KYJEV VERSUS nebo POST PRAHA, část 1.

Něco o zážitcích ze života v hlavních městech – českém a ukrajinském

V srpnu 2012 jsem dostal příležitost přestěhovat se z Prahy na delší dobu do ukrajinského hlavního města. Jelikož jsem původem z Ukrajiny, nedělal jsem si iluze o tom, jak vypadá život a životní styl v Kyjevě zejména v té době. Od dětství – a bylo to ještě za totality – jsem často jezdíval vlakem k příbuzným do Kyjevské oblasti z rodného Zakarpatí, později, už za nezávislosti, na nějaké veřejné událostí, semináře či v různých pracovních záležitostech... Takže deseti až třináctihodinová projížďka vlakem v „plackartu“ nebo „kupé“ pro mne byla obvyklou věcí.

Tehdy, po devíti letech života v českém hlavním městě, mi připadala Praha už příliš bezstarostná a ospalá. Je zde přece dobré pivo, klidný (relativně) rytmus života, jasný harmonogram a emhádé jezdící přesně podle srozumitelných jízdných řádů. Oproti tomu Kyjev, jak jsem ho pamatoval třeba z krátkého půlročního pobytu v roce 2010, tedy za rané Janukovyčovy doby, působil už příliš bizarně nebo spíše byzantsky: nablýskaná auta na Besarabce vedle žebrajících opilců, všudypřítomné odpadky na plážích řeky Dnipro [pozn.: v češtině tento název známe jako Dněpr] a v lesích jinak nádherného Truchanova ostrova a přání skoro každého nějak „působit“, ale nikoli „být“. A k tomu odevšud se valící ruština, která pro mě byla vždy sice srozumitelným, ale cizím jazykem.

Před odjezdem do Kyjeva jsem v sobě nicméně nesl určitou naději: snad to nebude tak hrozné, když tam žije a pracuje spousta známých a kamarádů. Snad je toto město jiné, než si představuji. Ostatně je mi to jedno, protože si stále pamatuji, kde a jak se prodávají žetony do metra nebo že si vždy můžu dát jednoduchý ale proslulý zákusek – párek obalený v teplém smaženém těstě, zvaný legračně (pro české a slovenské ucho) „perepička“ – na rohu Chreščatyku a Chmeľnyckého – nebo že není třeba příliš se trápit hrubostí odměřených prodavaček v „gastronomech“ (potravinových obchodech zastaralého sovětského typu), řidičů špinavých minibusů – „maršrutek“ nebo drzých nádražních taxikářů. 

První rozpačité dojmy 

Ale vyrůstá tu jedenapůlroční dítě, holčička, sotva se naučila chodit... K jakému lékaři ji mám vzít, pokud, nedej bože, spadne z rezavé sovětské houpačky? Jak ji mám zapsat do mateřské školky? Nebude koneckonců rusifikována mezi těmi dětmi, jejichž rodičům „je to jedno“ (v ruštině „kakaja raznica“)? Zatímco v českém hlavním městě je čeština normální a přirozený jazyk, v ukrajinském hlavním městě je (nebo aspoň v tom roce 2012 byla) ukrajinština pořád něčím docela exotickým, „přistěhovalecko-vesničanským“. Při použití v každodenním životě v obchodech, veřejně dopravě, u doktora nebo jinde jste mohli narazit buď na mumlání o „okolnostech historicky vytvořených v matce měst ruských“, nebo o jazykovém zákonu Kivalova-Kolesničenka či dokonce o „zapadencich“ (tj. „zápaďácích, Ukrajincích ze západu země) sem přivandrovalých“. Konec konců bylo tehdy možno ukrajinštinu slyšet v Praze častěji než v Kyjevě...

