Počátky Ukrajinské svobodné univerzity v Praze (1921–1922)

V českém prostředí se dodnes dochovala matná vzpomínka na někdejší působení samostatné ukrajinské univerzity v Praze. V době začlenění československého státu do sovětského mocenského bloku se samozřejmě nehodilo tuto historickou skutečnost zdůrazňovat či zkoumat – patřila mezi nežádoucí a odsouzené k zapomenutí.

Po r. 1989 se situace změnila, ale ani dnes neznáme historii Ukrajinské svobodné univerzity v potřebném rozsahu. Určitou možnost nabídl loňský rok, když jsme vzpomněli alespoň stého výročí závěrečné fáze vojenského zápasu o nezávislý ukrajinský stát. Století od vzniku UVU připomínáme až teď, ale několikaměsíční zpoždění není na škodu. Právě před sto lety bilancovala totiž Ukrajinská svobodná univerzita první ukončený semestr a chystala se do druhé poloviny akademického roku, který uvodil její dnes už sto let trvající působení.

Abychom pochopili smysl vzniku a existence této vysoké školy, musíme se vrátit o něco zpět. Ukrajinci neměli na rozdíl od mnoha menších evropských národů před první světovou válkou žádnou vlastní vysokou školu. Byli proto na vlastním území odkázáni ke studiu na univerzitách či polytechnikách s jiným vyučovacím jazykem – především ruským a polským. Ukrajinská revoluce a pokus o vytvoření vlastního státu přinesly samozřejmě také pokus o nápravu popsané situace. Vznikly dvě ukrajinské univerzity – v Kyjevě a Kamjanci-Podolském, vítězství bolševiků však znemožnilo jejich další rozvoj.

Existence jazykově ukrajinského vysokého školství v Kyjevě nebo Lvově byla na nějakou dobu znemožněna. Ti Ukrajinci, kteří se ocitli v nedobrovolné politicko-vojenské emigraci, se rozhodli vyřešit tuto situaci originálním způsobem – založením exilové univerzity, která by umožnila zájemcům o studium vzdělávat se, dokud to bude nutné, v zahraničí. Velké organizační úsilí zaměřené tímto směrem bylo patrné od konce roku 1919. Už tehdy se uvažovalo o Praze jako vhodném prostředí pro exilovou univerzitu, místní podmínky však zprvu nebyly příznivé a snaha o zřízení exilové univerzity se na čas soustředila na jinou středoevropskou metropoli – Vídeň.

V bývalém centru rakousko-uherské říše byla ukrajinská univerzita o dvou fakultách, filosofické a právnicko-společenskovědní, uvedena do života 17. ledna 1921. Ke studiu se však zapsalo pouze devadesát studentů a zkrácený akademický rok trval jen do května. Iniciátor projektu, filolog Oleksandr Kolessa, dříve profesor lvovské, téměř výhradně polské univerzity, se v tu dobu už přikláněl k myšlence přenést ukrajinskou univerzitu do Prahy. Jedním z důvodů bylo to, že v Čechách bylo přítomno podstatně více adeptů studia na takovémto ústavu.

Deputace UVU přijela proto v květnu 1921 vyjednávat do Prahy a profesoři Kolessa a Dnistrjanskyj (právník) se zde představili i při veřejných přednáškách. Následovalo několikaměsíční vyjednávání, během kterého se projevil příznivý přístup československých ministerstev zahraničí na jedné straně a školství a osvěty na straně druhé. Velmi výraznou pomoc znamenal i vstřícný přístup prezidenta Masaryka, který oba zmíněné profesory znal z předválečné doby. Bez československých peněz by činnost podobné vysoké školy nebyla samozřejmě možná.

Československé úřady tedy schválily statut ukrajinské univerzity a poté i program přednášek nového vysokoškolského ústavu. Dne 23. 10. 1921 bylo na slavnostním shromáždění v aule Přírodovědeckého ústavu na pražském Albertově ohlášeno zahájení činnosti školy. Přítomni tehdy byli i představitelé různých československých ministerstev a pražské samosprávy, ale také rektoři Univerzity Karlovy a Českého vysokého učení technického, stejně jako děkani většiny univerzitních fakult i mnozí profesoři.

Také v Praze pokračovala Ukrajinská svobodná univerzita, označovaná ukrajinskou zkratkou UVU, v dvojfakultní podobě. Teoreticky se nevylučovalo zřízení dalších fakult, ale vzhledem k přílišné finanční náročnosti nebylo nic podobného realizováno. Univerzita i tak zprostředkovala široké spektrum znalostí – na filozofické fakultě bylo zřízeno kromě historicko-filologického oddělení ještě oddělení přírodopisně-matematické, fakulta práva a společenských věd se věnovala i hospodářským vědám a později také statistice. To vše se přednášelo v ukrajinštině – v řadě případů vůbec poprvé.

