KYJEV VERSUS nebo POST PRAHA, část 2

Něco o zážitcích ze života v hlavních městech – českém a ukrajinském

Vodku nahradila káva 

Kyjev se po Majdanu začal měnit. U supermarketů nebo přímo u pokladen se objevili dobrovolníci. Pořádali sbírky potravin pro vojáky a nestačili odvážet plné vozíky. Dobrovolníci pletli maskovací sítě, darovali auta na potřeby vojáků, sháněli drahé vojenské termografické kamery, moderní neprůstřelné vesty a přilby. 

Obecně začala podpora místních výrobců. Šedé, spící postsovětské město se rychle začalo proměňovat v moderní metropoli se všemi jejími klady a zápory. Tak třeba zrovna naproti našemu domu byla někdy na konci roku 2013 uzavřena možná poslední rarita ze sovětských dob. Byl to špinavý tmavý obchod zvaný „gastronom“, rozdělený na samostatná oddělení různých skupin zboží, kde se platilo zvlášť a zcela bez účtenek. Tlustá prodavačka tam nezdvořilé křičela „zakazyvajtě!“ („objednávejte!“) a obratně podváděla na obrovských sovětských mechanických váhách. Kolem roku 2014-2015 se na místě toho brutálního obchodu objevila lesklá pobočka banky „Mychajlivskyj“. Po skandálním bankrotu této banky se zde vše rozsvítilo novými barvami – pobočkou módního kavárensko-mlékárenského řetězce „Mléko od farmáře“ s různými jedinečnými sýry, nákypy, domácími koláči atd. A hlavně – paní za pultem už byly zdvořilé. 

Nové "ruské kolo" (Na Ukrajině se mu přezdívá „Čertovo“) na osvobozeném v 2017 od aut náměstí "Kontraktova plošča". Hipsterské a studentské kavárny, jarmarky, kde „všichni sví“ podporují ukrajinského výrobce. Zde vládne opravdu evropská atmosféra.
Nové "ruské kolo" (na Ukrajině se mu přezdívá „Čertovo“) na náměstí "Kontraktova plošča" od roku 2017 zbaveném aut. Hipsterské a studentské kavárny, jarmarky, kde „všichni sví“ podporují ukrajinského výrobce. Zde vládne opravdu evropská atmosféra.

Téměř naproti klášteru působil kdysi bizarní striptýzový klub pro ženy. Jeptišky a věřící před ním dokonce na podzim roku 2012 demonstrovali jako před „střediskem hříšníků,“ ale reklama této ostudy plnila celý Kyjev, a to dokonce i na „hlavní obrazovce země“ – na později vyhořelém Domě odborů na Majdanu Nezávislosti. Po revolučních událostech klub zmizel a na jeho místě se po rekonstrukci objevila koncertní síň Atlas, kde vystupovaly různé ukrajinské kapely včetně těch důležitých jako např. „Vopli Vidopljasova“, „Plač Jeremiji“, „Tiň Soncja“, „Bez obmežeň“, „Krychitka“, „Odyn v kanoe“ a mnoho dalších. Stát jsem ve frontě na tyto koncerty hodinu a půl a sál praskal ve švech, i když lístky byly poměrně drahé. Nedaleko se dále objevily dva non stop supermarkety současně a my jsme byli překvapeni, když jsme si uvědomili, že ještě před třemi lety bylo i v této nikoli bezvýznamné městské čtvrti obtížné koupit i čerstvý chleba nebo maso, a najednou zde máme tolik služeb k dispozici. 

Na pozadí výzev nekupovat ruské výrobky se objevily různé designové nebo kraftové veletrhy. Ukrajinští podnikatelé a farmáři zde začali nabízet Kyjevanům různé vlastní výrobky – oblečení, potraviny, nápoje atd. Účastníci těchto veletrhů pomáhali vojákům a vnitřním přesídlencům z válečné zóny. Na základě tradičního ukrajinského principu „svůj ke svému pro své“ vznikl později na této vlně komerčnější, ale neméně stylový a vlastenecký projekt „Vsi. Svoji“ („Všichni. Sví“). Uskutečňuje každý týden veletrhy v noblesní „Art Hall“ na ulici Desjatynné, ale také otevřel na Chreščatyku stálou velkou prodejnu módních ukrajinských značek.

Ve výlohách byly vystaveny různé plakáty na podporu ukrajinských rukojmí a politických vězňů v Rusku i na okupovaných územích Krymu a Donbasu. V centru Kyjeva najednou zavládla lvovská kavárenská atmosféra. V nových hipsterských místech na posezení – originálních, útulných, čistých, stylových, levných, pouličních a běžných, s různými druhy kávy a doplňky za 20 – 30 hřiven, seděla mládež přímo ve výlohách, pod okny nebo na sedacích pytlích. Zaplatit tam kartou už nebyl problém, i když byla třeba zahraniční. Popularitu získaly gruzínské a krymskotatarské restaurace nebo pouliční stánky s jídlem, například „Musafir“ nebo „Sofra“. Zanedlouho otevřel pizzerii „Veterano“  jeden bývalý ukrajinský voják. Kyjevané hojně navštěvovali podobné podniky a podporovali migranty z okupovaných území i vojáky. 

Není snadné dostat se třeba do dražší restaurace s ukrajinskou lidovou kuchyní „Kanapa“ na Andrijivském uzvozu. Je to něco mezi muzeem a domem zámožného pána z dob Tarase Ševčenka: místa je nutné rezervovat hodně dopředu. A samozřejmě existuje i spousta už úplné buržoazních podniků pro bohaté s třímístným průměrným účtem, například „Aljaška“. Tato všechna nová zařízení v podstatě nahradila nejrůznější sovětské „rjumočné“, kde se prodával levný alkohol na stojáka. Tím pádem téměř zmizeli, přinejmenším z centrální části města, přespříliš opilí a zanedbaní muži, kteří ještě v bouřlivých devadesátých letech od rána rádi popíjeli v těchto podnicích nebo na ulicích. Nahradila je inteligentně a moderně vypadající mládež s kafem v ruce.