Kyjev nás – čerstvé (do jisté míry) (re)emigranty z Prahy – přivítal přívalovými dešti a až k nevolnosti „stabilním“ janukovyčovo-azarovovským pohybem sem-tam nebo spíš nikam. Pamatuji si zmatenou náladu, když jsme poprvé přišli na hlavní třídu Chreščatyk a na dnes už proslulý Majdan nezávislosti. Stále tady bylo veselo, stovky provinčních tanečníků, hluk ruského popu a ruskojazyčných moderátorů zněl skrz celé centrum města. Opravdový mejdan, vypadající spíše jako velký blázinec. Zjistil jsem, že proruský televizní kanál „Inter“ zde uspořádal dlouhodobé taneční show „Majdance“, a tím pádem zablokoval celou hlavní třídu před protesty.

Byty k pronájmu se nám nabízely v podstatě jen po nádherně banální rekonstrukci vesměs pomocí sádrokartonu. Takovému způsobu obnovy starších bytů se říkalo „jevroremont“, tj „eurooprava“. Ovšem shledat něco z evropského minimalistického stylu v těch nablýskaných bytech bylo opravdu složité. Až po týdnu hledáni se nám podařilo najít byt v krásném historickém domě – měl pevné zdi, byl světlemodře vymalován a měl plastový balkon přidělaný majitelem – také místní svéráznost nemyslitelná v Praze, ale pro posezení docela příjemná.

Nicméně už několik dní po našem příjezdu někdo záměrně propíchl dvě pneumatiky naší malé Mazdy s českými poznávacími značkami. Pravděpodobně naše auto trochu bránilo ve výjezdu z blízké garáže Lexusu s espézetkou 7777. Bylo jedno, že jsme v kabině měli dětskou sedačku. Naléhavě jsme tedy museli hledat domov i pro auto – nakonec musela Mazda několik let „bydlet“ v nedalekém, ale zašantročeném místě – v plechové boudě se sprejovým nápisem „Monster garáž“ na okraji nezpevněné uličky, sestávající z podobných budek za torzem polorozpadlého domu.

Taxikář – samozřejmě nelicencovaný – tu mohl sedět hodiny v rezavém smradlavém „žiguliku“, čekat na nějakého naivního spěchajícího cestujícího a chtít po něm za dva kilometry cesty 150 UAH (neboli podle tehdejšího kursu 400 korun). Černé skládky byly za každým rohem, třídění smetí téměř neexistovalo. Jen si vzpomínám, že na jaře roku 2013 probíhala akce „Udělejme Ukrajinu čistou“ a stovky dobrovolníků vyrazily do městské přírody na úklid.

Večer byla v ulicích a podchodech převážně tma, pouliční osvětlení často nefungovalo ani na hlavních tazích. Po ulicích volně pobíhali toulaví psi, a to třeba přímo v centru, v parčíku u základů „Desjatynne cerkvy“ [pozn.: Desátkový chrám, jedna z největších památek Kyjeva] zvaném Krajinomalebná alej [pozn.: ukrajinsky „Pejzažna aleja“]. 

I celému tomu areálu, odkud „pocházela Kyjevská Rus“, tehdy hrozilo uzavřeni před veřejností a zástavba. Nejdříve, v roce 2007, zde chtěli úřednici Ministerstva zahraničí postavit mnohapatrový dům, ale díky protestům veřejnosti ze záměru sešlo. Poté pravoslavná církev moskevského patriarchátu, která během Janukovyčovy éry měla velký vliv, obsadila část území Muzea dějin Kyjeva právě u základů Desátkového chrámu, postavila tam něco jako modlitebnu a malý klášter a nárokovala si celý pozemek pro údajnou obnovu tohoto chrámu. Několik let byly zbytky chrámu schovány za stavebním plotem, než – opět díky tlaku veřejnosti – město nakonec nejen zamítlo snahy o obnoveni dvakrát zničeného chrámu [pozn.:  v roce 1240 za mongolotatarského vpádu a v roce 1928 za bolševické nadvlády], ale  rozhodlo také o zachovaní stávajících základů v restaurovaném stavu.

