Odesa 2021 (9). Hlavní dojmy z městského centra

Trvalo dost dlouho, než jsem se ve svých popisech propracoval z letiště přes „náš“ hotel, blízkou pláž i Ševčenkův park do samotného centra Odesy. Právě tato část města dnes přichází na řadu. Sem určitě zamíří každý návštěvník města a je jenom na něm, čemu všemu bude věnovat pozornost. Omezím se na několik zobecňujících a shrnujících poznámek, protože tato část cyklu určitě není poslední.

Úvodem je třeba se zamyslit nad tím, kde vlastně odeské centrum začíná a končí. Odesa jako velké, moderně a plánovitě budované město odvíjí své dějiny v plném slova smyslu od konce 18. století. Po řadu předchozích staletí stálo na jejím místě menší město Hadžibej. To nemělo s carským Ruskem nic společného až do doby, než bylo carskými vojsky a ukrajinskými kozáky koncem 18. století dobyto.

Po Hadžibeji nezůstala téměř žádná památka, ačkoli jeho dávná existence je ve vědomí Odesanů uchována. Odesa nicméně vznikla jako opravdu úplně nové město, naplánované a vybudované jako určitý protiklad svého předchůdce. Podoba města byla navržena velkoryse a s nepochybnou elegancí. Vzhledem k pozdnímu vzniku se Odesa samozřejmě obešla bez hradeb, ač v blízkosti jejího centra stála po nějaký čas ruská pevnost. Hranice s osmanskou (tureckou) říší, dlouhodobým rivalem carského Ruska, se totiž nacházela až do roku 1811 nepříliš daleko od Odesy – hned za blízkou řekou Dněstr.

Rozšiřování odeské zástavby bylo od počátku limitováno více méně z východní strany tvarem mořského pobřeží. Město se mohlo stavebně rozvíjet a rozšiřovat jen v ostatních směrech, a právě tam se postupně posouvala hranice vymezující město vůči jeho venkovskému okolí. Původní odeská výstavba tak vytvořila zajímavý geometrický útvar. Jeho jižní část je obdélníkového tvaru, přičemž moře tvoří jednu z jeho kratších stěn. Více na sever nabývala stará Odesa spíše trojúhelníkové podoby a moře se zde dostalo do pozice jeho přepony.

V jižní části centra Odesy, dosahující od Potěmkinovského schodiště k železničnímu nádraží, nacházíme pravidelnou šachovnici sedmi ulic, táhnoucích se od severu k jihu, a dvanácti, které pro změnu směřují od západu k východu. V severní trojúhelníkové „čepičce“ centra přestává toto pravidlo platit. Ulice se zde musely zešikmit, aby mohly lépe sledovat změněný směr pobřeží, vedou zde tedy od jihovýchodu k severozápadu. Jiné ulice jsou na ně kolmé, takže šachovnicová podoba uliční zástavby existuje v pozměněné podobě i zde.

Většina ulic staré Odesy je tedy přímá, jako narýsovaná podle pravítka. V obou výše popsaných částech městského centra najdeme ovšem také krátké uličky, které neměly dost prostoru k tomu, aby se někam velkoryse rozběhly. Překvapení v podobě uliček křivolakých a zatáčejících se podobně jako v centru Prahy se tudíž v Odese koná jen výjimečně.

Historické centrum Odesy je pro turistu nejpřitažlivější tam, kde nejblíže přiléhá k moři. Zmínit lze Deribasovskou a Lanžeronskou ulici, Přímořský bulvár a voroncovovskou promenádu – všechny tyto komunikace jsou obklopeny řadou pozoruhodných, výrazně reprezentačních, převážně klasicistních nebo historizujících staveb. Patří mezi ně monumentální operní divadlo, budovy literárního, archeologického nebo historického muzea, ale i současné sídlo městské rady. Zapomenout nelze na voroncovovskou kolonádu a dva známé pomníky, připomínající hlavní osobnosti ze zakladatelského období města – „ďuka“ Richelieua a carevnu Kateřinu II.

Zajímavým prvkem, který podtrhává specifičnost polohy Odesy, jsou dva „spusky“ neboli úvozy, které spadají z terasy, na které je umístěn střed města, na přímořskou komunikaci. Jde o údolíčka, která v jistém smyslu historické centrum ohraničují a jsou překonávána řadou mostních komunikací různé délky a výšky. Tyto městské mosty, které nevedou přes žádnou řeku ani potok, jsou samy o sobě stavebně zajímavé, pohled z nich však nepotěší. Původní zástavba De-Vollanovského i Polského spusku byla přivedena do dezolátního stavu a v současnosti končí svou existenci. Lze se obávat toho, co zde bude necitlivým způsobem vybudováno místo ní a nakolik to ovlivní celkový vzhled této části Odesy.

Z tohoto centrálního prostoru směřuje dolů k moři slavné Potěmkinovské schodiště, které z jedné strany doprovází trať krátké lanovky. Mne toto schodiště bez ohledu na pověst, která je s ním spjata, trochu zklamalo. Kdysi, když ještě vedlo přímo k moři, působilo uprostřed městské krajiny jistě daleko působivěji než v současnosti. Nyní je u jeho paty široká pobřežní komunikace a až za ní se nachází hlavní molo přístavu, ukončené až příliš monumentální stavbou jakéhosi hotelu.

Více než samotné schodiště mne zaujaly dva nově vzniklé, ve svahu vybudované parky, které je lemují z obou stran a nesou jméno Řecký a Istanbulský. Vypadá to, jako by obě odedávna spolu soupeřící středomořské země přenesly soutěžení o svou reprezentaci do černomořské Odesy – vytvoření obou parků a jejich výzdoba totiž musela pohltit nemalé prostředky. Výčet zelených ploch v centru doplňuje ještě starší Městský park, ve kterém se přes jeho nevelkou plochu soustřeďuje podstatně více lidí i zajímavé výzdobné artefakty.

Za ostatními památkami a pozoruhodnými objekty (chrámy, muzei, pomníky atd.) je třeba vyrazit z této centrální části staré Odesy o kus dál. V takovém případě se nelze vyhnout rozsáhlému Preobraženskému náměstí, kterému dominuje největší pravoslavný chrám města, zasvěcený Kristově proměně, tedy Preobraženňu, a k chrámu přiléhá další z městských parků. Na jednom z nepříliš okázalých domů zde najdeme i desku připomínající pobyt českého spisovatele druhé poloviny 19. a počátku 20. století, Svatopluka Čecha. České stopy se však v Odese tímto konkrétním Čechem rozhodně nevyčerpávají – určitě se o nich ještě zmíním.

Každá z ulic širšího historického jádra nabízí nejednu stavební nebo kulturní zajímavost (hlavně chrámy a muzea, ale i pomníky a různé stavební detaily), turisté však tudy proudí v daleko menším množství a zejména večer je tu poměrně mrtvo a někdy i dost tmavo.

Bylo by možno pokračovat, ale v hlavních rysech jsme odeské centrum už prolétli. Bezprostředně přilehlá i vzdálenější předměstí Odesy jistě stojí za vidění také, ale my jsme se dostali jen na okraj dvou z nich. Mne by třeba lákala svým jménem a pověstí zvláště Moldavanka. A tak si jako v tolika jiných případech mohu říkat zase to známé: „tak snad příště“.

(boz)