Autem do Čerkas (a ještě kousek dál)

Nikdy bych se nenadál, že v blízké době poznám Ukrajinu z mnoha stránek, a hlavně na vlastní kůži. Avšak nejen vinou covidu se všecko seběhlo tak rychle a neočekávaně, že jsem se vrátil po deseti dnech domů plný vzpomínek, zážitků a nezapomenutelných okamžiků. Nebudu se tady sáhodlouze rozepisovat o tom, že u nás v práci pracovala ukrajinská rodinka: dcera Alina s maminkou Ninou a jejím přítelem Leonidem. 

V době první vlny koronavirové se dostali do problémů. Já jsem jim z těch problémů maličko pomohl a když tu byli naposledy a v dubnu odjížděli domů, zaskočili mě nabídkou, abych v červnu přijel na návštěvu. Přileť letadlem, přijeď autem, jak se ti to bude hodit. Přijeď v červnu, budou jahody. Trošičku jsem namítal, kdoví jak to v červnu všecko s tím covidem bude, ale pozvání jsem s nadšením přijal.

Začal jsem vyhledávat letecké spojení do Kyjeva, maršrutky, pořád jsme byli ve spojení, každý den jsem sledoval neustále se měnící podmínky pro vycestování na Ukrajinu. Navíc jsem měl tu "výhodu", že jsem covid absolvoval (promiňte mi ten výraz) už v březnu, čímž se mi podmínky pro cestování relativně zjednodušily. Nepatrně. A tak jsme začali plánovat kdy a hlavně jak. Jelikož disponuji celkem slušným a nepříliš starým automobilem, Alina mi navrhla: Přijeď autem, víc uvidíš. A taky že jo.

Trasa cesty

Několik dní jsem cestoval prstem po mapě, respektive po mapách Google, až jsem měl v paměti všecky křižovatky a případné nástrahy, a nakonec jsem vyrazil 17. června po desáté hodině dopolední směr Čerkasy, vybaven kinder vajíčky, gumovými medvídky, slivovicí, becherovkou a několika plechovkami Plzně a Staropramenu. Navigace ukazovala přesně 1 399 kilometrů. Za jeden den nereálné. Zvláště pro člověka rok a dva týdny před padesátkou, jak škodolibě poznamenal můj povedený syn. Na nejmenovaném vyhledávači ubytování jsem si zabookingoval přespání blízko Lvova, takřka přesně v půli cesty. Cestu přes Česko a Polsko netřeba zmiňovat, jedeme přece na Ukrajinu.

Co je ale třeba zmínit, jsou hranice, zvláště pro člověka, který nikdy nenavštívil jiný píseček, než je Evropská unie. Vědom si rad a varování mého kamaráda, který už několikrát absolvoval se svou ukrajinskou přítelkyní cestu do Červonohradu a zpět, vybaven negativním PCR testem a pojistkou nákladů, spojených s nákazou, čekal jsem všelicos. Co jsem ale nečekal bylo to, že přijedu do koridoru občanů EU a budu první na řadě. Avšak polští celníci nejsou tlačeni časem, tak jsem skoro půl hodiny čekal, než budou mít náladu pouštět někoho ven. Dočkal jsem se, odsunuli kuželku, a já mohl vyrazit. Kontrola na ukrajinské straně byla víceméně formální, pojistku, papíry od auta a negativní test však úřednice v okýnku pasové kontroly vidět chtěla. Závora se otevřela a já vyrazil do jiného světa.

Úkol číslo 1: dotankovat do plna a telefonní karta. 100 hřiven za neomezené volání a 12 GB dat mě dostalo do kolen. Rychlý telefonát Alině, že jsem právě dorazil na Ukrajinu, a jedeme se ubytovat. Hotel jsem měl rezervovaný po cestě na předměstí Lvova. Přijel jsem tam celkem večer a setkal jsem se tam s velmi příjemnou paní recepční, kuchařkou, která mi hned začala chystat večeři a krásnou mladinkou majitelkou, která mě zkasírovala: 600 hřiven včetně snídaně. Vybaven klíčem od pokoje číslo 13 jsem si ještě na večer koupil dva lahváče místního piva a věnoval se odpočinku před další cestou.