Kyjevské „body“ 

Nehledě na takovéto poněkud depresívní přijetí bylo v tomto městě docela dost domorodého, lidského, roztomilého, folklórního a jedinečného. Např. hlavní třída Chreščatyk byla od počátku 90. let úplně uzavírána pro automobilovou dopravu v sobotu a neděli a někdy i v pátek večer. Říkali jsme si, že takový český Avto*Mat by mohl o něčem podobném jen snít. Boršč a varenyky bylo možné dát si narychlo v útulné a levné samoobslužné jídelně zvané „Puzata chata“ [pozn: česky asi „Pupkatý dům“]. Ovšem nehledě na ukrajinský lidový styl jídelny, hráli v dětské místnosti stále ruský kreslený seriál „Máša a medvěd“. Jednoho dne už mě ta opakující se „Máša“ pěkně naštvala a šel jsem televizi vypnout zvuk. Ale přišly dívky školního věku a začaly nahlas doslovně duplikovat dialogy – to znamená, že tuto drzou „Mášu“ znaly od dětství. Bylo mi tehdy opravdu smutno z takového stavu rusifikace ukrajinské mládeže. 

Nicméně v síti knihkupectví „Je“ a dalších se už tehdy pravidelně konala různá demokratická setkání s intelektuály, a to vždy v ukrajinštině. Zároveň bylo možné zakoupit zajímavou knihu v ukrajinštině, buď od ukrajinského autora, nebo přeloženou. Mám z té doby třeba knihu Tahara Ben Jellouna „Vzplanutí“ o sérii arabských revolucí. Bylo příjemné a překvapivé vidět obrovské fronty vzdělaných, ukrajinsky mluvících lidí na fóru „Knižní arsenál“ ve středisku zvaném „Umělecký Arsenál“ poblíž Kyjevsko-pečerské lavry. Folklórní, ale zároveň moderní akce se konaly v muzeu „Mamajeva Sloboda“, malém soukromém skansenu uprostřed sídliště Vidradne. Zde zněla ostrá satira zvaná „Politický Betlém“ od dětského spisovatele Saška Lirnyka, také se tu na přelomu roku 2012 a 2013 konal festival „Zimní krajina snů“ a hráli zde v ukrajinštině převážně alternativní hudbu.

V hospodě „Cupidon“ se scházela společnost podobná „pražské kavárně“. Hospoda byla však zcela zaplněna cigaretovým dýmem do zákazu kouření v restauracích, tj. do prosince roku 2012, ale i dlouho potom. Zajímavé, že právě podobné hospody začaly tento zákaz celkem striktně dodržovat – dokonce jsme si tehdy zavtipkovali: „Ach, Evropa sem přišla ještě dříve než do Česka“, kde se o podobném zákazu jen mluvilo ještě dalších pět let!

Bylo však cítit, že lidé, zejména Kyjevané, nevkládají do státní správy velké naděje. To bylo patrné během hustého sněžení na konci března roku 2013. Tehdy vládl v Kyjevě Janukovyčův administrátor Oleksandr Popov, kterému se přezdívalo „gauleiter“, neboť nebyl zvolen, ale jmenován. Toho dne se Popov z nějakého důvodu ocitl ve Vídni a vůbec se Kyjevu nevěnoval. Všechny městské služby byly zcela paralyzovány.

Zatímco úřady zjišťovaly, kdo je vinen, co se má dělat a koho je za to třeba potrestat a vyhodit, mnoho Kyjevanů si navzájem pomáhalo, a to zcela zdarma: kopali cesty a průchody, silnější auta vytahovala ta menší, byl zajišťován odvoz starších lidí nebo maminek s dětmi, lidé se koordinovali prostřednictvím sociálních sítí... Samozřejmě, sem tam někdo přírodního živlu zneužíval, zejména taxikáři nebo správci domů, kteří pronajímali dokonce lopaty. Ale většinou panovala taková lidská solidarita. Čeští známí říkali, že jim připomněla solidaritu Pražanů mezi sebou po povodních v srpnu 2002. Asi už tehdy se v Kyjevě rodilo dobrovolnické hnutí a začínalo to „vonět Majdanem“. 

