Návraty do roku 1991 (5). Cesta k československému uznání nezávislé Ukrajiny

Data 24. srpna a 1. prosince dělí od sebe necelá stovka dnů. Bylo tomu tak i v roce 1991. Ukrajina tehdy prožívala velmi dynamické období, naplněné velkými očekáváními a nadějemi. Vše bylo zaměřeno na přípravu celostátního referenda, týkajícího se osamostatnění této země. Pouze úspěšný výsledek hlasování otevíral možnost mezinárodního uznání Ukrajiny coby nezávislého státu.

Zatím nebyla publikována žádná podrobnější studie o tom, jak na tehdejší dění reagovala československá zahraniční politika, která prožívala předposlední rok své existence. Její postoje samozřejmě ovlivnil pokus o převrat, zorganizovaný v Moskvě po polovině srpna 1991 konzervativními stranickými činiteli. Cílem pučistů bylo zastavení dalších reforem v celém SSSR a zablokování možnosti dezintegračních trendů. Rychlý krach převratu naopak urychlil rozpad celého sovětského impéria.

Československo uznalo po několika dnech nezávislost tří pobaltských republik, kde snahy o získání nezávislosti pokročily nejdál. V případě ostatních částí Sovětského svazu, které vyhlásily nezávislost až v důsledku moskevského převratu, byla situace složitější. Československý ministr zahraničí Jiří Dienstbier poslal 28. srpna 1991 představitelům tzv. sedmičky, tedy nejrozvinutějších světových zemí, návrh na poskytnutí velkorysé finanční pomoci pro SSSR a zmínil přitom možnost jeho rozpadu. Taková změna se nejenom jemu, ale asi většině světových politiků, jevila jako velmi nebezpečná a její důsledky jako nevypočitatelné.

V interview, poskytnutém listu Český deník (7. 9. 1991), se J. Dienstbier vyjádřil podrobněji: „Uznáváme plně nezávislost pobaltských republik. /…/ V případě ostatních republik SSSR, které vyhlásily nezávislost, je situace komplikovanější. Můžeme uznat pouze takový stát, který bude mít přesně definované atributy státu. Dále je pro nás rozhodující, zda vlády těchto zemí jsou vytvářeny demokratickým způsobem.“ Krom toho upozornil ještě na to, že největší subjekt svazu – Rusko – prohlásilo, že uzná i nezávislost jiných než pobaltských republik, ale dalo si podmínku, že bude moci posoudit případné revize státních hranic.

Velmi podobně odpověděl tehdy Dienstbier na dotaz o případném uznání jednotlivých republik Jugoslávie, která se už po několik týdnů nejen rozpadala, ale propadala se do ostrého srbsko-chorvatského konfliktu: „Jsou některé návrhy na uznání Slovinska a Chorvatska za nezávislé státy. To samozřejmě není žádný technický problém, ale situace v Jugoslávii je řešitelná pouze na občanské bázi, a ne na bázi nacionální. Jediné Slovinsko má homogenní obyvatelstvo a jasné hranice, Chorvatsko je přeříznuto napůl souvislou srbskou menšinou.“

Dienstbier, který se tehdy chystal do Moskvy na jednání členských států Konference pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, přitom věděl, že se chce setkat nejen s novým sovětským ministrem zahraničí Pankinem, ale i s představiteli jednotlivých sovětských republik, zejména Ruska a Ukrajiny. Cestou zpět se navíc hodlal zastavit v estonském Tallinnu a podepsat protokoly o navázání diplomatických styků s třemi pobaltskými zeměmi. Nakonec to udělal už cestou do Moskvy. Tam se v projevu zmínil o proměně vztahu sovětského centra a dílčích republik a zmínil obecnou nejistotu ohledně toho, které z nich a jak vlastně budou formovat budoucí SSSR nebo stát jiného jména, který měl vzniknout na místě dosavadního svazu.

Přitom se tehdy v rámci Československa už jasně formovala na specifických základech a se zdůrazňováním vlastních priorit samostatná slovenská zahraniční politika. Tehdejší slovenský premiér Mečiar v rozhovoru z 26. 9. mluvil o užších slovenských vazbách s bývalým (!) Sovětským svazem, než mají Češi. Nijak se přitom nezmínil o určité podobnosti tehdejšího slovenského a ukrajinského osamostatňovacího úsilí.

Nejistotu co do budoucího osudu Sovětského svazu vyjádřila také Krakovská deklarace Československa, Polska a Maďarska z 6. října 1991. Mluvilo se v ní o připravenosti těchto zemí uskutečňovat aktivní politiku vůči státům a národům této sousední oblasti – tak byl označen končící SSSR. Součástí uvažované společné politiky vůči tomuto regionu mělo být prosazování ideálů svobody, demokracie, lidských práv a zásad tržního hospodářství.

Citovat lze také dopis československého prezidenta Havla jeho francouzskému kolegovi Mitterandovi ze sklonku října. Čteme v něm: „Nelze vyloučit, že na východ od našich hranic se začíná formovat zóna nestabilních, ekonomicky problematických a politicky autoritativních států se vzájemnými územními nároky a s tendencí orientovat své vnitropolitické napětí směrem do zahraničí.“

Z tohoto hlediska zaujme výrok prezidenta z jeho tehdejší dlouhé návštěvy USA. Na tiskové konferenci z 24. 10. se zmínil o potřebě poskytnutí pomoci Sovětskému svazu, který není schopen platit za dodávky a dluží i Československu. Na tiskové konferenci konané po návratu ze zámoří ve sváteční den 28. října ovšem konstatoval, že Sovětský svaz byla v podstatě ohromná koloniální říše, poslední na světě, která se zákonitě musela začít rozpadat.