Přesto nikam nemizejí tradiční lidové trhy, kam přijíždějí z venkova zemědělci nebo obchodníci s chersonskou zeleninou a ovocem, stejně jako obyčejné babičky přijíždějící osobními vlaky z vesnic s nejobyčejnější zeleninou. Vedle drahé a turistické „Besarabky“ v centru města existují i velké „lidové“ stacionární trhy, jako je Lukjanivskyj nebo Žytnij „rynok“, stejně jako menší střídavé trhy v malých částích města, jako třeba na Lvovském náměstí nebo na rohu ulic Hončara a Chmelnyckého. Atmosférou trochu připomínají pražské „Farmářské trhy“, cenově ovšem jsou mnohem příznivější.

Klyčkova modernizace
Hlavní kyjevská třida Chreščatyk o víkendech je bez aut. Tato ekologická tradice je zavedena v Kyjevě v 1990-ch letech. Město odpočívá od výfukových plynů, přes den a večer chodci se procházejí po třídě, umělci malují, zpívají atd.
Hlavní kyjevská třida Chreščatyk o víkendech je bez aut. Tato ekologická tradice je zavedena v Kyjevě v 90. letech. Město odpočívá od výfukových plynů, přes den a večer chodci se procházejí po třídě, umělci malují, zpívají atd.

Po Majdanu se v Kyjevě konaly dvakrát místní volby, které vyhrál známy boxer Vitalij Klyčko. Jistě, osobnost je to silná, ale zároveň rozporuplná. Pamatuji si Kyjev před Klyčkovou érou. Už jsem zmiňoval, jak v roce 2012 byla v samotném srdci hlavního města – poblíž tehdy ještě oplocených pozůstatků Desjatynné cerkve – spousta odpadků a běhali tu toulaví psi štěkající na kolemjdoucí nebo je dokonce napadající. Bylo až nechutné procházet se jinak nádherným parkem Pušča-Vodycja – potápěl se totiž v odpadcích a plevelu. Altánky, dětská hřiště a další budovy byly zastarale a chátrající.

Již v dalším roce byla proměna až neuvěřitelná: bylo tu čisto, opravili dřevěný most přes říčku Koturka, vysadili trávu, obnovili stezky a sochy a byla tam vybudována pláž. Měl jsem tam pocit, že jsem se najednou ocitl ve Stromovce. A práce na obnově tohoto krásného parku patřícího ke kyjevským „plicím“ – Holosijivskému národnímu parku, kam jezdí známá „lesní tramvaj“ č. 12, pokračovaly ještě dalších několik let. Nyní je Pušča-Vodycja opravdu oblíbeným odpočinkovým místem obyvatel pravého břehu Kyjeva. 

Také další napůl opuštěné parky a parčíky se postupně obnovují. Ale úklid zelené zóny nepřipadl jen dobrovolníkům – také veřejné služby začaly fungovat aktivněji. Ve večerních ulicích se rozsvítilo, dokonce i v některých bočních. Toulaví psi vymizeli – byl založen městský útulek, ale samozřejmě se vyskytly stížnosti kvůli nehumánnímu zacházení se psy během odchytu.  Obnovena byla také parková zóna Starého Kyjeva. Moskevské pravoslavné církvi se nepodařilo zmocnit se pozemku s pozůstatky Desátkového chrámu – po veřejných protestech byly jeho základy restaurovány a koncem roku 2015 otevřeny veřejnosti.

Hory Dytynka, Starokyjivská, Boryčiv úvoz a Volodymyrská – ještě před osmi lety byla tato historická území poseta smetím a křovím a rozbitými cestami se tam proháněla auta... Dnes si můžete v neděli klidně vzít kočárek a vydat se na pětikilometrovou procházku z náměstí „Lvivska plošča“ zrekonstruovanou uličkou „Pejzažna aleja“ přes nové Vozdvyženské schody parčíkem, překročit Andrijivský úvoz až do nové stylové Uličky umělců a ocenit nové schody vedoucí k Andrijivskému chrámu (přispěl na ně český podnikatel Tomáš Fiala). Zrovna tak zaujme nový parkový design kolem kyjevského „Nebozízku“ pod lanovou drahou a kolem pomníku Svatému Volodymyrovi, fontány a samozřejmě před dvěma lety zpřístupněná starostova chlouba – lávka pro pěší a cyklisty přes rušný Volodymyrský úvoz. Této lávce s moderními skleněnými prvky se žertem říká „Klyčkův most“.

Autor během vyjížďky na kole novou lávkou přezdívanou „Most Klyčka" přes Volodymyrský úvoz, r. 2019.
Autor během vyjížďky na kole novou lávkou přezdívanou „Most Klyčka" přes Volodymyrský úvoz, r. 2019.

Když obejdete Arku - „popraskaný“ oblouk přátelství mezi Ukrajinci a Rusy, můžete pak sejit dolů k mostu přes řeku Dněpr k Truchanivu ostrovu. Také zde trvala v průběhu celého léta roku 2020 renovace – byly likvidovány chaoticky nastavené malé prodejný rozmanitého zboží a nepříliš hygienické jídelny plné popíjejících individuí, a na místě ponechán jediný nový obchod. Starosta tu nechal postavit krytou rekreační zónu s dětským a sportovním hřištěm, lezeckou stěnou, různá umělecká díla atd. Zde se vlastně nachází hlavní kyjevská říční pláž a pokračuje tudy nádherná cyklostezka, vedoucí z Evropského náměstí až k sídlišti Troješčyna, otevřená v roce 2015.

Pokud byste neměli dost procházek, památek, muzeí, kavárniček, dětských hřišť, pouličních obrázků a dalších artefaktů, můžete od Arky sejit dolu na Podil – na ulici Sahajdačnoho a až na náměstí „Kontraktova plošča“, které byly v září 2017 zcela a snad i natrvalo uzavřeny automobilům. Těšit se můžete na obrovské ruské kolo, které zde nazývají „čertovo“. A pokud byste chtěli ještě užívat přírody a památek, můžete jít dál směrem k Mariinskému parku, Askoldově mohyle a až k Lavře. 

Podobné renovace proběhly i v dalších parcích - „Peremoha“, „Sovky“, „Veselka“, „Troješčyna“, „Kurenivskyj“, „Muromec“... Fontány, nové lavičky, dětská hřiště, noční osvětleni, dlažební kostky, květinové záhony, umělé trávní koberce, ploty, sprchy s toaletami – téměř vše podle nejnovějších požadavků krajinářské architektury. Začal seriózní přístup ke třídění odpadu – ve městě byly instalovány stovky popelnic pro tříděný sběr skla, plastů a papíru. 