2013: Běloruskou cestou 

Vláda neustále demagogicky mluvila o „evropské integraci“, ale bylo zřejmě, jak na ruský způsob omezuje svobody a obecně ji to táhne k Moskvě s její nostalgií po totalitě a roztahovačností. Různé alternativní procesy se vládě moc nelíbily a docházelo k zatýkání protestujících Ukrajinců. Svobodomyslné schůzky se potýkaly s problémy: najednou byla objednaná budova „zaminována“ či „odpojena od elektřiny nebo vody“ apod. Do firem nějak napojených na opozici nečekané přicházela finanční kontrola, a pokud neuspěla – následovala požární kontrola, a ta už musela něco najít. Slávu nedobrovolného převzetí podnikání si získal starší prezidentův syn Oleksandr Janukovyč alias Stomatolog, kterého zajímal jakýkoli byznys, dokonce střední i menší v nějakých zapadlých regionech.

Rusky psané knihy, noviny, reklamy, rozhlasové stanice i televizní kanály – to vše bylo v Kyjevě vidět a slyšet z reproduktorů, obrazovek a výloh. Pamatuji si, že v knihkupectví v podchodu na Besarabském náměstí stála dlouhý čas velká a drahá kniha o „největších Rusech“ s portréty básníků Puškina a Ševčenka, cara Pjotra I a hejtmana Bohdana Chmelnyckého. Tahle obálka, jakoby přímo z toho podchodu, hlásala putinovskou ideologii o „jediném/jednotném národě“. 

Většina médií byla ruskojazyčná, televizní a rozhlasové vysílaní bylo přeplněno ruskými stanicemi, denně pomlouvajícími „nepřátele Ruska“ jako Gruzie, ale často i Ukrajinu, nehledě na tehdejší proruskou kyjevskou vládu – to kvůli obchodním válkám kolem plynu, mléčných výrobků, cukrovinek atd. Různí moskevští lektoři, odborníci, zpěváci a jiní „experti“ rozdávali cynické rozhovory o „velikosti ruské kultury“, o tom, jak jsou Moskvané chytří a bohatí a jak by je všichni měli následovat a poslouchat. Na ulicích bylo za každým rohem vidět pobočku ruské banky s velkým nápisem „Sběrbank Rossii“, množily se „jidelny“ v sovětském komunistickém stylu anebo v jakémsi svérázném mixu ukrajinských a ruských lidových tradic a la „Vareničnaja Kaťuša“. 

V obchodech se často nabízely potraviny v obalech, graficky upravených tak, aby připomínaly sovětské období, nemalou část zboží činil i dovoz z Ruska včetně výrobků mezinárodních značek. Dokonce bylo možno vidět ve výlohách vodku s děsivým názvem „Stalinskaja“ nebo „Putinka“. I to všechno mělo v prostředí obyčejných lidí vyvolávat nostalgii po sovětském období a vlastně postupně přesvědčovat Ukrajince, že tvoří s Rusy „jeden národ“.

Stejně jako v Rusku chtěla vláda „ukázat sílu“. Rostla policejní brutalita. Speciální policejní jednotka „Berkut“ si už tehdy nebrala servítky při zacházeni s demonstranty. Například na začátku téhož roku 2013 během protestů proti rekonstrukci, ale de facto bourání památky „Hostynnyj dvir“ [pozn.: česky „Pohostinný dvůr“] v historické časti Podil zmlátila tato kontroverzní jednotka dokonce i poslance parlamentu. Vznik fenoménu „titušky“ – mladíků kriminálního vzhledu vyvolávajících pouliční rvačky s demonstranty – se odehrál přímo před mými zraky. V jeden květnový den poskakovala agresivní skupina lidi ve sportovních šusťákových soupravách na ulici Velká Žytomyrská před příznivci opozice, házela na ně lahve s vodou a poté zaútočila na skupinku fotoreportérů. „Drsní místní kluci“ dávali najevo svou nesnášenlivost vůči novinářům; pojmy jako Západ, svoboda slova a demokracie pro ně nebyly nic jiného než „geyropa“ a „fašisté“. Samozřejmě je nejvíce rozčiloval ukrajinský jazyk, vyšívané košile, trojzubec na tričku nebo dokonce brýle coby známka vzdělaností (slangová narážka „ačkárik“ nebo „botánik“).