V říjnu 1991 byla podepsána poslední a možná už zbytečná mezistátní smlouva Československa se Sovětským svazem – ten byl prostě stále ještě akceptován jako nepřehlédnutelná velmoc. V smluvním článku 19 bylo přitom použito pozoruhodné formulace: smluvní strany prý budou vytvářet mj. co nejpříznivější podmínky pro spolupráci mezi republikami (tedy např. českou a slovenskou na jedné a ruskou, ukrajinskou atd. na straně druhé), jakož i na úrovni oblastí, měst a obcí.

Nejistota, spjatá s možným rozpadem SSSR, zazněla znovu 7. 11. v rozhovoru J. Dienstbiera pro Československou tiskovou kancelář. Ministr vyjádřil obavy ze stálé hrozby diktatury vojáků nebo aparátčíků v tak obrovském prostoru, jako je Sovětský svaz, a připojil varování, že „nezadržitelná vlna proklamací nezávislosti východně od československých hranic nezanedbatelně zvýšila nebezpečí konfliktů, které se z malých mohou změnit ve velké.“

Posledním dokumentem tohoto druhu byla Dienstbierova zpráva o československé zahraniční politice předložená tehdejšímu Federálnímu shromáždění 13. listopadu 1991. Říkalo se zde, že SSSR je nadále subjektem mezinárodního práva a Československo udržuje vztahy jak s tamním centrem, tak s jednotlivými republikami svazu, protože „republiky mají stále významnější roli a budou se prosazovat jako samostatné subjekty v politické i ekonomické oblasti.“

Vyplývalo z toho, že „budeme rozvíjet vztahy s jednotlivými republikami jako suverénními státy. Základ byl již vytvořen podpisem dohod o hospodářské spolupráci. Prioritní pozornost budeme věnovat rozvoji spolupráce s Ruskou federací, Ukrajinou, Běloruskem a Kazachstánem. Další rozvoj vztahů s jednotlivými republikami bude záviset na jejich vnitřním vývoji, na jednání mezi svazovými republikami a uzavření systému smluv, na jehož základě by měl být vytvořen nový státní útvar místo dnešního SSSR.“

Naprosto analogicky bylo v tomto dokumentu konstatováno, že v případě Jugoslávie je veden dialog jak s jejími federálními představiteli, tak se zástupci jednotlivých republik, v tomto případě jen šesti.

Výše citované myšlenky rozvinul ministr Dienstbier v parlamentním projevu z 13. listopadu: „Teprve teď vznikají naděje na dobrou hospodářskou spolupráci /se SSSR/, budou-li vyřešeny kompetence centra a republik a podaří-li se oživit sovětské hospodářství, případně hospodářství republik. Vývoj k osamostatnění republik nabývá na intenzitě. Nové vztahy mezi republikami ani situace uvnitř většiny z nich se nevyvíjí jednoduše. Situace zřejmě spěje k rozuzlení – otázka je jen v tom, jakého charakteru bude toto rozuzlení, nakolik bude dramatické a zda se místo dosavadního svazu vytvoří systém spolupráce, nebo zda tu vznikne konglomerát různorodých a možná i vzájemně znepřátelených států.“

Dienstbier dále uvedl, že „jsou různé faktory pro jednu i druhou variantu a záleží hlavně na tom, zda se podaří v nejbližší době stabilizovat Rusko. Druhým rozhodujícím faktorem je v této době Ukrajina, odhodlaná získat plnou nezávislost jak na svazu, tak na Rusku, k čemuž chce odstranit i zbývající funkce centra.“

Je zřejmé, že československá zahraniční politika musela volit do poslední chvíle vyčkávací taktiku. Vztahy s Ukrajinou však nabývaly na intenzitě. Dne 25. 10. pobývala delegace ukrajinského parlamentu na pražském ministerstvu zahraničních věcí. Přesně v polovině listopadu přišla na pořad dne platební dohoda Československa s ještě sovětskou Ukrajinou. V Kyjevě ji podepsal za československou stranu velvyslanec Slánský, působící v Moskvě. V zájmu pochopení složitosti tehdejší situace je třeba zmínit, že současně, ve dnech 13.–15. 11. pobýval v Kyjevě i slovenský ministr mezistátních vztahů Demeš a vedl zde rozhovory z pozic Slovenska, ovlivněné jeho úsilím o osamostatnění.

Klíčovou roli nakonec sehrála návštěva náměstka ukrajinského ministra zahraničí Mykoly Makarevyče v Praze. Pobýval zde 25.–27. listopadu, těsně před ukrajinským referendem o nezávislosti a v závěru pobytu se dočkal přijetí přímo u ministra Dienstbiera. V návaznosti na tuto návštěvu, bez velkého hluku, se pak v Kyjevě uskutečnily od 29. 11. do 4. 12., přesně kolem termínu ukrajinského referenda, pracovní rozhovory představitelů československého i ukrajinského ministerstva zahraničí. Vše tak bylo připraveno na uznání ukrajinské nezávislosti Československou republikou, které bylo ohlášeno 6. prosince 1991.

(boz)