Třicet let česko(slovensko)-ukrajinských diplomatických vztahů

Vloni jsme se pokusili vrátit prostřednictvím krátkého cyklu k událostem roku 1991, které zásadním způsobem ovlivnily tehdejší československo-sovětské vztahy. Poměrně rychle se z nich začaly vydělovat jako samostatné položky vztahy k jednotlivým republikám zanikajícího SSSR. Ukrajina nebyla samozřejmě výjimkou – naopak, stála v čele tohoto procesu.

V souvislosti s vnitřním vývojem v druhé nejvýznamnější sovětské republice musela československá diplomacie upravovat svůj přístup k dění na evropském východě a začala brát Ukrajinu chtě nechtě na vědomí jako samostatný subjekt. Nejprve jsme popsali vývoj mezi jarními měsíci a srpnovým převratem v Moskvě a pak zrychlenou cestu vstříc uznání Ukrajiny Československem v prosinci 1991. Pro srovnání lze uvést, že teprve 16. ledna 1992 uznala československá vláda nezávislost Chorvatska a Slovinska.

Snad ještě rychlejší byl další pohyb, který musel logicky dospět k navázání diplomatických vztahů obou zemí – tato cesta trvala necelé dva měsíce. Zastavme se teď u jejich hlavních mezníků. Hned od počátku r. 1992 se posilovala trojkolejnost zahraničně politického přístupu Československa k Ukrajině, daná zprvu narůstajícím úsilím Slovenska vytvořit si v rámci československé federace vlastní zahraničně-politickou platformu. Se zpožděním se přizpůsobovala tomuto vývoji i republika česká. Československý premiér Čalfa se v lednu chystal do Moskvy k jednání s Ruskem jako největším nástupcem zaniklého Sovětského svazu, realizaci tohoto záměru však bylo nutno odložit. Uskutečnila se však třídenní návštěva českého premiéra na Ukrajině.

Ještě před odjezdem do Kyjeva přijal Petr Pithart 6. ledna radu ruského velvyslanectví (tedy bývalého sovětského velvyslanectví), Ukrajince Viktora Moroze. Setkání se konalo za spoluúčasti vicepremiéra Jana Stráského a ministra průmyslu Jana Vrby. Byl to signál toho, že Moroz byl v tu chvíli považován za diplomatického zástupce Ukrajiny. V tu chvíli ještě nebylo jasné, jak bude rozdělen majetek Sovětského svazu za hranicemi a co z něj dostane budoucí ukrajinské či jakékoli jiné vznikající velvyslanectví – nakonec nikdo nedostal nic a naplnilo se tedy rčení „moskali zabrali“. Moroz sám sebe asi považoval za ideální osobu pro vykonávání role prvního ukrajinského velvyslance v Praze, ale v Kyjevě se nakonec rozhodli pro jinou osobu. To se však stalo až v jarních měsících.

Za této přechodné, ne zcela přehledné situace proběhla návštěva dosti početné české delegace v Kyjevě ve dnech 9.–11. ledna 1992. S Petrem Pithartem odjel na Ukrajinu jak vicepremiér Jan Stráský, tak ministr průmyslu Jan Vrba a přítomni byli také náměstci jiných ministrů. Český premiér nejednal jen s vládními představiteli, přijal jej i prezident Kravčuk, který byl v úřadě pouhých pět týdnů. Programově se setkal také se zástupci ukrajinské protikomunistické opozice. Zároveň probíhala jednání jiných členů delegace s představiteli Ukrajiny, výsledky však byly nakonec spíše hubené.

Dva měsíce po potvrzení nezávislosti Ukrajiny její představitelé ještě neměli úplně jasno o ekonomickém potenciálu země, kterou převzali a v níž byla řada podniků a odvětví řízena přímo z Moskvy. Navíc začal rozpad původně rublové zóny a Ukrajina přecházela na tzv. kupónokarbovance jako přechodnou měnu. Specifičnost tehdejší situace potvrzuje jeden z problémů, o kterém byla česká delegace tehdy informována. Jednalo se o nelegální přechody řady Rumunů z jejich zubožené „poceaucescovské“ země, jejichž výsledkem bylo vykupování obchodů těmito lidmi v některých regionech Ukrajiny. Začínaly se zároveň už tehdy projevovat ruské nároky na Krym a Sevastopol, které vedly po 22 letech k ruské okupaci obou těchto územně-správních jednotek.

Nakonec se tedy musela česká delegace spokojit s dvojstranným společným prohlášením vymezujícím prostor pro další kontakty. Kromě toho byla uzavřena dohoda o vyrovnání majetku asi 800 volyňských Čechů, kteří nedlouho předtím reemigrovali z tzv. černobylské zóny – měli být odškodněni v měnovém poměru 1:10. Ukrajina měla dodat do České republiky dohodnuté zboží a přesídlenci měli za majetek zanechaný v ukrajinských vesnicích dostat odškodnění v korunách. Dohodnuto bylo také budoucí uzavření dvojstranné bankovní dohody a ujasnění otázek vzájemného obchodu.

