Vladivostocké úvahy o ukrajinsko-českém spojenectví (1919)

Nedávné 103. výročí vyhlášení československé státnosti upozornilo znovu na potřebu zkoumání stavu a vývoje česko-ukrajinských vztahů v době, kdy oba národy usilovaly o dosažení nezávislosti a o její uznání světovými velmocemi i ostatními státy. Bude třeba prozkoumat tehdejší periodika, vydávaná v českém i ukrajinském jazyce, a najít co nejvíce dokladů, ilustrujících tehdejší vzájemné vztahy.

Je jistě poněkud překvapující, že můžeme s úspěchem pátrat i v ukrajinských novinách, vydávaných zcela mimo Ukrajinu, např. na nejvýchodnější výspě dočasně se rozpadající ruské říše. Pozornost zaslouží např. území tzv. Zeleného klínu, tedy ruského Dálného východu. Ukrajinci se sem dostali ve značném počtu v době kolonizace tohoto území, na konci 19. století. Žili jak ve městech, tak na venkově, kde tehdy existovala řada čistě ukrajinských vesnic, vzniklých vystěhovalectvím z přelidněné východní Ukrajiny.

Ukrajinci Dálného východu se po březnové revoluci 1917 pokusili o prosazení vlastní autonomie na tomto území. Měli zde svůj zastupitelský orgán, řadu společenských organizací, školy i noviny. Uvažovali o zřízení vlastních vojenských jednotek i v tomto regionu. Dokázali dokonce zformulovat text specifické ústavní listiny, která měla zajistit práva jejich národní skupiny na tomto území. To vše se odehrávalo za situace, kdy se bolševici v této části ruského území nemohli dlouhodobě prosadit. Zasloužil se o to nejen protibolševický odpor stoupenců bílého Ruska, ale i přítomnost japonských, anglických i československých jednotek.

Článek I. Ilčenka o česko-ukrajinském spojenectví (autor užívá víceznačného termínu „spilka“) byl otištěn v úterý 19. května 1919 v osmém čísle ukrajinských novin, vydávaných po určitou dobu ve Vladivostoku. Nesly dosti neobvyklý název „Ščyre slovo“, tedy „Upřímné slovo“, a vycházely s přestávkami od dubna 1919 do stejného měsíce následujícího roku. O autorovi textu, který nás zajímá, nemůžeme říci nic jistého – nevíme ani, zda tehdy opravdu působil ve Vladivostoku nebo v okolí. Nelze úplně vyloučit ani to, že vladivostocké noviny prostě přetiskly článek, otištěný o něco dříve přímo na ukrajinském území. Pokud článek přece jen vznikl ve Vladivostoku, nelze vyloučit, že na jeho vznik měla vliv přítomnost československých legionářů i existence jejich vlastního deníku.

Nejistota v této věci však nijak nesnižuje hodnotu tohoto dokladu o náladách, které tehdy vládly mezi stoupenci ukrajinské nezávislosti, ohroženými útokem armád jiných států ze západu i východu. Víme z jiných zdrojů, např. ze vzpomínkového článku profesora ukrajinské university v Praze Oleksandra Mycjuka, že na ukrajinské straně se na jaře roku 1919 uvažovalo i o možné federaci s Československem, která by pomohla ukrajinskou nezávislost uhájit. Tato představa zůstala naprosto neuskutečnitelnou dějinnou variantou, přesto však zasluhuje i dnes pozornost.

Již zmíněný I. Ilčenko nezachází tak daleko a snaží se jen vysvětlit důvody, které upřednostňují česko- či vlastně československo-ukrajinskou spolupráci před jinými variantami bilaterálních vztahů. Autor se soustřeďuje na hospodářskou oblast a nezachází přitom do příliš velkých podrobností. Registruje už vzniklý československý zájem o tehdejší Uherskou Rus – tu by jistě chtěl vidět jako součást Ukrajiny, ale nevnímá celou tuto záležitost jako základní překážku ve vývoji vztahu obou republik.

V době, kdy byl Ilčenkův článek publikován, vstupoval už ukrajinský stát v obou svých územních podobách do značně kritické fáze své existence, což samotný článek vůbec nenaznačuje. Je totiž nesen optimistickou vírou v budoucnost ukrajinského státu, která, jak se postupně ukázalo, neodpovídala reálné situaci. Přesto jsou Ilčenkovy úvahy zajímavým dokladem o představách stoupenců ukrajinské státnosti o možné spolupráci s českým národem a československým státem.