Na východě země se proruské síly už cítily být pány situace: v létě, když jsme jeli na kosu Arabatská střela u azovského pobřeží, byly všude podél cest v Odeské, Mykolajevské a Chersonské oblasti billboardy volající o sjednocení Ruska, Ukrajiny a Běloruska do jediného státu s odůvodněním, že „společně budeme síla“. „Ano, ukažme jim „kuzkinovu matku“, ironizoval jsem slovy Nikity Chruščova vyhrožujícího Západu. Vzpomínal jsem si, že v sovětském týmu bylo vždy důležité „ukázat se“, „aby se všichni báli“, „aby respektovali“. 

„Pro tuto zemi nebude snadné začít žít jako v Čechách, kde se neznámí lidé s úsměvem zdraví na chodbách, v obchodech či dokonce na procházkách v lese“, uvažoval jsem tehdy a říkal si, že je třeba začít od sebe a chovat se tak, jak jsem si zvykl právě v Čechách. Jednou mne ale dva společenský unavení obyvatelé železničního nádraží „stáhli na zem“ tvrdým dotazem: „Co se šklebíš, jsi teplouš nebo jsi okouřenej [pozn.: zdrogovaný]?“

Vzpomínám si na Den nezávislosti v roce 2013. Vyšívaný průvod vycházející z umělecké síně „Mysteckyj arsenal“ směrem na Majdan nezaležnosti, krásky ve stylovém národním oblečení, nádherná cimbálová muzika z Vinnycké oblasti, různorodé lidové umění... A náhle náraz do reality nebo spíš brutality: ukrajinským hlavním městem projíždí tank T-34 s rudou hvězdou, podivní „rekonstruktéři“ v uniformách NKVD se procházejí hlavní ukrajinskou třídou Chreščatyk. Moderátoři, hovořící rusky vězeňským žargonem a prodávající nemožně upravené džípy... Kyjev tehdy stále silněji přibližovali k „ruskému světu“ s jeho neustálým vzpomínáním na „vítězství ve Velké Vlastenecké Válce“ a zároveň snahou po zbohatlickém předvádění se.

Bouřlivý Majdan a klidný odpočinek... 

Začátkem bouřlivého listopadu 2013 jsem potkal v podchodu nedaleko Besarabského náměstí komunisty – bylo to poblíž pomníku jejich vůdci na začátku bulváru Ševčenka. Pomník byl už nějakou dobu střežen jejich příznivci, jelikož už byl několikrát poškozen. Vyšel jsem nahoru. U pomníku demonstrovali komunisté a velmi se radovali z rozhodnutí, přijatého proruskou Azarovovou vládou o „rychlém ukončení evropské integrace“ – mávali rudými vlajkami a nadávali na Juščenka, Západ a „fašistické nacionalisty“. Jejich předák Petro Symonenko se mohl přetrhnout ve svém proklínání „benderů“, odvolával se na „Stalinův duch“, chystal se „konečně ´všem těm´ ukázat“... Střežili ho milicionáři. „Otec by se tímto davem nedal zastrašit. Jak on nenávidí tyhle stalinisty!“, pomyslel jsem si tehdy a šel jsem zavolat tátovi a se zeptat, jak se má...