Určitým vedlejším produktem návštěvy bylo i podepsání dohody mezi českým podnikem Chodos Chodov a ukrajinskou strukturou Vněšimprojekt Kyjev. Ten měl pod jménem Servis Chodov sídlit v Ukrajině a nabízet komplexní servisní a opravárenské služby, předobchodní servis a výrobu obalů z plastů na celém území bývalého SSSR.

Zdá se, že česká delegace byla výsledky návštěvy poněkud zklamána, její členové byli však asi prvními Čechy, kteří si zblízka a výrazně uvědomili budoucí potenciál Ukrajiny a význam tohoto nového státu. O dojmech z cesty svědčí článek jednoho z nich, premiérova poradce Jana Víta, v tehdejším pražském měsíčníku Přítomnost, odvolávajícím se na tradice významného prvorepublikového týdeníku řízeného Ferdinandem Peroutkou. Vít nazval svůj příspěvek zajímavě: „Ukrajina: vynořování Atlantidy“.

V jednom z českých deníků po Pithartově návratu objevila úvaha, že české delegaci vlastně podobná návštěva a vyjednávání v suverénním státu nepříslušely, protože do té doby jednala Česká republika jen s představiteli regionů konkrétních států. Český premiér byl např. jen o málo později na oficiální návštěvě německé spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko, která nesporně suverénní zemí nebyla a není.

K návštěvě se nicméně v dalších dnech vyjádřili jak československý premiér Čalfa, tak slovenský předseda vlády Čarnogurský. Distancovali se stejně jako většina tehdejších politiků od nového nastolování otázky někdejší Podkarpatské Rusi s tím, že československý stát nemá zájem na otevírání takových problémů. Názor, že by se mělo z československé strany žádat víc a že by měly být podporovány požadavky tehdejšího rusínského hnutí, zastávali v rámci české a slovenské politiky jen osamocení jednotlivci. Slovenský ministr mezinárodních vztahů Pavol Demeš se omezil ve věci Zakarpatské Ukrajiny jen na zmínku o problematice tamních Slováků a zajištění možností jejich studia slovenštiny nebo ve slovenštině.

Československo, kterému v tomto posledním roce jeho existence zůstala prerogativa řešení hlavních zahraničně-politických otázek včetně jejich hospodářské složky, podepsalo 16. ledna v Moskvě protokol o československo-ruských obchodně-ekonomických vztazích, který signovali náměstci ministrů zahraničního obchodu. Obdobné protokoly se tehdy připravovaly i ve vztahu k dalším bývalým sovětským republikám. Některé věci týkající se poměru ke všem těmto státům byly zprvu řešeny společně. Tak vydaly 22. ledna Československo, Polsko a Maďarsko prohlášení o pomoci nově vzniklým nezávislým státům. Tento postoj byl tehdy přijímán obecně. Tak se v americkém Washingtonu konala mezinárodní konference o humanitární a potravinové pomoci zemím Společenství nezávislých států, které při řešení určitých otázek nahradilo Sovětský svaz.

V tu dobu už naprostá většina států tohoto společenství podala přihlášku do struktury zvané Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Jednání jejich ministrů zahraničí hostila tehdy shodou okolností Praha, kam se 29. ledna vypravil i ukrajinský ministr zahraničí Anatolij Zlenko, který byl v úřadě od července r. 1990. Tehdy už navázalo diplomatické vztahy s Ukrajinou 28 zemí a Zlenko doufal, že v Praze bude podepsán analogický československo-ukrajinský dokument. Vše už bylo v tomto směru připraveno a o Ukrajině se právě 29. 1. zmínil i československý prezident Havel v rozhovoru pro deník Telegraf. S uznáním konstatoval, jistě na základě informací vzešlých z Pithartovy návštěvy, že Ukrajina se snaží budovat stát na občanském základě.

Nic už tedy nebránilo stvrzení dohody o navázání diplomatických vztahů Československa s Ukrajinou. Podepsána byla v Praze 30. ledna oběma ministry zahraničí s tím, že bude zahájena práce na smlouvě o přátelských vztazích a spolupráci obou států. Podobnou dohodu podepsal ministr Jiří Dienstbier také se svým běloruským protějškem. V týž den bylo deset bývalých sovětských republik přijato do Konference pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, opět s předstihem proti Chorvatsku a Slovinsku. Se všemi těmito státy však navázalo Československo diplomatické vztahy až o něco později.

Třicáté výročí navázání diplomatických vztahů Československa s Ukrajinou znamená ovšem existenci totožného výročí z hlediska České a Slovenské republiky jako nástupnických států Československa. Česko i Slovensko na sebe převzaly existenci těchto vztahů, resp. rozdělily se o ně v první den následujícího roku 1993, hned po zániku jednotného státu těchto dvou národů.

(boz)