Samozřejmě, že to vše stojí miliony hřiven z rozpočtu města a starosta je často kritizován za utrácení a politický piár. Že prý „by bylo lepší vše rozdat sociálně slabším“ anebo „tamhleto nedodělali“, „špatně udělali“, někdo zase vidí „praní špinavých peněz“ a tak dále ... Ale těmito parky nyní procházejí tisíce Kyjevanů a turistů a jezdí stovky cyklistů (počet cyklostezek také postupně roste). A výsledek je viditelný: jen během „předkaranténního“ roku 2019 ukrajinské hlavní město navštívilo půldruhého milionů zahraničních turistů.

Nesystematická zástavba 

Vývoj Kyjeva však má své nevýhody a odlišuje ukrajinské hlavní město např. od české metropole, kde jsou níže popsané jevy obtížně představitelné. Tou hlavní nevýhodou je nesystémová výstavba  neuvěřitelných rozměrů nejen na levém břehu anebo v sídlištním okolí, ale dokonce v centrální části města. Mrakodrapy s více než dvěma desítkami (!) poschodí, kterým se říká „svíčky“, vyrůstají přímo před očima. Jen v blízkosti „našeho“ Kudrjavce, který je v historickém jádru, vyrostlo za posledních pět nebo šest let několik takových „obytných komplexů“ - v ulicích Hlybočycká, Kopernyka, Hoholivská, Hončara a dalších. Za některými z takových novostaveb je skryta řada velmi ostrých skandálů na radnici, při soudech nebo během protestů obyvatel okolních, převážně sto let starých nebo „až“ sovětských výškových budov.

Manhattan - komplex mrakodrapů, který vyrostl na třídě "prospekt Peremohy" za období starosty Volodymyra Klyčka. A takové mnohopatrové „svíčky“ rostou v Kyjevě jako houby po dešti.
Manhattan - komplex mrakodrapů, který vyrostl na třídě "prospekt Peremohy" za období starosty Volodymyra Klyčka. A takové mnohopatrové „svíčky“ rostou v Kyjevě jako houby po dešti.

Důvodem jsou pozemky, nedodržování stavebních a protipožárních předpisů, nedostatek související sociální infrastruktury jako jsou školky, školy, hřiště, zelené zóny, parkování atd. Často staré, ale unikátní, historicky cenné dvou až čtyřpatrové budovy dlouho chátrají, poté „náhodně“ vzplanou, aktivisté nějakou dobu upozorňují na objekt, který by potřeboval záchranu, ale vše zpravidla marně – developeři mají velký vliv, neodolatelné zájmy a obrovské peníze, veřejnosti je proto velmi těžké jim odolávat. A nakonec jsou starý dům, sporný volný pozemek nebo část parku během noci oploceny a rychle zničeny, stromy pokáceny a k ránu už bagry ryjí jámu pod další mnohopatrovou barabiznu. 

Kyjevané však velmi často před ilegálními stavbami demonstrují, bourají ploty, bojují s ochrankou – developeři proti nim proto najímají týmy „titušků“. Jeden z takových horkých konfliktů vypukl v září 2016 v městské časti Svjatošyn přímo na parkovišti vedle školy, kam chodila dcera. Velká stavební firma „Kyjivmiskbud“ zde chtěla postavit 25patrovou budovu, ale obyvatelé okolních paneláků se vzepřeli. Konflikt trval déle než dva týdny, s hlasitými nočními hádkami a pálením pneumatik. Developer nakonec ustoupil a spor se vrátil na byrokratickou a soudní úroveň. Další stavařská kauza vznikla nedlouho před naším odjezdem v sousedním Pavlovském parku a ve „spisovatelském“ parčíku se stoletou fontánou, pojmenovaném po letci Čkalovovi. V obou zelených zónách stále existuje nebezpečí výstavby budov o výšce 50 – 100 metrů a kolem obou se konaly petiční akce a protesty. 

Ukázkou moderního kyjevského brutalistického baroka může být „Monstrum na Podoli“ na rohu ulic Nyžnij Val a Kosťantynivska. Stavba zde, přímo nad tunelem metra, začala v roce 2008 a skončila v roce 2014, ale namísto osmipatrového domu byl postaven dvanáctipatrový o výšce téměř 34 metry. Dům stále není zprovozněn a aktivisté požadují likvidaci čtyř horních pater této novostavby. 

Avšak podle mě je ještě větším symbolem současného developerského přístupu ke Kyjevu „Manhattan City“ na Brest-Lytovské třídě neboli „Prospektu peremohy“. Hned vedle modernistického Paláce slavnostních událostí z roku 1982 vyrostly tři megalomanské 36patrové projekty. Z druhé strany Paláce jsou „svíčky“ ještě vyšší – mají 47 a 34 pater. Jedná se o dlouhodobou stavbu komplexu dvou mrakodrapů „Sky Towers“. Proti projektu se také protestovalo ještě v roce 2006, stojí totiž na místě bažinatého koryta řeky Lybiď. Nedaleko je další mrakodrap Ministerstva infrastruktury. V jejich blízkosti stojící staré sovětské devítipatrové paneláky zvané „chruščovky“ vypadají opravdu uboze a mikroskopicky. 

Nové skvosty a co s tím dál?

Bohužel v Kyjevě téměř nenajdeme nová architektonická mistrovská díla podobná pražskému „Tančícímu domu“. Zajímavý je podle mne pouze architektonický celek na Oboloňském nábřeží, svérázná „malá Praha“ mezi Podolem a Starokyjevskou horou – Vozdvyženka, nebo nová budova „Divadla na Podolu“ na Andrijivském úvozu, postavená za finančního přispění korporace „Roshen“ v roce 2017 – i když se mnohým také nelíbila, protože prý tak moderní budova nepatří na umělecký, barokní úvoz. Překvapivě působí architektonicky Kongresové a výstavní centrum „Parkovyj“, známé jako „Janukovyčův heliport“ – skandální objekt, postavený v roce 2010 – 2012 z rozkazu tehdejšího prezidenta Viktora Janukovyče vedle Marijinského a Chreščatského parku, v blízkosti parlamentu a prezidentského sídla. Dnes slouží různým noblesním art-akcím nebo prezentacím drahých aut a sídlí zde dnešní vládnoucí strana „Služebnice lidu“. 