Ráno v pět hodin jsem posnídal (ty ženské snad nespí) a vyrazil na druhou, větší polovinu cesty. Na benzince nedaleko Rivna jsem si koupil vodu a kafe, ale co: přestala mi fungovat platební karta. Naštěstí jsem disponoval dolary a eury, takže jsem mladíkovi za kasou nabídl platbu v dolarech, kterou nadšeně přijal. Já jsem však nesdílel jeho nadšení na čerpací stanici nedaleko Kyjeva, kde karta opět nefungovala. 

Dopravní situace v Kyjevě by vydala na další článek, ukrajinští řidiči smýšlejí ekonomicky a ekologicky, takže všichni šetří žárovky ukazatelů směru, o zipu určitě nikdy neslyšeli a dostala mě šestiproudá silnice s osmi proudy aut, která se ve finále sbíhala do pruhu jednoho. Naštěstí jsem se se všemi dopravními nástrahami hlavního města vypořádal bez škrábance a vyrazil na další cestu - už jen kousek (220 km).

Čerkasy mě přivítaly známým, asi 12 km dlouhým silničním/železničním mostem přes řeku Dněpr. Zážitek.

Dali jsme si scuka na první benzince za mostem, abych se rychle, a hlavně bezpečně dostal přes město a dojeli jsme do nedalekého asi čtyřtisícového městečka Lesky, které bylo založeno v šedesátých letech jako útočiště pro lidi, jimž vzala domov nově budovaná přehrada. Přivítání bylo velkolepé a já se s potěšením seznámil se zbytkem rodiny. Večer se samozřejmě jedlo a pilo. Večírek na uvítanou a rozhodně ne poslední. Neměl jsem zatím mnoho příležitostí ochutnat místní vyhlášený samohon, takže jsem mu dal přednost před nabízenou vodkou, každopádně jsem neprohloupil, samohonu jsme společně s Leonidem Borysovičem za večer vypili celou láhev, aniž by mě ráno bolela hlava, nebo měl jiné nepříjemné příznaky kocoviny.

Další den ráno, to byla sobota, jsme vyrazili do Čerkas na trh na největší tržiště ve městě. Na trhu koupíte všechno. Ovoce, zeleninu, maso, oblečení... to jsem si musel vyfotit. Do záběru se mi mimo jiné dostala žena asi v mém věku, která ze země prodávala výplody své zahrádky. Hned na mě vystartovala, proč ji fotím, že nejsme v ZOO, já jsem však namítl, že si fotím atmosféru trhu, ne ji. Jak mi později Nina vysvětlila, žena si zřejmě myslela, že jsem od finančáků, neb prodej na tržišti ze země bez licence není úplně legální. Možná jsem na ni měl spustit rodnou češtinou, případně anglicky, že nerozumím a jsem jenom turista. 

Cestou k autu mi zvědavost nedala a navštívili jsme stánek s kvasem, ochutnat se má všechno. Osvěžující nealkoholický nápoj mě příliš neoslovil a vyslovil jsem přání, že bych rád, jako pivař, ochutnal místní piva. Tak jsme se cestou na Bázu zastavili v jednom z místních supermarketů, kde mi kluci poradili s výběrem ukrajinských piv. Zmínil jsem Bázu? Obrovský hangár, který funguje jako velkoobchod s rybami a výrobky z nich. To v Česku opravdu nemáme a ryb jsem za dobu svého pobytu ochutnal opravdu hodně. A taky krevety a sušené olihně a spoustu dalších pochutin z ryb, jejichž jméno si bohužel nepamatuji - ani ukrajinsky, ani česky. 

