„Ukrajino svatá!“ – básník Rudolf Mayer, rok 1859

Rudolf Mayer (1837–1865) patří mezi už zapomenuté české poety, býval však zařazován do skupiny předčasně zemřelých nadějných autorů. Narodil se, ale i zemřel v oblasti Klatovska, ale za života poznal Prahu i Vídeň. Jeho nepříliš rozsáhlá tvorba vznikala na přelomu 50. a 60. let 19. století. Dvě Mayerovy básně napsané roku 1859, vydané však daleko později, se zajímavým způsobem dotkly ukrajinsko-kozácké tematiky.

Zájem o Ukrajinu a kozáckou etapu jejích dějin hrál v rámci českého národního obrození setrvalou roli po velkou část 19. století. Už před r. 1848 získalo toto zaujetí základní opěrné body v prvních českých encyklopedických přehledech historického i zeměpisného charakteru od F. V. Zapa a J. F. Smetany. Objevily se tudíž první pokusy o literární zpracování ukrajinské – kozácké tematiky, která v sobě skrývala z českého hlediska mnoho přitažlivě exotického, ale zároveň nabízela určité analogie s českými reáliemi.

Známý český literární historik, akademik Jiří Horák shromáždil konkrétní doklady o českých básních více nebo méně souvisejících s ukrajinsko-kozáckou tematikou. Jeho výčet naznačuje, že v letech 1839–1858 napsalo podobné opusy asi jedenáct autorů, mezi nimiž vyniká celkovým svým dílem pouze František Ladislav Čelakovský, doprovázený Janem Jindřichem Markem (Janem z Hvězdy).

Rudolf Mayer
Rudolf Mayer

Vznik obou tematicky ukrajinských a kozáckých básní Rudolfa Mayera datoval literární historik František Buriánek do roku 1859. Byla to doba rakouské porážky ve válce s Francií a Sardinským královstvím, která otevřela cestu k osvobození a sjednocení Itálie. Zároveň se jednalo o čas pádu Bachova absolutismu v podunajské monarchii, který otevřel jejím obyvatelům a národnostem cestu k obnovení už trvalé ústavnosti a k získání větších práv.

Tato možnost se týkala také Ukrajinců (Rusínů) v Haliči a Bukovině, zatímco větší část Ukrajiny, pohlcená carským Ruskem, teprve čekala cesta ke zrušení nevolnictví a určitému, byť nevelkému rozšíření občanských práv. Lze tedy mluvit obecně o roku určitého přelomu, během kterého spolu zápasily nejistota a obavy s nově se rodícími nadějemi.

Tyto dvě Mayerovy básně z r. 1859 nebyly tehdy nikde publikovány a zůstaly skryty po řadu desetiletí v jednom z autorových deníkových zápisníků. Knižně vyšly až skoro o sto let později, v polovině 20. století. Tehdy bylo Mayerovo dílo popularizováno mimo jiné kvůli své sociální složce. Básním „Kozácká“ a „Ukrajinská“ nebyla ani tehdy, po jejich vydání, věnována větší pozornost.

Ladění obou Mayerových skladeb je nestejné. Delší je „Ukrajina“, v níž je tato země apostrofována hned v prvních dvou řádcích („Širokás má Ukrajino, / veliká jak srdce moje, / v tobě leží naše sláva, / mrtvá vojska – ztuhlé boje“). Hned poté je tento její obraz dále rozveden („ty jsi hrob – ač přehluboký, / pro náš národ tuze mělký“). Tuto vizi potvrzuje i třetí zmínka: „hroby a mohyly Ukrajinu značí“ – v nich spí ale podle Mayera naše, tedy česká sláva.