Obecně lze říci, že nové stavební procesy mají v Kyjevě nerovnoměrný, chaotický charakter. Na webových stránkách kyjevské radnice je dokonce uveden seznam „spontánní nebo dlouhodobé výstavby“, který obsahuje 41 problémový objekt. Úřady však z nějakého důvodu počítají jen se „zvláštním zákonem“ nebo něčím podobným, aby už ilegálně postavené budovy zůstaly stát (dokonce lze najít i reklamu na „legalizaci nezákonných stavení“), nikoli s demolicí takových budov nebo nějakých těch pater přistavených navíc. Velmi zřídka se úřady odhodlají takové objekty zbourat – v některých dokonce už žijí lidé.

Klyčkovi oponenti tvrdí, že developerské společnosti přátelské k primátorovi ignorují generální plán rozvoje města. Výška „svíček“ je libovolná a město kvůli jejich hustotě a asymetričnosti, zejména na levém břehu, ale často i na pravém, připomíná spíše komunistický Pchjongjang než starobylé evropské město s tisíciletou historií. Starověké kostely s pozlacenými klenbami se jednoduše ztrácejí v této banální, nehistorické, ale pyšné říši ze skla, plastu a betonu.

Developery málo zajímá doprovodná sociální infrastruktura jako veřejná doprava, školy, školky, parky, řeky a chodníky a velice často i stav lokálních plynovodů, vodovodů, kanalizace, elektrických sítí nutných pro fungováni ulic, ačkoli novostavby mají podstatně vyšší počet obyvatel než dříve. Jde hlavně jen a pouze o to, co se dá prodat za velké peníze, tj. jen o čisté metry čtvereční. Proto kolem těchto nových budov projíždějí staré české tramvaje T3 nebo rezavá „linková taxi“ zvaná „maršrutka“, převážně pak minibusy značky „Bohdan“. Příkladem takové disonance mohou být ulice Dmytrivská nebo Hlybočycká.

Zachované historické budovy zase nejsou vždy chráněny před poničením – majitelé nemovitostí k nim bezohledně namontují klimatizací a satelitní antény, přistavějí nejrůznější plastové balkony, podkroví a dokonce i horní patra, po vnějších stěnách vedou plynovody a kabelové rozvody... 

Jedinou věcí, která v této souvislosti může potěšit, je to, že navzdory všem debatám o hrozné krizi, nezaměstnanosti a nedostatku peněz na Ukrajině se na tento veškerý stavební boom stále dá najít spousta peněz. To znamená, že výrobci cementu, betonu a jiných stavebních materiálů mají odbyt a stavební dělnici mají práci a plat a nemusejí odjíždět do jiných zemí za výdělkem. Mimochodem pocházejí většinou z jiných regionů. Zakarpatský nebo bukovinský hovor zní na kyjevských stavbách pravděpodobně neméně často než na pražských stavbách.

Rezavé minibusy a moderní trolejbusy

Teď se dostávám k veřejné dopravě v Kyjevě. Tři linky metra téměř čtyřmilionovému městu nestačí. Metro je často přeplněné, ráno musíte stát na přestupních stanicích nebo v nádražní stanici „Vokzaľna“ i půl hodiny ve frontě na jezdící schody. Nicméně stanice jsou čisté a ty starší, umístěné v centru, jsou i vnitřně architektonický zajímavé. Další frekventované stanice jako Svjatošyn nebo Livoberežna byly nedávno zrekonstruovány. Vozy sovětské výroby mytiščenského podniku jsou hlučné – pokud s někým mluvíte, slova partnera sotva slyšíte. V metru jezdí také několik novějších souprav ukrajinské výroby z krjukivské vagónky. V každém případě je pohled z vlaku metra, který vyjíždí z tunelu nad širokou řekou Dnipro, nádherný. Každý, kdo poprvé cestuje směrem na Darnycju, je nadšen okolní krajinou. 

V trolejbusové dopravě v letech 2012 – 2014 často hřměly nekvalitní LAZy i starší Škody, ale v posledních letech město zakoupilo nové „Bohdany“ a minské vozy s vytápěním v zimě a klimatizací v létě, aspoň v centru města jezdí pravě tyto moderní žluté trolejbusy. Na okraji města však stále používají starší vozy. 

Tramvaje: jen rychlostní linky, zbytek chátrá 

Nezáviděníhodný je stav tramvajové dopravy. Existují dvě vysokorychlostní tramvajové linky – k sídlištím Borščahivka a Troješčyna, připomínají nadzemní metro. Před deseti lety byla linka vedoucí na Borščahivku dlouho opravována, nyní zde jezdí zcela nové čisté klimatizované polské vozy opatřené dokonce USB-zařízeními pro nabíjení mobilních telefonů. Mimochodem, pravě zde díky přilehlé ulici narazíte na velkolepou stanici pojmenovanou po Václavu Havlovi.

Stav zbylé tramvajové dopravy je však nešťastný. Zřejmě si město nepřeje rozvoj tohoto druhu veřejné dopravy. Mnoho kolejí bylo v letech 1990 – 2012 rozebráno včetně koleji na mostu Patona, a tak zůstává tramvajová síť Kyjeva rozdělena na pravobřežní a levobřežní. Pamatují si, jak jsem se ještě v roce 2010 svezl po zbytku této historické linky nádherným, i když kvůli dálnici hlučným nábřežím od náměstí Kontraktova plošča až onomu mostu Patona a pomníku zakladatelům Kyjeva. Nevěděl jsem, že se tu vezu tramvají naposled a že zanedlouho i tato linka, vedoucí přímo kolem úředního sídla městského dopravního podniku „Kyjivpastrans“, bude rozebrána. Pomalé a těžkopádné tramvaje zřejmě začaly překážet vlivným majitelům velkých a drahých automobilů při jejich cestách.

Na zbývajících, stále živých linkách se provádějí jen udržovací práce, o zásadní renovaci se vůbec nejedná. Jezdí převážně starší vagony T3 československé výroby, zakoupené za totality anebo odkoupené ojetiny z jiných měst včetně Prahy. 

Zajímavou, avšak nepravidelnou linkou je tzv. tramvaj-kafe. Je to mírně modernizovaná Tatra T6B5 upravená pro jedenadvacet zájemců, která slouží pro pořádaní nezvyklých párty a výletů pravobřežní častí tramvajové sítě, převážně již zmíněnou „lesní“ tramvajovou linkou do Pušči-Vodycji.