Každopádně cestu z tržnice na Bázu a domů jsem si vychutnal jako okružní vyhlídkovou jízdu po Čerkasech, fotil jak japonský turista a další dny už jsem po městě řídil jak starý mazák. Večer jsme byli navštívit strýčka Kolju, bratra Niny, a moje plány, že ten den budu ochutnávat pouze místní piva, vzaly brzo za své.

V neděli přistavil Vitalij svůj terénní VW Transporter a my jsme vyrazili na piknik k Dněpru. Malinké písčité pláže, vlny jako na moři a protější břeh v nedohlednu. Chvilku nám trvalo, než jsme našli neobsazenou pláž, jelikož byl poslední den svátku Svaté trojice a na piknik vyrazily snad celé Čerkasy. Na klidném místě u vody jsme rozbalili deky, otevřeli pivo, vodku, rozbalili den předtím nakoupené rybí pochutiny, děvčata s dětmi si užívala vodu a chlapi si užívali úplně všechno. Bratr Jaroslav do sebe klopil plechovky Plzně a dával zapravdu mému tvrzení, že je to nejlepší pivo na světě. 

Při odjezdu mi Alina připomněla, ať večer už moc nepiju, že pojedeme druhý den do města. To by však večer nesměl přijít na návštěvu strýček Viktor s manželkou. Nic platné, že jsem samohon pil jenom po půlkách, později se začalo i zpívat, a raději jsem se kolem půlnoci odebral ke spánku se slovy, že z ukrajinské kultury znám pouze deathmetalovou kapelu Jinjer.

V pondělí jsme měli zavézt do Čerkas na trh Ninu s jahodami. Ty však bylo třeba nejprve natrhat, tak jsem se s chutí zapojil do procesu, neboť nás po předešlém večeru trochu tlačil čas. To s cestovkou nezažijete. Místní se asi divili, když na tržišti zastavil Seat Leon s českými značkami, po střechu narvaný bedýnkami s jahodami, váhou a skládacím stolkem. Nina s Alinou měly na několik hodin o zábavu postaráno a my jsme se s Jaroslavem vydali do města. 

Můj průvodce mi ukázal zlomek toho, co se v Čerkasech uvidět dá. Kolonádu s městskou pláží, přilehlý památník vítězství, muzeum Tarase Ševčenka, stejnojmenné divadlo, které před nedávnem vyhořelo a bylo znovu vybudováno, univerzitu, vyšší zdravotní školu, kterou Alina vystudovala, piniový park s vyhlídkovým kolem... velmi zajímavé. Kvečeru jsme naložili děvčata a jeli domů vyrábět víno z jahod, které se neprodaly. Naštěstí jich nezůstalo moc. A můj pobyt se začínal překlápět do své druhé poloviny.

V úterý přišla katastrofa. Jaroslava rozbolel zub. A k místnímu zubaři se bál. Po dlouhém a bolestném přemítání jsem ho na naléhání jeho manželky posadil do auta a vydali jsme se na zubní polikliniku v Čerkasech a moje autíčko se obratem proměnilo z dodávky, převážející jahody, na sanitku. Vzali jsme sebou Janitu, jeho dceru, jako andílka strážného, aby se táta tolik nebál. Jaroslav se strachy třepal v čekárně a já jsem měl příležitost brouzdat po bulváru, protínajícím celé město, pojmenovaném, ano, uhodli jste, po Tarasu Ševčenkovi. Asi po hodině vyšel Jaroslav vítězoslavně ze dveří polikliniky, lehčí o jeden zub a několik set hřiven. A za to, jak byl tatínek statečný, jsme s Janitou zašli na zmrzlinu. 

Jaroslav, šťastný z toho, že už ho zub netrápí, navrhl, že bychom mohli večer zajít na točené pivo (pivo po rozlive) do nedalekého venkovního baru. To se mi trefil přesně do chuti. A časově taky dobrý. Přišli jsme do baru a na velkoplošném plátně zrovna začínal přímý televizní přenos fotbalového mistrovství Evropy, utkání Česko - Anglie. Pochopitelně celý bar začal fandit Česku. Co na tom, že jsme prohráli, pivo bylo dobré a já jsem si užíval privilegia pravděpodobně prvního Čecha (Moraváka) v historii, který místní bar navštívil.

