„Útulna“ aneb ukrajinské děti v Černošicích

Může se zdát, že za tak napjaté situace, jaká dnes panuje kolem Ukrajiny a ruské hrozby, nemá smysl obracet se k detailům někdejších česko-ukrajinských vztahů. Možná je ale pravdou opak: je třeba prohlubovat znalosti o tom, jak spolu žili Češi a Ukrajinci v jedné i druhé zemi. Musíme vědět více o tom, co jim toto občas i složité soužití přineslo. Vždyť předcházelo témuž soužití, které zažíváme a vnímáme dnes.

Před několika dny vyvolalo zájem gesto města Černošice u Prahy, kde vyvěsili na městském úřadě ukrajinskou vlajku jako doklad sympatií k této zemi. Nebylo to poprvé – podobně se Černošice zachovaly už v letech 2014 a 2017. Proto jsem se vypravil do téměř sto let staré černošické minulosti. Také do této obce totiž postupně přicházeli po r. 1919 ukrajinští emigranti, kteří hledali útočiště na území první Československé republiky. Přicházeli nejen z území ovládnutého sovětskou mocí, ale také z Polska a Rumunska.

Logicky se stala nejvýznamnějším centrem emigrantů Praha, někteří však hledali bydliště také v okolí české metropole. Vzhledem k blízkosti a dopravní dostupnosti přilákalo řadu lidí údolí dolní Berounky. To se stalo už od konce 19. století důležitým letoviskem, ale řada Pražanů zde trávila i větší část roku. Bývalé vesnice na dolní Berounce rychle měnily svou podobu. Vyrůstaly zde solidně vybavené domy a vily pro lépe situované Pražany.

Možnost bydlet v jihozápadním okolí Prahy využili také ukrajinští (ale také ruští) emigranti. Usazovali se v obcích směrem od Radotína proti proudu Berounky až po Zadní Třebaň. V ukrajinském případě se staly nejpřitažlivější lokalitou Řevnice, kde působilo po většinu třicátých let ukrajinské gymnázium. V polovině dvacátých let však žily desítky Ukrajinců a Ukrajinek i v Černošicích. Svědčí o tom kniha příchozích cizinců do Horních Černošic, pokrývající období let 1925–1935, která je uložena ve Státním okresním archivu Praha-západ. Udává se zde, kdy příslušní lidé do Černošic přišli, kde se ubytovali, jakým dokladem se prokázali a kdy a kam zase odjeli, ať už jen na čas nebo navždy.

Na jejím základě mohu uvést aspoň několik jmen Ukrajinců přítomných v Černošicích. Zmínit mohu významného básníka Oleksandra Olese, který žil v Černošicích v letech 1923–1928. V pobytových záznamech ovšem najdeme i prozaika Spyrydona Čerkasenka nebo mladé básníky Antona Pavljuka a Halju Mazurenko. Po nějakou dobu obývali Černošice sestra slavné básnířky Lesji Ukrajinky Oksana Kosač-Šymanovská nebo slavný literární historik a budoucí komeniolog, prof. Dmytro Čyževskyj, v seznamech najdeme ale i jméno ukrajinského velvyslance v ČSR Maksyma Slavinského. V roce 1928 zde krátce pobyla dokonce vdova po zastřeleném ukrajinském vůdci Symonu Petljurovi s dcerou.

Někteří z výše jmenovaných Ukrajinců a mnoho těch, které jsem tu nejmenoval, byli učiteli dvou ukrajinských vysokých škol, které vznikly v Praze, ale i ukrajinského gymnázia, jež se přemístilo do Řevnic. Černošice jsou však zajímavé i tím, že byly zhruba po dva roky místem působení další, téměř zapomenuté pedagogické instituce – Ukrajinského dětského útulku. Doklady o něm se zachovaly ve fondu Ruská pomocná akce při ministerstvu zahraničí, uloženém v pražském Národním archivu. Aspoň ve zkratce zde shrnu svědectví tehdejších dokumentů.

Útulek pro ukrajinské dítky, jak je označen v prvním z nich, byl otevřen v Horních Černošicích 21. dubna 1925 z iniciativy ženské sekce Ukrajinského hromadského komitétu, nahrazujícího už zrušenou ukrajinskou diplomatickou misi. Na jeho organizování se podíleli také někteří učitelé z Ukrajinského vyššího pedagogického ústavu v Praze a také rodiče dětí, kteří pro ně hledali takovéto umístění, kde mohly dostat buď dlouhodobější zajištění, nebo jen docházet jako do denního stacionáře.