Vlaky a metro: rozvoj spolu s úpadkem

V systému kyjevské MHD funguje také zvláštní osobní vlak zvaný „miska elektryčka“. Jezdi okružní trasou ráno a večer o pracovních dnech. Kyjevský dopravní podnik však nemá jasnou dohodu ze státními železnicemi o provozu této linky a doplácejí na to cestující, kteří se zejména na sídlišti Troješčyna občas nevejdou do vlaku nebo se ho ani nedočkají. Do tohoto obrovského sídliště se řadu desetiletí plánuje výstavba čtvrté linky metra, už mnoho let je pro ně postaven i velkolepý a náročný Podilsko-Voskresenský most přes Dnipro, Truchaniv ostrov a říční rameno Desenku. Dostavbě bránil nejen nedostatek financi, ale i nedořešenost pozemkové situace. Nicméně starosta Klyčko a ministerstvo infrastruktury doufají, že v roce 2024 první vlaky metra vyrazí do severovýchodní části ukrajinského hlavního města. 

Jak na letiště? 

Spojeni na letiště Kyjiv-Boryspil bylo vždy zvláštní – muselo se buď objednávat taxi, anebo byla k dispozici celodenní autobusová linka č. 322 z hlavního vlakového nádraží. Lístek na tento Sky Bus byl vždy tak třikrát dražší než na běžný autobus, ale servis nebyl o nic kvalitnější. Jednou jsem jel ve dvě v noci z letiště a uvnitř autobusu byla nahlas puštěna televize s uřvaným pořadem „95. kvartál“. Nejsem sice příznivcem tohoto pořadu, ale tehdy jsem chtěl za těch 100 hřiven opravdu prostě chvilku ticha. Požádal jsem slušně řidiče, zda by to nemohl vypnout nebo ztišit. Odmítl s tím, že pokud se mi to nelíbí, ať jedu taxíkem. Pak jsem byl také svědkem toho, jak prodavačka lístků na tento bus na letišti nadávala Ukrajinkám vracejícím se z Itálie, že jsou „uklízečkami záchodů“ a „umývačkami starých zadků“...

V roce 2018 postavil statní železniční podnik „Ukrzaliznycja“ koleje na letiště, vybudoval novou stanici a zavedl pravidelní vlakové spojeni prostřednictvím nových polských motoráků „Pesa“. Konečně se objevila na tomto frekventovaném spojení konkurence. Lístek na tento vláček je o něco levnější než na autobus, ale rychlost a pohodlí je opravdu mnohem vyšší.

Maršrutky: záchrana, ale jednou budou odstraněny jako přežitek 

Autobusová flotila se liší kvalitou – existují zbrusu nové žluté běloruské MAZy podobného typu jako trolejbusy – jezdí například do Kyjevsko-pečerské lavry. Pak můžete potkat několik starších LAZů a na okrajích města – „Bohdany“ a la „maršrutka“. Nové vozy veřejné dopravy mají nízkou podlahu. Klimatizace zde obvykle funguje, ale občas se stává, že nějaký cestující si postěžuje na průvan, že „to fouká“. Na mnoha ulicích, kde to bylo možné, už byly vytvořeny pruhy vyhrazené pro veřejnou dopravu, a tak autobusy nebo trolejbusy mohou objíždět dopravní zácpy. Mnoho řidičů osobních vozů ale ignoruje tuto inovací, jezdí po takových pruzích nebo na nich dokonce parkují a na sociálních sítích pak občas cynicky uvádějí: „Proč lidé vydělávající méně než já by měli jezdit rychleji než já?“ Funguje však skupina „Hrdina parkováni“, kde lidé zde zveřejňují snímky nejbizarnějších případů dopravních přestupků. 

Vedle městských vozidel je ve veřejné dopravě v pravidelném provozu mnoho soukromých mikrobusů. Neliší se zvláštní kvalitou přepravy – jejich cílem je vydělat na přepravě co největšího počtu cestujících. Podle toho se řidiči chovají – dlouho čekají, než se vnitřek zaplní jako plechovka, překračují rychlost, brutálně předjíždějí a blokují městské dopravní prostředky, jen aby rychle vyzvedli cestující ze zastávky. „Maršrutky“ jsou až na výjimky „unavené“, rezavé, zaprášené, s poničenými sedadly, průvanem nebo naopak s pevně uzavřenými okny nebo horními poklopy, takže vnitřek není odvětráván a v horku se těmto vozům říká „smradlavá jezdící rakev“. O jízdních řádech se v případě maršrutek vůbec nedá mluvit... 

Již mnoho let se říká, že minibusy by měly být odstraněny z kyjevských ulic jako zastaralý jev, ale městská veřejná doprava zatím není připravena pokrýt dopravní potřebu ve všech zákoutích města. Minimálně z centrální časti – na Majdanu Nezavislosti a Chreščatyku – ale maršrutky před pěti lety zmizely. Město postupně zvyšuje požadavky na kvalitu soukromé linkové dopravy. 

Kyjevský „Idos“ a levné neflexibilní jízdné

Digitalizace kyjevského systému veřejné dopravy postupně pokračuje. Dopravní prostředky, které jsou na lince, lze najít pomocí údajů GPS, a dokonce i grafy lze zjistit prostřednictvím mobilní aplikace Easy Way. Na hlavních zastávkách se objevily elektronické tabule, samotné zastávky se také postupně modernizují – jako například na levém břehu před soutěži Eurovize v roce 2017. Uvnitř vozů se objevily obrazovky, znázorňující kromě reklamy také aktuální zastávky, čas a další informace. Žetony, papírové lístky a průvodčí už se propadli do dějin, jízdné se uhrazuje už jen elektronicky. Možnost platit za cestu přímo u turniketu metra nebo vysokorychlostní tramvaje bankovní kartou, a to i zahraničních bank, se objevila ještě dříve.

Systém jízdného však není příliš flexibilní. V Kyjevě neexistují časové jízdenky, platby se uhrazují za jednorázové jízdy v jednotlivém dopravním prostředku (vyjímaje metro, zde se s přestupy počítá), a pokud potřebujete jet každý den do práce a z práce se dvěma přestupy, pak každý měsíc budou náklady na městskou dopravu činit kolem tisíce hřiven. Zakoupením měsíčného kupónu neušetříte – jeho cena činí bez omezení počtu cest a druhů dopravy (s výjimkou mikrobusů) 1300 UAH, tedy něco přes tisíc českých korun. A kdo si pak tady v Praze může stěžovat, že 550 korun za „tramvajenku“ je příliš mnoho?