(boz)

I. Ilčenko

Česko-ukrajinské spojenectví

Pro mladý stát je navázání zahraničních vztahů věcí velmi žádoucí a někdy i nezbytnou. Nejde ani tak o to, zda podobné vztahy navázat, ale spíše o to, s kým to učinit a za jakých podmínek. Uvážíme-li reálnou sílu i hospodářské rezervy, které má k dispozici Ukrajina, je třeba počítat s opravdovými výhodami, které může znamenat podobný spojenecký svazek pro uspokojení potřeb naší země výměnou za naše reciproční služby. Z tohoto hlediska by náš svazek s demokratickou Českou republikou přinesl značné pozitivní dopady.

Ukrajina jako nový, velký a bohatý stát, vybavený nevelkými technickými silami a hospodářskými zkušenostmi, bude v zájmu navázání hospodářských a obchodních vztahů hledat kontakty s těmi ze sousedů, se kterými to bude výhodnější. Je nesporné, že naváže blízké vztahy s Ruskem, Gruzií, Rumunskem a Bělarusí. Nejen Ukrajina, ale i výše uvedení sousedé, budou hledat v takovémto svazku pro sebe užitek.

S imperialistickým Polskem budou sotva kdy navázány dobré sousedské vztahy a o nějakém spojenectví nemůže být vůbec řeč. Pokud jde o Maďarsko, spojenectví s ním Ukrajině z hlediska hospodářských vztahů nic nedá. Je tomu tak proto, že obě země jsou bohaté víceméně na stejné přírodní zdroje a hlavně suroviny, proto potřeba spojenectví odpadá.

Mnoho se dá očekávat od spojenectví mezi mladými slovanskými demokratickými republikami. Nelze se však klamat představou, že by bylo možné takové spojenectví založit na nějakých sentimentálních neoslavistických základech. Jistě ne – takové principy jako možný základ sbližování neodolají žádné kritice a zdá se, že už byly odloženy ad acta. Máme na mysli jen takové vzájemné vztahy, které se budou opírat o zdravé a spravedlivé zájmy obou sousedů.

Ukrajina je zemědělskou zemí, představující východoevropskou zásobárnu obilí i surovin. Český stát se nachází v přechodném stádiu od průmyslově-zemědělské k průmyslové zemi. Jde tu tedy o svazek dvou sousedů, z nichž jeden má vysoce rozvinutý průmysl i fungující technický aparát, nedisponuje však potřebným množstvím surovin. Naopak jeho soused mu může nabídnout suroviny výměnou za hotové průmyslové výrobky. Takový vztah je přirozeným a normálním jevem.

Role Ukrajiny v rámci tohoto svazku bude méně užitečná než role druhého spojence, nyní ale neexistuje jiné východisko. Ukrajina dokáže svůj průmysl rozvinout teprve postupně, za pomoci cizích kapitálů a techniky. Neposlední roli v budoucím svazku hraje i mezinárodní postavení Ukrajiny, která je nyní celkově oslabena. Někteří její sousedé, aby co nejrychleji realizovali své velmocenské cíle, i na úkor jiných národů, vpadli na čistě ukrajinská území. Tak například Polsko a Rumunsko chtějí mít společnou hranici na úkor ukrajinského území v Karpatech, tj. ve východní Haliči a Bukovině.

Česká vláda prý uvažovala o připojení uherských Rusínů k území svého státu. Už zmínění uherští Rusíni vyhlásili na sjezdu Marmarošské Sihoti 16. ledna t. r., že si přejí žít ve spojení jen s Ukrajinou. Zdá se nám, že získání jejich území není skutečným přáním demokratického českého národa. Spíše jde o neopatrné snahy několika vůdčích osobností, lehkovážně naslouchajících jidášskému našeptávání našich „milých“ sousedů a nezapomenutelných „Karpatorusů“. Ti však prodávají majetek, který jim vůbec nepatří.

Tyto drobnosti však nemohou být předmětem sousedského sporu. Myslím, že neexistují žádné vážné překážky, bránící česko-ukrajinskému svazku a existuje naopak mnoho příznivých okolností umožňujících jeho vytvoření. Může z toho vzejít velký užitek pro oba národy. Proto můžeme jen upřímně přivítat takovouto ideu a považovat za správné ty kroky, které podle telegrafických zpráv uskutečňují vlády obou republik.