Na základě návrhu těchto emigrantů poskytlo od listopadu r. 1924 československé ministerstvo zahraničí potřebnou finanční pomoc – zprvu se jednalo o měsíční částku 3 000 prvorepublikových korun. Je logické, že na ministerstvo musely být zasílány pravidelné zprávy o stavu a vývoji této nevelké instituce, resp. vyúčtování činnosti. O tuto agendu se starala ředitelka či kurátorka útulku, slavná ukrajinská pedagožka Sofija Rusova (1856–1940). Ta pobývala v Praze poprvé jako mladá žena a matka už v letech 1875–1876 a v době zřízení útulku jí bylo téměř sedmdesát let.

Útulek se zprvu nacházel v černošickém domě č. 79 a hostil devět dětí, z nichž šest zde bydlelo trvale. Počítalo se však s jeho rozšířením. Počet opatrovaných dětí stoupal a v listopadu 1925 jich bylo v péči útulku už dvacet, celkem se jich však během roku vystřídalo téměř čtyřicet: některé zde pobývaly jen dočasně. Převažovaly jak děti vysokoškolských studentů, tak osob dělnické profese, ale jiné byly i ze sociálně zajištěnějších skupin. Někteří chovanci vzešli z národnostně smíšených manželství, v případě všech se však uváděla ukrajinská národnost.

Do útulku přicházely dětí o značně velkém věkovém rozpětí od dvou do dvanácti let, tři nejstarší proto docházely do černošické školy. Byly proto rozděleny do dvou skupin a staralo se o ně pět žen: správkyně, chůva, lékařka, vychovatelka a kuchařka. Ačkoli byla měsíčně poskytovaná finanční pomoc postupně zdvojnásobena a činila až 7 000 Kč, skončil útulek první rok své existence deficitem.

V létě roku 1926 se začal o útulek zajímat Československý červený kříž, který zamýšlel vzít tuto instituci do vlastní správy. Díky přípisu jeho představitele máme k dispozici výčet využívaných místností. V přízemí vily se nacházela kuchyň, učebna, jídelna a pokojík správkyně, v patře dvě ložnice a pokojík dozorkyně. Všechny místnosti byly poměrně malé a Červený kříž se proto zamýšlel nad tím, zda by nebylo lepší přemístit útulek do volné lázeňské budovy ve Šternberku u Smečna, tedy na Kladensko.

V té době byl už útulek nejspíše umístěn ve vilovém domě č. 130, postaveném o pouhé čtyři roky dříve a umožňujícím v r. 1927 pobyt třiatřiceti dětí. Ukrajinský vyšší pedagogický ústav, který útulek nadále provozoval, se nakonec dostal do právního sporu s manželi Tišnovskými. Tito poměrně bohatí lidé, bydlící jinde v Černošicích, pronajali dům pro potřeby útulku. Soužití nebylo bez problémů: manželé Tišnovští byli pohoršeni hlavně osudem zahrady u domu. Obrátili se proto na okresní soud se stížností, že děti zahradu „úplně demolují a stromky lámou“, protože se pohybují mimo pěšiny.

Nehledě na tento mírně apokalyptický popis (které děti by ale chodily jen po zahradních pěšinách?) skončil spor zjevně smírem, u soudu „byl ohlášen klid řízení“. Nepochybně se o to zasloužil přední republikový politik, sociální demokrat František Soukup, tehdy místopředseda a o něco později už předseda československého senátu. Tento advokát a příznivec Ukrajiny, dávný předchůdce Miloše Vystrčila byl totiž do tohoto právního sporu žalovanou ukrajinskou stranou umně zapojen.

Někdy v druhé polovině r. 1927 se útulek opravdu přesunul do šternberských lázní na Kladensko a z hlediska Černošic tedy historie „malinkých ukrajinských emigrantů, vržených na území ČSR“, skončila. Jak je patrné, obec nemusela na ukrajinský dětský útulek poskytovat žádné finance a byla jen hostitelkou poměrně velké skupiny ukrajinských dětí. O dalších osudech „ukrajinských dětí z Černošic“ nevíme téměř nic. Bylo by to zajímavé, ale náročné pátrání.

S jistotou se můžeme zmínit jen o Marku Antonovyčovi (1916–2005). Tento syn významného ukrajinského uměnovědce směřoval z ukrajinského útulku přes maturitu získanou v Praze až k získání doktorátu na pražské Ukrajinské svobodné univerzitě. Na konci války byl vězněn jako ukrajinský nacionalista německými okupanty v Terezíně, v dubnu 1945 odešel před sovětskými osvoboditeli nejprve do západní části Německa a pak do severní Ameriky. Zaujal tam místo mezi ukrajinskými exilovými historiky. Pro Ukrajinu pracoval celý život, ačkoli na jejím území strávil jen prvních sedm roků života.

(boz)