Kyjevská veřejná doprava byla kvůli covidu na jaře r. 2020 skoro na tři měsíce úplně zastavena. Metro vůbec nefungovalo, tramvaje a trolejbusy přepravovaly na základě zvláštních povolenek pouze lékaře a pracovníky nejdůležitější infrastruktury města. Stejně tak po Ukrajině nejezdily ani dálkové vlaky nebo osobní vlaky, stanice byly zavřeny, stejně jako nákupní centra, restaurace, trhy, školy a další místa, kde se schází větší počet lidí. V létě však byla karanténa uvolněna a Kyjevané úplně zapomněli na nebezpečí koronaviru a začali ignorovat základní bezpečnostní pravidla, jako je vzdálenost, dezinfekce rukou nebo nošení roušek. Jen u vstupu do metra varoval přísný ženský hlas příkazem z reproduktoru: „Nehajno oďahniť masku!“ („Okamžitě si nasaďte roušku!“).

Taxi bezhotovostně

V letech 2012 – 2013 mnoho taxikářů jen stálo na křižovatce a čekalo, až někdo přijde a požádá o svezení. Cena byla benevolentní a samozřejmě vůbec nešlo o nějakou licenci nebo účtenku. Podvody, předražování, vyzvedávání cizích lidí, úmyslné „objíždění města“, drzost, kouření a zapínaní vlastní „kriminální“ hudby – takhle popisovali cestující své zážitky z cestováni běžným kyjevským taxíkem. Bylo možné si objednat auto přes telefon, ale způsob komunikace operátorek nebyl příliš vstřícný. Konkurence, náročný zákazník a v neposlední řadě moderní technologie však přinesly změnu. 

Již několik let se taxíky většinou přivolávají prostřednictvím aplikací Uber, Uklon nebo jiných. Cena je předem známá a většinou nízká – od 60 hřiven za několik kilometrů do 300 hřiven po celém městě a 400-500 hřiven například na letiště Boryspil, může být ale vyšší v závislosti na dopravní zácpách. Dětská sedačka, ticho, možnost kouření nebo nekouření v autě, mlčenlivý nebo anglicky mluvící řidič – veškeré požadavky si cestující může zvolit předem. Zajímavé je, že platba zde se stala většinou bezhotovostní a probíhá prostřednictvím aplikace. V poslední době se stávaly situace, kdy taxikář dokonce neměl peníze na vracení, protože... vůbec neměl hotovost, každý už prý platí kartou. Během karantény mnoho taxikářů pravidelně nosilo roušky, někteří dokonce odváželi zdravotníky do práce zdarma. 

Bezhotovostní platba – kartou, telefonem nebo převodem na jinou kartu prostřednictvím např. servisu „Privat24“ - je obecně populárnější v Kyjevě a na Ukrajině než v České republice. Karty přijímají téměř všechny malé večerní obchody, restaurace, pizzerie nebo prodejny obyčejných pirožků, nemluvě o supermarketech a velkých nákupních centrech. Více než polovina jízdenek na vlak se kupuje na internetu online. Karanténa urychlila rozvoj bezkontaktních platebních metod. I v nejobyčejnějším vesnickém krámu můžete platit kartou nebo „telefonem“. 

Někdy však karty zahraničních bank na obchodních terminálech nepřijímají. Tak se mi to stalo například při platbě za vydání cestovního pasu v novém a docela příjemném prostředí státního podniku „Dokument“ v obchodním domě Ukrajina. Musel jsem rychle shánět nějaký bankomat, který byl hodně vzdálen, a paní na příjmu čekala kolem dvaceti minut. Proto je samozřejmě lepší vždy mít u sebe nějakou hotovost.

Také je třeba počítat s tím, že bankomaty některých bank „nejsou přátelské“ vůči zahraničním kartám, například u nejběžnějšího „Privatbanku“. Nejčastěji prohlásí transakci za neúspěšnou, a pokud hotovost nakonec vydá, bude si účtovat vlastní provize. Nějakou dobu byla na Ukrajině docela velká síť západních bank včetně Erste, ale za vlády Janukovyče v letech 2011 – 2013 byla vytlačena z ukrajinského trhu na úkor ruských bank. Některé banky se však udržely, třeba Raiffeisen. Spolehlivou bankou se ukázala být maďarská OTP. Její bankomat vždy s českou kartou spolupracoval bezchybně.

„Rozhodčí“, byrokracie a „registrace“

Chcete-li žít v Kyjevě, musíte mít silnou povahu. Jednoduché a laskavé žádosti zde zaberou zřídka, pokud neukážete ochotu za službu hned zaplatit. A ani tohle nemusí vždy fungovat, protože drobným úředníkům, instalatérům, pracovníkům dnes už soukromých „žeků“ [pozn.: Zkratka „ŽEK“ znamená „bytově-provozní kancelář“, původem ze sovětského období, v současnosti formálně zrušená] a podobných „kanceláři“, kterým platíte měsíční poplatky, musíte neustále a mnohokrát připomínat, aby třeba opravili okap nebo osvětlení na chodbě. Ne každý chce na to všechno ztrácet čas a k tomu i nervy, a proto raději opraví sám, co se dá, nebo se obyvatelé bytů dohodnou a sami vymalují společné prostory.

Lidé na ulicích se až na výjimky chovají docela chladně, stále někam pospíchají. Ne vždy budou mít chuť se zastavit a třeba poradit s cestou. K vyřešení jakéhokoli problému jsou zapotřebí peníze a vaše problémy nikoho nezajímají. „Řekl jsem mu: „jdi do 'nadra'“ [pozn.: „nadra“ - úřad rozhodující o povoleních k těžbě přírodního bohatství], vyřeš to, vezmi si v trezoru tolik, kolik potřebuješ na to řešeni“, zaslechl jsem jednou na ulici ukázkový telefonický rozhovor podnikatele, který zjevně obchodoval s přírodním kamenem na zdobení domů. Tento rozhovor jasně demonstruje fungováni místního byznysu a rozhodovací systém v úředních strukturách.