Byl to náš poslední rozhovor... Následujícího dne přišla z mého malého domova zpráva o smrti nemocného otce... Musel jsem se rychle sbalit a odjet na Zakarpatí ho pohřbít. Když jsem se vrátil, zrovna začínal Euromajdan, a celé tři měsíce protestů jsem vnímal jakoby skrz krajku této nedávné osobní ztráty... 

Zpočátku to byla naivní studentská, usmívavě-progresivní společenská akce různorodých skupin, které požadovaly od Janukovyče: „podepsat!“. Na tomto několikadenním happeningu se tančilo a zpívalo, i když mnozí tvrdili, že vše zase protančíme jako v zimě 2004-2005 během Oranžové revoluce. Ale když prezident odmítl podepsat asociační dohodu s EU ve Vilniusu a po nočním výprasku z 30. listopadu se charakter protestů změnil. Všichni ti lidé by už bez vítězství z Majdanu neodešli. Na Chreščatyku se najednou objevily desítky tisíc lidi, spousta mých přátel z různých koutů Ukrajiny, známých i známých těchto známých. Chodil jsem tam téměř každý den. Že bych se příliš aktivně podílel – to ne, ale pár pytlů se sněhem jsem na barikády odnesl. 

Předával jsem zejména materiální nebo finanční pomoc od českých Ukrajinců. Vypadalo to tak, že bylo třeba v zimě a sněhu vyzvednout z linkového autobusu na nádraží několik velkých tašek s oblečením a potravinami a odvézt to všechno do určitého stánku přímo na Majdanu. V našem případě byl to informační stánek postavený skautskou organizaci Plast. Také jsem fotil.  Potkal jsem na Majdanu spolužáky a vrstevníky nebo kolegy ze Lvovské univerzity. Byl zde také velký zakarpatský stan s mnoha známými krajany z Berehova, Užhorodu, Mukačeva a dalších měst.

V podzemním „Globusu“ pod Majdanem ale se žilo úplně jinak. Bohatý, brilantní život, jako by se nic nedělo. Obchodovalo se s drahými hračkami, čisté kavárny fungovaly v klidu, stejně jako butiky na Chreščatyku. Z nich však bylo vidět docela odlišný obraz: už prázdný podstavec někdejšího Leninova pomníku, oheň ze sudů, polní kuchyně, kde si demonstranti vařili pohanku s dušeným masem, a o něco později už i hořící pneumatiky a vodní děla... Celá ta masa lidí z Majdanu samozřejmě nebyla homogenní, ale během těch tří měsíců jsem nikdy neslyšel o žádných hromadných loupežích v obchodech, o rozbitých výkladních skříních nebo odcizeném zboží... Vládl tvrdý zákaz jakéhokoliv alkoholu, byť jen „pro zahřátí“. 

Ve vzdálenějších sídlištích Kyjeva jako Borščahivka, Svjatošyn nebo Troješčyna skoro neexistoval pocit, že se něco vážného děje v centru. Město žilo normálním životem, lidé chodili do práce, do kaváren a barů. I poté, co 22. ledna 2014 padly na Majdanu první oběti, bylo v prostoru kilometr dva od centra, nemluvě o předměstí, jen málo náznaků toho, že Kyjev byl v té době považován za nejnebezpečnější město v Evropě. Obchůdky a supermarkety fungovaly, jejich zásobování se provádělo jako obvykle, i veřejná doprava fungovala jako obvykle podle přibližného jízdního řadu, jen metro až na výjimky v únoru jezdívalo více méně načas. Nenastaly žádné velké výpadky elektřiny, vody ani telekomunikací, odpadky byly pravidelně odváženy. Dokonce i stavba  na Desjatynné uličce pokračovala ve zrychleném tempu. 