Poznání světových jazyků měly studentům zajistit lektoráty francouzštiny a angličtiny, nechyběla však ani možnost bližšího seznámení s českým jazykem. Ten se studentům snažila přiblížit středoškolská učitelka Marie Nosková, manželka významného publicisty Hyppolita Bočkovského – postupovalo se od základů mluvnice a jazykových cvičení až ke čtení ukázek z novější české literatury.

Sepětí UVU s Karlovou univerzitou bylo od počátku velmi úzké a zároveň nezbytné. Ukrajinská univerzita se nemohla obejít bez učeben propůjčených pro své přednášky a semináře. Ty se tudíž konaly na Starém Městě – v Karolinu i Klementinu – ale také na novoměstském Albertově. Také pětičlenný akademický senát zasedal v jednom ze sálů Karolina. Studenti ukrajinské univerzity měli samozřejmě možnost paralelního studia na pražské české univerzitě a mnoho jich této možnosti využilo.

Na ukrajinské univerzitě v Praze působilo na počátku roku 1922 jedenadvacet učitelských sil, z toho šestnáct profesorů. Na novou univerzitu se zapsalo 615 studentů, z toho 357 na filozofické fakultě. Skoro tři čtvrtiny pocházely z východní Haliče, tehdy vojensky obsazené Polskem. Naprostou většinu studentů tvořili Ukrajinci, ale zapsáno bylo i dvaadvacet Židů a deset Čechů. Všichni se vykazovali indexy s textem v ukrajinštině, češtině a latině. Výuka byla bezplatná a studenti měli šanci získat stipendium.

Přes značný počet studentů pracovala univerzita v poněkud stísněných poměrech. Vlastní prostory k dispozici neměla a nemohla si např. zřídit vlastní větší knihovnu. Rektorská kancelář byla zprvu umístěna v rektorově bytě. Chuť učitelů i studentů pracovat však pomáhala překonat překážky a postupně se rozvinula i vydavatelská činnost nové univerzity.

Důvody k určitému optimismu tedy existovaly. Projevilo se to, když první rektor UVU, prof. Oleksander Kolessa, předal 23. září 1922 úřad svému nástupci, Stanislavovi Dnistrjanskému. Kolessa se při této příležitosti rozloučil tímto projevem, který zní v překladu následovně:

„Ve chvíli, kdy veřejně předávám do rukou nového senátu a rektora vedení univerzity, vyslovuji upřímné přání, aby na už položených základech a zdech dosavadní stavby UVU byly zbudovány její další části a aby se v nich rozvinula intenzivní odborná činnost v zájmu dobra a slávy ukrajinského národa.

Z tohoto místa se obracím ještě jednou ke drahé ukrajinské akademické mládeži. Děkuji Vám všem, mladí přátelé, za tu příznivou důvěru, kterou jste projevovali UVU obecně a dále i ke mně jako rektorovi.

Děkuji Vám za to, že svou ideovostí, která je zpečetěná krví vašich srdcí prolitou při obraně rodné zemně, a vaší vytrvalou prací podporujete dobrou pověst Ukrajiny a ukrajinského národa. Zachovávejte uprostřed těžkých a zlých časů vždy zásadu hlásající, že salus rei publicae suprema lex esto!

Tak jako Aeneas vynesl z hořící Tróje na zádech svého starého otce Anchise, tak jste vy z požáru, který zachvátil vaši rodnou zemi, vynesli pocit závazku vůči rodnému národu a lidu, kterému máte po svém návratu věnovat všechny své síly.

Ale co víc! Z trosek a požárů jste s sebou přinesli svaté Paladium – neskonalou lásku k rodné zemi a národu spolu s nezničitelnou, silnou vírou v jeho lepší budoucnost. Uchovejte a uchraňte toto drahé Palladium v hloubi vašich srdcí. Právě ono vás vyvede ´k jasným hvězdám, tichým vodám a do radostné země´ – do naší budoucí svobodné a šťastné sjednocené Ukrajiny!“

Není třeba zdůrazňovat, že žádný český vysokoškolský rektor nemusel v roce 1922 tímto způsobem a takovýmito slovy promlouvat ke svým studentům. Nikdo tehdy netušil, že na pražské půdě čeká učitele i studenty ukrajinské univerzity ještě dalších 47 semestrů… Pak se univerzita musela přesunout do oblasti, kam nedosáhla chapadla stalinských osvoboditelů.

Ne všichni učitelé a studenti však na jaře roku 1945 z Prahy odešli. Mimochodem, z někdejších studentů UVU se stali v několika případech její učitelé. Adaptovali se už v českém prostředí, na Ukrajinu se vrátit nemohli, ale neodešli ani do Mnichova – nového působiště univerzity. Archeolog Ivan Borkovskyj a geolog Oleksandr Orlov zaujali významné postavení v příslušných oborech české vědy a zůstali jí věrni i v poválečném období.

(boz)