Další část básně přináší určitou změnu pohledu a nálady. Autor evokuje hetmany a kozáky, povstávající z hrobů a bojující znovu za vlast a svobodu, což je nejen „milo k podívání“, ale také k poslechu. Mayer totiž vnímá a přímo slyší tajemné a předivné šumění „v mé Ukrajině“ a končí báseň slokou: „Šumí to přemocně a srdce slyší, / krev se mu pobouří a neutiší.“

Ukrajina je tedy v této básni zmíněna celkem čtyřikrát a dvakrát se s ní autor přímo ztotožňuje („má Ukrajino“, „v mé Ukrajině“). Je zjevné, že tento termín je vlastně zástupný a že autorovi splývá s obrazem jeho vlastní, české vlasti.

Přistupme nyní k druhé, kratší skladbě, nazvané „Kozácká“, ač v ní kozáci kupodivu nejsou vůbec zmíněni. Dílko začíná posmutnělou vizí toho, jací budou potomci autorovy vlastní generace. Tito „lidé jiní“ budou podle Mayera spoutáni, podrobeni cizincům, zbaveni srdcí i šavlí, „k boji líní“. Těmto nebojovným potomkům nezbyde moc jiného než jen skřípat zuby, třímat nepoužité šavle v pěsti (přece jen jim tedy zbyly!) a krvácet z ran nikoli pro současnost a budoucnost, ale jen v důsledku někdejšího, už zašlého štěstí své země.

Shrnutí této nezáviděníhodné situace nabízí autor v poslední sloce, ve které mluví znovu sice o Ukrajině, ale ve skutečnosti o své vlastní, české zemi:

„Zajde, vyjde nad tebou

mnohá hvězda zlatá,

bůhví, zda tvá volnost též,

Ukrajino svatá.“

Tato poslední, nejprocítěnější autorova zmínka o Ukrajině prokazuje, že se mu stala přímo v sakralizované podobě paralelou osudu jeho vlastní, české země. Ta je, stejně jako mythická Ukrajina, Mayerem vnímána jako země zbavená svobody. Nelze s jistotou říci, zda se ještě dokáže vzchopit k odporu a dosáhnout kýženého vítězství – platí to tedy jak o Ukrajině, tak o české zemi.

Můžeme si samozřejmě klást otázku, co konkrétního mohl Rudolf Mayer v roce 1859 vědět o opravdové Ukrajině a jejích tehdejších osudech, resp. odkud o ní mohl čerpat představy. První česká encyklopedie (Riegrův Slovník naučný) v té době ještě nezačala vycházet, existovaly však výše zmíněné přehledy světového zeměpisu a dějepisu, kde byla Ukrajina celkem bohatě zastoupena. Lze však předpokládat, že si autor představu Ukrajiny vytvářel v ještě větší míře z tehdejší literární produkce, především té polské. Právě v ní hrál ukrajinský motiv velmi silnou úlohu a řada prací tehdejších autorů, např. prózy Michala Czajkowského, byla do češtiny přeložena. Mayer mohl ovšem znát také jen o málo starší básně s ukrajinsko-kozáckými motivy, sepsané moravským básníkem Vincencem Furchem.

Úplně vyloučena není ani inspirace přímo z ukrajinských zdrojů – svou roli zde mohla sehrát tvorba národního barda Tarase Ševčenka. Právě v té době vznikala první česká studie o Ševčenkovi od slavisty Josefa Perwolfa, opatřená jednou překladovou ukázkou a zároveň vyšla v r. 1859 v Lipsku menší sbírka Puškinových a Ševčenkových básní. V Praze mohla být tato knížka snadno dostupná.

Podstatnější je však zjištění, že ukrajinská tematika mohla sloužit jako básnický obraz, vytvářející tak výraznou paralelu k českému historickému i tehdy aktuálnímu osudu. V české literatuře nepochybně nenajdeme příliš mnoho básní, které by prošlapávaly podobnou cestu. V úvahu by v této souvislosti přicházel např. „Kozák“ od podstatně známějšího autora – Josefa Václava Sládka. Na toto dílko se podíváme někdy příště.

(boz)

Rubriky