Ve středu jsme se s Alinou a jejím tatínkem Ivanem vydali na plánovaný výlet k nedalekému památníku kozáckého vůdce Bohdana Chmelnyckého v Čyhyrynu. Šedesát kilometrů cestou necestou a Leošek si do sytosti užil cestu plnou děr a výmolů. Nechci tímto Ukrajinu a její silnice nějak pomlouvat, chraň bůh. Je to obrovská země s mnoha kilometry silnic, které jsou postupně opravovány, peněz však není nazbyt. Naopak jsem si to porovnal s Českem, podstatně menším: kdo ví jak by to asi vypadalo u nás, kde je situace s údržbou silnic a výstavbou nových taková, jaká je.

Po cestě jsem si všiml dlouhé řady paneláků, opuštěně stojících v hlubokém lese. Bylo mi vysvětleno, že byly vybudovány v osmdesátých letech jako zázemí pro výstavbu plánované jaderné elektrárny, k jejíž výstavbě však vinou černobylské katastrofy a pozdější změně režimu už nedošlo. Paneláky však zůstaly a dokonce v nich údajně i žije pár lidí.

Památník a muzeum Bohdana Chmelnického nás přivítaly naopak v krásném a zrekonstruovaném stavu - je vidět, že si tady významné postavy ukrajinské historie opravdu váží. Zaujala mě také citlivě zbudovaná replika části opevnění.

Po cestě z Čyhyrynu zpět směr Čerkasy nás čekaly ještě další zajímavosti, které nešlo minout, a to ženský klášter Svaté trojice v Cholodném Jaru, založený v roce 1037 Jaroslavem Moudrým a v neposlední řadě také 1 100 let starý dub, 30 metrů vysoký, s obvodem téměř 9 metrů, známý jako Dub Maksyma Zalizňaka, nebo studánka se svatou vodou.

Cestou z výletu jsme ještě zajeli nakoupit ryby na večerní opékání ve specializovaném obchůdku na okraji Čerkas, kde mě čekala dvě překvapení. Jednak se mi podařilo aktivovat moji oplakávanou platební kartu a jednak jsem na parkovišti před obchodem spatřil automobil Mazda se zlínskými registračními značkami. Vítejte doma. Majitele mazdy se mi však bohužel vzhledem k nedostatku času nepodařilo vypátrat.

Večer jsme strávili u Aliny a jejího tatínka, společně s Jaroslavem a Vitalijem, nad sklenkou ginu, vodky, piva, ryb a drůbežích specialit, neboť se Alina při své skromnosti ukázala jako zdatná chovatelka drůbeže, a vůbec se mi odtamtud nechtělo, jelikož jsem si uvědomil, že moje nezapomenutelná dovolená se nezadržitelně chýlí ke konci.

Čtvrtek už byl ve znamení příprav k mému odjezdu a mne přepadla smutná nálada, že už brzy opustím tuto rodinu plnou skvělých lidí, kteří mi navždycky přirostli k srdci. Děvčata chystala šašliky, chlapi samohonku a já měl volný prostor, který jsem potřeboval nějak vyplnit. I jal jsem se pátrat po myčce automobilů, neboť byl Leošek po předešlém výletě špinavý k nepoznání. 

Vydal jsem se tedy sám do Čerkas, už z předešlých cest obeznámen se všemi specifiky tamní dopravy, takřka neviditelnými semafory a kruhovými objezdy, jejichž přesný systém jsem dodnes nepochopil. Na čtvrtý pokus jsem objevil garáž v postranní uličce, kde se chlapík věnoval ručnímu mytí aut, vybaven wapkou, šampónem a několika hadříky. Leoškovi se dostalo skvělé péče a panu umývači příjemného dýška.