Nicméně, pokud skupinu lidí spojuje nějaká akce, zájem nebo názor, dokážou být na sebe milí, vstřícní vůči cizím, pohostinní a projevují chuť pomáhat, i kdyby se před tím neznali. Třeba pokud jedou delší dobu ve vlaku, je normální, že se hned seznámí, popovídají si a dají si společnou večeři.

Nevládní sektor stále hledá své místo. Zatímco např. v Praze pro mne jako cizince fungují desítky veřejných organizací, kam vždy můžete přijít, požádat o radu, něčemu se naučit, zkusit vyřešit problém, dokonce s jejich pomocí najít práci apod., v Kyjevě stejné služby pro cizince jsou komerční. Poskytují je různí právníci, konzultanti, notáři, „pasportisté“ a další soukromí „vyřizovači“ a „legalizátoři“. Snadno potkáte takové lidi u jakéhokoli konzulátu cizího státu, u úřadů migrační služby apod. V Kyjevě stejně jako v Praze žije hodně cizinců, jejich problémy jsou podobné, ale teprve nedávno se o nich začalo hovořit, zejména v souvislosti s migrací z Bělarusi a dalších nesvobodných postsovětských států. Ale i občané bohatších západních států žijící v Kyjevě se setkávají s četnými problémy a bez pomoci prostředníků se téměř neobejdou.

Jestliže např. v České republice jsou informace o zakladatelích společností nebo katastr nemovitostí volně přístupné, na Ukrajině je potřeba za poskytovaní takových údajů zaplatit a týká se to každého potvrzení, i toho nejméně významného. Oběhat si samostatně všechny potřebné dokumenty třeba při kolaudací nemovitostí je téměř nemožné, protože nikdy nevíte, jaký konkrétní papír budou potřebovat v další instituci, zda tam bude vše správně formulováno a zda bude stále platný. Někdy se mi dokonce zdálo, že Ukrajinec s pasem své země je v Kyjevě, pokud nemá tamní registraci, ještě větším cizincem než v Praze. Podobně to je i v jiných oblastech – stavební povolení, registrace automobilu, zápis do státní kliniky, dětí do školky a školy... Hodně záleží na „propysce“ [pozn.: Úřední registraci místa pobytu, kterou není snadné zařídit]. Pokud ji nemáte, jste odkázaní buď na placené soukromé zdravotní, předškolní anebo základní vzdělávací služby, nebo musíte jít na místo a „domlouvat se“.

Pokrokovější soukromý sektor 

Na druhou stranu, soukromé kliniky a školy poskytují většinou mnohem kvalitnější služby než státní. Nemusíte čekat jako v Praze několik týdnů, než vás vezme zubař, nebo zoufale hledat praktického doktora, který přijímá nové pacienty. Není třeba ani dlouho čekat na chodbě. Stačí zavolat a v tentýž den můžete být přijati. Na soukromé kyjevské klinice nebo v porodnici není „registrace“ nijak důležitá – všechno se vyřizuje prostřednictvím pokladny. Spousta Kyjevanů této možnosti využívá – buď platí, nebo využívají systému dobrovolného zdravotního pojištění. 

A mimochodem kvalita soukromých zdravotnických zařízení může opravdu překvapit, podle mne je někdy vyšší než v Čechách. Stačí se podívat do kliniky „Dobrobut“ nebo porodnice „Leleka“. Totéž platí v soukromé mateřské škole, základní škole nebo mimoškolském klubu. Při zaměstnání v soukromé firmě žádná úřední registrace není důležitá – pouze znalosti, dovednosti a zkušenosti... 

Mohlo by se zdát, že Kyjevané jsou buržoazní a lhostejní k problémům jiných, ale je to jen na první pohled – ve skutečnosti pomáhají jiným při potížích, například shromažďují obrovské částky na léčbu vážných nemocí neznámých lidí, obzvlášť pokud jde o děti anebo vojáky. Také již byla zmíněná spontánní dobrovolnická činnost v letech 2013 – 2015, která v určité podobě podobách funguje i dodnes, například díky nadaci „Vrať se živý“ apod... 

A konečně o rusifikaci...

První dojem, pokud vystoupíte v Kyjevě z letadla nebo vlaku, je ten, že nejčastěji uslyšíte kolem sebe ruštinu. Ale totální rusifikace Kyjeva je mýtus, stejně jako nějaká zesílená ukrajinizace. Mnoho studentů a vůbec lidí na ulicích komunikuje mezi sebou nebo do telefonu v ukrajinštině. Promluvit k neznámým lidem ukrajinsky je však z nějakého důvodu prosto nenapadne.

Hlášení v kyjevské veřejné dopravě už dávno zní v ukrajinštině a od fotbalového Eura 2012 také v angličtině a veškerá doprovodná informace je také v ukrajinštině. Nicméně jsem byl jednou svědkem zajímavé situace. Skupina školáků nastoupila do trolejbusu – přijeli jako exkurze ze sousední Vinnycké oblasti. Dvě paní učitelky s nimi mluvily ukrajinsky – krásně a pedagogický správně. Připomínaly jim, jak se mají chovat, držet se ve skupině, kdy mají vystupovat atd. Ale jakmile přišel průvodčí s lístky, okamžitě přepnuly na ruštinu: „Skažitě pažalujsta, kagda budět astanovka Vladimirskaja?“ [pozn.: Řekněte, prosím, kdy bude zastávka Vladimirská?]. Podvědomě se tak už u děti vytváří dojem, že ukrajinština, ačkoli je jejich mateřským jazykem, je sekundární a provinční jazyk, ale v hlavním městě je hlavní ruština.

Je pravda, že před pěti až šesti lety se ukrajinština v běžném kyjevském životě používala velice zřídka. V roce 2012 jsem objednal dodávku pitné vody – a společnost na své faktuře schválně uvedla: „Objednal Oleksa (ukrjaz.)“, jako by se jednalo o nějakého exotického cizince. V roce 2013 jsem potkal kamarádku ze severovýchodní Černihovské oblasti, která se přestěhovala za manželem na západ Ukrajiny – do Ivano-Frankovské oblasti. Mluvili jsme na hřišti v Marijinském parku a najednou k nám přistoupila mladá maminka a řekla, jak krásně hovoříme ukrajinsky a že „je také ze Lvova“, jenomže „všichni tady mluví rusky“, takže i ona časem přešla na ruštinu. Byla překvapená, že žádný z nás původem ze Lvova není, ale ukrajinština pro nás je úplně běžným, přirozeným jazykem.

