Odesa 2021 (8). Mušličky V. Ševčenkovým parkem

Je čas konečně se přiblížit z „našeho“ lermontovovského hotelu k centru města. Brzy jsme se přesvědčili, že není problémem absolvovat příslušný přesun pěšky. Jednou z možností je vydat se jednou z ulic rovnoběžných s linií moře a v pravou chvíli zahnout v pravém úhlu. Putovat lze ale také ve stínu stromů většího městského parku, kterým do centra rovněž dorazíte.

Vzhledem k srpnovým teplotám byla tato varianta rozhodně příjemnější. Putovali jsme takhle vícekrát, a měli možnost tak poznat park docela důkladně; s postupem času jsme začali mít toto spojení docela rádi a využívali ho s potěšením. Do tohoto ostrůvku zeleně nás vedla cesta nejdříve prostorem mezi atrakcemi menšího lunaparku, ve kterém bývalo k večeru docela rušno. Ševčenkův park je totiž podle jména Ústředním parkem kultury a oddechu celé Odesy. Tento sovětský přídomek je i dnes naplňován způsobem daleko spíše oddechovým než kulturním.

V Odese je samozřejmě řada dalších parků a jeden z nich, nepříliš velký, nese označení Městský. Nás zde ale bude zajímat historie i současnost parku, pojmenovaného už od r. 1920 po Tarasu Ševčenkovi. Za časů svého vzniku nesl jméno podle tehdy vládnoucího cara – Alexandrovský park. Předtím patřil tento neupravený prostor k odeské pevnosti a pak ke karanténnímu zázemí přístavu. Až v r. 1875 byla příslušná část terasy nad mořem parkově upravena. Car v něm při návštěvě Odesy dokonce vysadil první stromek – doubek. O šestnáct let později byl na počest tehdy už mrtvého panovníka vztyčen mohutný sloup.

Velkou událostí v dějinách parku se stala velkoryse zorganizovaná obchodně-průmyslová výstava, které se v květnu až září 1910 zúčastnily také některé rakousko-uherské firmy. Díky tomu začala částí města jezdit i první linka elektrické tramvaje, provozované belgickou společností. Z někdejších výstavních pavilonů a dalších příležitostných staveb se do současnosti nezachovalo téměř nic, protože park se po skončení výstavy opět vrátil ke svému původnímu účelu.

Revoluce z r. 1917 přinesla samozřejmě řadu změn. Hlavní inovaci představovalo postavení velkého sportovního stadionu, který byl umístěn téměř uprostřed parkové plochy. Tento mohutně působící areál využívá fotbalový klub Černomorec Odesa, kdysi aktivní i v evropských pohárech. Je zde provozováno i malé fotbalové muzeum.

Hned v r. 1920 muselo samozřejmě zmizet pojmenování po tzv. Caru-osvoboditeli, kterého v názvu parku nahradil člověk z nižší společenské, ale vyšší intelektuální vrstvy – básník Taras Ševčenko. V Odese ani jinde u Černého moře sice nikdy nepobýval, ale v jeho díle najdeme hezký ohlas někdejších námořních výprav zaporožských kozáků, které směřovaly po mořských vlnách k centru někdejší Osmanské říše...

Sloup na počest Alexandra II. sice nebyl demontován, zmizely však carské atributy a sloup byl „věnován“ Třetí neboli Komunistické internacionále, a dokonce na něm byl po určitou dobu umístěn reliéf Karla Marxe. Od roku 1954 měl pro změnu pomník symbolizovat třísté výročí „opětného sjednocení“ Rusů a Ukrajinců. Všechny tyto experimenty skončily s odchodem sovětské éry do nenávratna a v r. 2012 byl Alexandrovský sloup uveden do důstojného stavu.

Vraťme se však k parku jako takovému. Při prvním průchodu nám připadal málo opečovaný, jeho jihozápadní okraj je opravdu takový. Pro nás zvláštní byly také dvě nástěnné malby, oslavující moralizátorsky hodnoty tradiční rodiny v minulosti a současnosti. Za vznikem obou těchto výtvarných artefaktů stojí nepochybně Ruská pravoslavná církev v Ukrajině, zaujímající v náboženském životě Odesy dominantní pozici.

Dojem z parku se začíná měnit k lepšímu, jakmile se přiblížíme k jeho centrální části a k hlavní cestě, která park protíná od západu k východu. Jdeme-li dále cestou k centru, čeká nás a všechny ty, kterým nejsou ukrajinské záležitosti lhostejné, příjemné překvapení. To, že jsme opravdu v jednom z ukrajinských velkoměst, zde připomíná robustní Ševčenkův pomník z r. 1966. Jeho původní sošné vyobrazení stálo v jiné části parku od r. 1947, nakonec byl však pomník umístěn na výraznějším místě – u jednoho z okrajů parku, odkud už opravdu není daleko do centra města.

Ukrajinský bard natočený směrem k centru města je, pravda, pojat až příliš tradičně, v duchu sovětského monumentalismu. Zaujme však bezprostřední okolí pomníku. Celkem nedávno tu byly umístěny lavičky poměrně atypického tvaru – ve formě otevřené knihy, překvapující barevností a literárně-uměleckým ztvárněním čelní strany. Jsou zde totiž využity a umně zkombinovány citáty z Ševčenkova básnického díla s ukázkami jeho výtvarných prací. V rámci Odesy tak vznikl možná nejpříjemnější ukrajinský koutek.

Návraty z centra nás vedly parkem jinudy. Branou, umístěnou blíže k moři, a další frekventovanou pěší cestou jsme procházeli vysoko nad mořským břehem, který v této části Odesy není průchodný. Pohledy na část obchodního přístavu a na bezbřehé mořské prostory lze střídat se sledováním pomníkových plastik z různých dob.

Připomínají zejména události spojené nejen s druhou světovou války, kterou Odesa zažila bezprostředně v letech 1941 a 1944, ale i s pozdější sovětskou „internacionalistickou“ intervencí v Afghánistánu. Najdeme však i skulptury připomínající námořní tradici města včetně obětí námořnického povolání z dob mírových.

Při cestě tímto směrem dojdeme zakrátko k tak zvané Lanžeronské bráně a úzké komunikaci, umožňující automobilům sjezd z města až k moři – k delfináriu i jiným atrakcím. V této části parku najdeme i největší množství prodejních stánků nabízejících občerstvení i různé suvenýry. Hned dva prodávající nám sdělili, že pracovali po nějakou dobu v České republice, a vypadalo to, že vzpomínají na onen čas s potěšením.

Ševčenkův park by si měl i nadále zachovat své jméno, ačkoli v letech před Majdanem se v odeském prostředí začaly objevovat názory, že by se měl vrátit k původnímu „alexandrovskému“ názvu. Ti, kdo si takovou změnu přáli, by byli rádi odsunuli i pomník Tarase Ševčenka – prý by se mohl přestěhovat na nějaké „vhodnější či logičtější místo“. Po roce 2014 se už o takových návrzích neuvažovalo.

(boz)