Vrátiv se domů, kde už probíhaly přípravy na rozlučkový večer, vydal jsem se pěkně pěšky na nákup a spojil jsem to s příjemnou vycházkou po Leskách. Čtyřtisícové městečko bylo založené, jak už jsem výše zmínil, v šedesátých letech pro lidi z oblastí, zatopených nově budovanou přehradou. Co mne na vyprávění opravdu zarazilo: lidem nebylo poskytnuto žádné náhradní bydlení, ale museli si svá dřevěná obydlí rozmontovat, převézt a opět postavit právě tady v Leskách, kde jim byl státem přidělený pozemek. Původní dřevěné domky však už zde skoro nestojí, lidé si časem postavili obydlí nová. A taky nový pravoslavný kostel, v době mé návštěvy ještě nedostavěný.

Blížím se, obtěžkán nákupem, k místu svého dočasného útočiště a zdálky už se ke mně nesla vůně šašliků, neklamná známka toho, že každá legrace jednou končí a blíží se konec úžasné a nezapomenutelné dovolené. Naposledy jsme se sešli u bohatě prostřeného stolu, jak to umí snad jen na Ukrajině, já si naposledy pochutnal na specialitách, jaké u nás nemáme, šašliky se náramně povedly, a alkoholu tentokrát jen opravdu symbolicky s vědomím, že mne druhý den čeká celkem dlouhá cesta do Lvova. Všichni mě přemlouvali, ať ještě pár dní zůstanu, bohužel ale pracovní povinnosti a končící pojistka byly proti.

Ráno jsme se rozloučili, pár fotek na památku, myslím, že i nějaká slzička ukápla a já se vydal na zpáteční cestu a jak se ukázalo, dobrodružství ještě nekončilo. Od rána teploty přes třicet, v Kyjevě 36, projedu obchvat Rivného, když vtom se zatáhlo, snesla se tma a začala průtrž mračen doprovázená silnou bouřkou. Stěrače nestíhají, kýble vody na předním okně a já zastavuji na kraji silnice a 15 - 20 minut čekám, než to nejhorší přejde. 

Telefonuji na hotel do Lvova, že se asi maličko zdržím, že mě čeká ještě asi 160 kilometrů a dostalo se mi odpovědi, že ve Lvově průtrž mračen, bouřka, nejde elektřina, voda, plyn, internet, nic. Stromy přes silnici a hotelu chybí kus střechy. Odpověděl jsem, že mi stačí jen postel a ráno pokračuji k domovu. Žena na recepci nelhala, o půl jedenácté večer jsem konečně dorazil na předměstí Lvova do hotelu duchů.

V sobotu brzy ráno jsem vyrazil na poslední etapu mé cesty s očekáváním několikahodinové fronty na hranicích. Občas se vyplatí si přivstat. K mému překvapení přede mnou stálo jen asi deset aut a kontroly byly celkem rychlé, takže jsem byl odbavený dohromady asi za hodinu. Závora na polské celnici se otevřela a já si uvědomil, že moje nezapomenutelná dovolená ve společnosti skvělých lidí, plná nových zážitků a dojmů, definitivně končí.

(Milan Hrabec)


Poznámka pod čarou: V neposlední řadě bych chtěl poděkovat ukrajinské dopravní policii za to, že si mě nevšímala…

Čerkasy (ukrajinsky Черкаси, rusky Черкассы/Čerkassy) je město na střední Ukrajině, zhruba 200 km od Kyjeva. Leží v rovině na pravém břehu středního toku Dněpru. Čerkasy jsou administrativním, kulturním a ekonomickým centrem Čerkaské oblasti. V roce 2006 zde žilo 292 000 obyvatel, převážně Ukrajinců. Narodili se zde Mojsej Urickij a Georgij Pjatakov. Čerkasy se nacházejí na pravém břehu řeky Dněpr, součástí cesty přes řeku je největší most na Ukrajině, který spolu s několika přehradami tvoří cestu přes Dněpr dlouhou kolem dvanácti kilometrů. Tak pravila Wikipedie.

Rubriky