Mysleli jsme si, že stát skončil 

Snažili jsme se držet tříletou dceru stranou, neukazovat jí zprávy a nestresovat ji. Ona ale evidentně cítila určitou nervozitu, všechno slyšela a najednou i zopakovala heslo „S bandou – pryč!“ nebo „Ukrajina je Evropa!“ Mateřská škola byla již uzavřena, protože od konce ledna už byla situace v ulicích neklidnější a pedagogové nechtěli riskovat. Bydleli jsme na Kudrjavci, v podstatě „v pozadí“ Majdanu. Nedaleko, poblíž Pokrovského kláštera, jedné z bašt moskevské pravoslavné církve, často zastavovaly autobusy s poutníky. Jednalo se převážně o ženy zahalené do šátků – z Ruska, Bělorusi nebo Moldovy, ale také z Rumunska, Bulharska a Řecka i z východních oblasti Ukrajiny. 

V lednu 2014 však „poutníci“ začali vypadat podivně: oholení mladíci v teplácích, často s černo-žlutými, tzv. svatojiřskými stuhami. Toulali se ve skupinkách večerními ulicemi, hlasitě sprostě nadávali a chovali se drze. Měli už známou nálepku „titušek“ dle uvedeného případu z jara r. 2013. Těmto „klukům z okresu“ se mohlo znelíbit cokoli – oblečení, pohled, nějaký komentář... Mohli zaútočit kdykoli bez důvodu a policejní jednotka „Berkut“, která často tyto skupinky doprovázela, by pravděpodobně jen přihlížela nebo dokonce pouličním útokům napomáhala.

Neměli jsme u koho nechat dceru, a tak jsme během dne masových vražd 21 února 2014 navštívili českého známého, který žil v centru Kyjeva u Mychajlivského kláštera a měl stejně staré děti. Mohli si všichni spolu hrát a počítal jsem s tím, že půjdu tam, kde zrovna potřebovali nějakou pomoc. Ale tříleté dítě, které údajně nic neslyšelo ani nemohlo vědět, co se děje, pravděpodobně vycítilo nebezpečí, postavilo se u dveří a najednou se hystericky rozplakalo, objalo mě rukama a nepustilo mne... Nechat dítě v takovém zneklidnělém stavu u cizích, i když dobře známých lidí jsem nemohl... 

O několik hodin později, když se situace více méně uklidnila, jsme šli všichni společně do sousední katedrály svatého Michala. Byla tam zřízena polní nemocníce, dobrovolní zdravotníci ošetřovali zraněné, v jiném křídle leželi padlí. Tam se modlil každý, i nevěřící. Přispěli jsme do sbírky, ale dceru jsem musel odtud odvést. Cestou prázdnými uličkami jsem přemýšlel, že je to možná konec a že ukrajinský stát jako takový může skončit, jak si to dávno přeje jeho severovýchodní soused. Že za pár dní sem Janukovyč přivede Putinovu armádu a bandy svých kriminálníků, kteří stejně jako Muravjovova horda v roce 1918 budou likvidovat každého odpůrce... V takové situaci by každý přemýšlel o bezpečí svých dětí. My jsme dokonce uvažovali o odjezdu přes Bělarus – konec konců je tato země státem, kam je z Kyjeva nejblíž, a tehdy byla považována za relativně bezpečnou...

Po Janukovyčově útěku se u nás v kuchyní sešla skupina známých i neznámých lidí, diskutovalo se a slavilo až do rána. Ale euforie dlouho netrvala – byla tu předtucha, že se něco bude dít a Moskva to vše jen tak nenechá. Za několik dnů přišla okupace Krymu a bylo zřejmé, že severní soused Ukrajiny se na tomto poloostrově nezastaví. Bezprostředně po jeho anexi dobyli ozbrojenci Girkina Slovjansk a jeho okolí. Údajní „horníci a traktoristé“ běhali s ruskými trikolorami nejen po městech Donecké a Luhanské oblasti, ale také v Charkově, Odese a dalších centrech východní a jižní Ukrajiny. Nově sestavená vláda se snažila situaci uklidnit dialogem, ale takzvané „kulaté stoly“ příliš úspěšné nebyly. V Kyjevě se v ulicích objevily nápisy a šipky „Úkryt“, ačkoli někdejší sovětské protibombové úkryty byly jíž dlouho špatně přizpůsobeny pro možný úkryt civilistů před pouličními bitvami nebo bombardováním – byly buď opuštěné a zanedbané, nebo přestavěné.

