bezmóglyj chachol´, jak Malorusům přezdívají /Rusové/ tam na severu. Stačí nám jmenovati zde jedině … Gogola.“ Frič za sebe navíc charakterizuje mateřskou mluvu Ukrajinců slovy: „víme, jak nám je milá a příjemná.“ Není divu, že odmítal snahy škodit nebo bránit vývoji ukrajinského jazyka, příznačné pro část tehdejší, ovšem také dnešní ruské inteligence.

V závěru svého článku Frič varoval tehdejší české politiky před přátelením se a smiřováním s představiteli ruské expanzívní politiky. Konkrétně uvedl: „Rozvažme si dobře, zda jednáme rozumně a spravedlivě, dávajíce rozhřešení násilníkům, odnímajíce všechnu naději utištěným a podléhajícím bratřím! Bojme se kletby spravedlivějších potomků! Ideu vzájemnosti a federace slovanské v Moskvě ani dosud pochopit nemohou, a pochopí-li ji tam konečně, vypoví jí válku na život a na smrt s úplným vědomím, co činí – jako že dusili a pronásledovali ji dosud napořád z pouhého instinktu své výbojné, vůkol vše asimilující povahy.“

Frič uzavřel svou stať odvoláním na názory ruského emigranta Gercena s tímto komentářem: „Příhodná doba k sblížení /s ruskou politikou/ nastane teprve tehdy, když výbojným těm choutkám postaví se pevná slovanská hráz, na základě federativních a svobodomyslných zásad pevně utvrzená. Každý předčasný krok v směru výše podotčeném vyrovná se zradě na celé (v té chvíli osudně ohrožené) budoucnosti Slovanstva“.

Úvahy o jednotě a společném postupu slovanských národů nás dnes už samozřejmě neoslovují a zní značně vyčpěle. To, co napsal Frič v r. 1868 o ukrajinsko-ruském poměru, zůstává však živé a v jistém smyslu prorocké. Právě proto si v roce 1868 tento článek mnoho lidí nepřečetlo – časopis Blaník byl v Čechách z hlediska rakouských úřadů nežádoucí. Knižního vydání se stať „Ať žije Ukrajina!“ dočkala až v r. 1953 díky výboru „Čeští radikální demokraté (Výbor politických statí)“, připravenému známým publicistou Karlem Kosíkem.

V Čechách třetí čtvrtiny 19. století nenajdeme kromě Friče jiného politika, který by projevil tolik zájmu o ukrajinskou otázku a tak jednoznačně vyjádřil sympatii s postupně se probouzejícími Ukrajinci. Jeho článek zůstává cenným svědectvím jedné etapy vývoje česko-ukrajinských vztahů. Na Fričovy názory v následujících desetiletích v českém prostředí téměř nikdo nenavázal. Srovnatelné texty lze najít až od 90. let 19. století. Zvolna jich přibývalo do počátku první světové války a znovu v prvních letech po jejím ukončení. Málokdo si ale uvědomoval, že vstupuje po půlstoletí do stop zapomenutého Fričova ukrajinofilství.

(boz)

Rubriky