Stejně tak prodavačky ve velkoobchodech často potichu mluvily o něčem svém „suržykem“ – v ukrajinštině promixované jednotlivými ruskými slovy. Jakmile však přistoupil k pokladně kupující, hlasitě se ptaly v čisté ruštině: „Zdrastvujtě, kartočka jesť? Pakět nužen? Želajetě papolniť sčjot mabiľnava tělěfona?“ [pozn.: Zdravíme, máte zákaznickou kartu? Potřebujete tašku? Přejete si dobit účet mobilního telefonu?]. Párkrát jsem nevydržel a upozorňoval, že nejsem turista z Moskvy. Holky buď nechápavě zíraly, nebo až po tomto upozorňovaní přecházely na ukrajinštinu. Starší kolegyně mumlaly, že jim je to jedno. Ale jednou se přiznaly, že to prý mají v popisu práce takto vítat a obsluhovat klienty. Dokonce měly také písemné návody v ruštině. Instrukce „shora“ totiž zněla: obsluhovat v ruštině. Mnohokrát kvůli tomu vznikaly v Kyjevě takzvané „jazykové skandály“, například v síti kaváren nebo v supermarketu.

Ukrajinští skauty - "Plastuny" - a jejich rodiče jsou ti Kyjevané, kteří důsledně udržují ukrajinský jazyk a tradice. Počet takových rok od roku roste.
Ukrajinští skauty - "Plastuny" - a jejich rodiče jsou ti Kyjevané, kteří důsledně udržují ukrajinský jazyk a tradice. Počet takových rok od roku roste.

Nyní se situace změnila – jednak díky právním předpisům, jednak díky aktivistům, kteří píší různé petice, stížnosti a žaloby k soudu v případech diskriminace ukrajinštiny. Filmy v kinech jsou už dávno dabovány v ukrajinštině: distribuční společnosti na začátku dlouho „kňouraly“, že to prý hrozí malou návštěvností kin a finančními ztrátami, ale nyní je ukrajinština v kinech vnímána jako norma a mnoha lidem včetně ruskojazyčných se to líbí. V mnoha zařízeních je při poskytovaní služeb preferována ukrajinština, ale vše samozřejmě závisí na konkrétní situaci.

Ve školství je situace složitější. Oproti stavu za Sovětského svazu je v drtivé většině kyjevských škol ukrajinský vyučovací jazyk, ale učitelé ze zvyku často komunikují mezi sebou a v neformálnějším formátu i s žáky rusky a jen při hodinách ukrajinsky. Asi se na úrovni podvědomí aktivuje nějaká zakotvená funkce „obecně pochopitelného“ a „módnějšího“ jazyka. U mladší generace se tak formuje představa, že ukrajinština je jen úřednický jazyk, ale ruština je jaksi „pro život“…

Ruštinu mnohem častěji uslyšíme mimo hodinovou výuku, řekněme během přestávek, a to i z úst učitelů. Často se proto jako „bílé vrány“ cítí děti z ryze ukrajinských rodin. V mateřských školkách probíhá derusifikace ještě pomaleji. Mnoho dětí mladších sedmi let ukrajinsky rozumí špatně – kyjevští rodiče a prarodiče je často vychovávají podle principu „jaký je v tom rozdíl?“ anebo „ukrajinsky naučí škola“. Jsou přesvědčeni, že pro kariérní vyhlídky, lepší práci a podnikání potřebujete umět rusky a ukrajinština postačí leda tak pro prázdniny na vesnici, návštěvu u babičky nebo na výlet se třídou do Lvova nebo Karpat.

Rusky mluvící Kyjevany však nelze považovat za proruské. Mnoho z nich šlo na frontu a bylo jim jasné, že budou muset bojovat s ruskými okupanty. Kyjevané se nemodlí k Putinovi, Sovětskému svazu ani k ikoně moskevského cara (jistě i takoví existují, ale ve skutečnosti je jich velmi málo). V Kyjevě byli dokonce několikrát volení za poslance ukrajinští nacionalisté jako Jurij Levčenko nebo Andrij Illjenko. Kyjevané jsou často pro rozvoj ukrajinského jazyka a stejně často se omlouvají, že ukrajinsky neumějí. Zároveň si ale myslí, že není třeba nikam spěchat a nechtějí začínat od sebe – čekají až „stát vytvoří podmínky“, až „bude s kým mluvit“, až „bude skutečně potřeba“ a znají i jiné podobné výmluvy...

V Kyjevě je však mnoho rodičů, kteří „jdou proti proudu“ a své děti pečlivě vychovávají v ukrajinštině. Existují soukromé mateřské školy jako „Mudrahelyk“ nebo „Soveňata“. Soustavně zde vyučují ukrajinské lidové a dětské písně, čtou ukrajinské pohádky a pedagogové tam vždy komunikují s dětmi ukrajinsky. Tito rodiče později vyhledávají mimoškolské skupiny, aby jejich děti mohly spolu běžně ukrajinsky komunikovat. Pro nás se staly takovými sdruženími folklorní studio „Pravycja“ a skautská organizace „Plast“. Dcera je navštěvovala po dobu pěti let, našla si tam přátele a naučila se spoustu ukrajinských písní, her, legend i příběhů. Díky tomu vnímá ukrajinštinu jako jeden ze svých mateřských jazyků.

Už jenom proto, že jsem v Kyjevě potkal spoustu skvělých lidi, bych měl za léta věnovaná tomuto městu poděkovat. Tato skutečnost pro mne totiž zatlačuje do pozadí veškeré skandály, korupci s byrokracií, šílenou zástavbu nebo osobní auta jezdící a parkující na chodnících, ale také všudypřítomnou ruštinu. Možná to bude znít trochu pateticky, ale řekl bych na závěr asi toto. Když vidíte ony krásné veselé děti a jejich jedinečné rodiče, kteří se nevzdávají, věří ve svou zem, zůstávají tam žít, pracovat a působit, můžete říci, že Ukrajina se s každým dalším dnem stává lepší. A zvládne to… Děkuji vám! 

(Oleksa  Livinsky)

[< Část 1]


Autor je redaktorem časopisu „Porohy“, v letech 2005-2012 žil v Praze, v letech 2012-2020 v Kyjevě, v průběhu těch let obě města pravidelně krátkodobě navštěvoval 
 

Rubriky