Tehdy se šířily i pověsti, že Putin plánuje každý týden obsazovat dva regiony „holýma rukama“, protože se ukrajinská armáda na Krymu praktický nebránila... Zjevně by se to i stalo, kdyby dobrovolníci přímo z Majdanu nevyrazili bránit vlast a vyhánět bandu ze Slovjansku a dalších měst a kdyby předseda parlamentu Turčynov se neodvážil vyhlásit protiteroristickou operaci...

Co říkali Češi 

V onom horkém roce 2014 se v našem pronajatém kyjevském bytě často zastavoval někdo z České republiky nebo na cestě do ní – reportéři, dobrovolníci, řidiči, lékaři, aktivisté, vědci, pedagogové – už si na všechny ani nevzpomeneme. Na jedné akci jsme potkali mladého chlapce a ten nám říká: „Ale my se už známe, byl jsem u vás v bytě, večeřel jsem a přenocoval, máte takovou zrzavou kočku“. Dcera byla již zvyklá na takové návštěvy, které bývávaly často docela hlasité – zvykla si a tvrdě usínala ve svém pokojíčku. V kuchyni se zatím vedly vášnivé diskuse.

Někteří Češi přijížděli na Ukrajinu poprvé v životě a byli na všechno zvědaví, cítili zde atmosféru Pražského jara nebo Sametové revoluce. Jiní zase probírali otázku „jak si mají Ukrajinci budovat Ukrajinu“. Mnoho Čechů přijíždělo s touhou uvidět zde něco jako „jiné, demokratické a liberální Rusko“, dokonce souzvučně s ruskou propagandou podporovali „federalizaci“ Ukrajiny. Češi většinou věděli jen málo nebo nic o ukrajinském jazyce, dějinách, kultuře, společenských a politických reáliích. Jeden umělec, který neměl v oblibě ani Zemana, ani Putina, vnímal snahy o rozšířené užívání ukrajinského jazyka nepřátelsky, prý jde o „banderizaci“. 

Levicový aktivista z Brna stále tvrdil, že by o všem se mělo rozhodovat na základě referenda, a nechtěl pochopit, že této myšlenky zneužívá Rusko, které už v zájmu anektování Krymu a časti Donbasu předepsalo v „referendech“ potřebné výsledky – a bylo hotovo. Další intelektuálové, český a polský, ospravedlňovali po svém návratu z Donecka, který ještě nebyl zcela okupován, skupiny doneckých a luhanských ozbrojenců a jejich „právo vzdorovat“.  Že prý Ukrajina, pokud chce být demokratická a evropská, by měla „slyšet Donbas“ a upustit od použití zbraní. Vůbec by se prý měla stát pacifistickou, protože „každý chce mír“. Nezabraly ani argumenty, že Vynnyčenko před sto lety tvrdil to samé, ale Ukrajinu to neubránilo... A samozřejmě, kdekdo spěchal především odsoudit „Banderu a UPA za Volyň“, jako by nebyl v tu dobu v ukrajinském státě žádný jiný problém.

Na další tvrzení, že musíme bojovat především s „kapitalistickými oligarchy a korupcí“, už jsem odpověděl, že pokud dnes nezachráníme před Ruskem tento stát jako takový, pak zítra už nebude možnost ani v něm bojovat proti korupci. Další dívka měla poněkud naivní sen o založení školy ruského jazyka pro Čechy v Odese. Jeden novinář později žhavě diskutoval o roli Nadije Savčenkové, která již byla propuštěna z ruského zajetí výměnou za skutečné ruské diverzanty, ale v ukrajinském veřejném životě se začala chovat poněkud zvláštně a nakonec skončila jako moderátorka na proruském televizním kanálu.

[Část 2 >]

(Oleksa Livinsky)