Miniatury (11). Studánka

Přišla chvíle pro poslední z miniatur, které jsme letos na pokračování tiskli. Ta dnešní vypráví o hledání pod hladinou kterési studánky. Před šesti desítkami let se takových malých zázračných míst dalo najít v české krajině podstatně víc než dnes. Snad bylo možné v každé z nich načerpat kromě vody také vzpomínky, ke kterým se chceme i musíme opakovaně vracet.

Touto prozaickou maličkostí se také po více než dvou letech loučíme s dílem autorky česko-ukrajinského původu, která se krátce po pětatřicítce pokusila vedle pilné překladatelské činnosti také o vlastní literární tvorbu. Výsledkem byla kromě řady pohádek knížka Z ptačího slovníku, která vyšla v Prešově v roce 1968.

Právě z ní jsme přeložili více než třicet ukázek, které jsme postupně otiskovali vždy od léta do počátku podzimu. Zařazeny na naše stránky byly třikrát: po Letních etudách přišly na řadu Karpatské ohlasy a nakonec nynější Miniatury. Jedná se jen o část textů „z ptačího slovníku“, přestože přeložené byly všechny.

Při snaze o vytvoření české varianty jsme bohatě okusili všech nesnází, se kterými je překládání spojeno. Neminul nás ani nezbytný pocit, že si výsledkem své práce nemůžeme být úplně jisti. Něco by asi mohlo znít jinak a lépe… Snad si i tak některé ze zpřístupněných textů v budoucnu přečte někdo další a najde v nich něco pro sebe nebo i ze sebe sama.

Hledejme ovšem každý tu svou studánku i zázraky v ní – a nebojme se…

(boz)

Studánka

Včera jsem se vydala ke studánce, ze které se místo vody dají čerpat poztrácené lidské vzpomínky. Chtěla jsem zachránit ty své před zapomněním.

Nevěděla jsem zprvu, kterou vzpomínkou začít. Naštěstí seděl na větvi nad studánkou Fénix a poradil mi: „Naber ze studánky své první kroky a sny.“

Poslechla jsem ho a vzpomínky mi opravdu přišly na pomoc. Někdy je přece těžké rozhodnout se pro směr nové cesty, mne teď ale povedou mé první kroky. A tomu prvnímu svému snu, ve kterém jsem chtěla stát se rybářovou sítí, jsem poručila, aby se mi v noci zdál znovu.

Podle Fénixovy rady jsem ze studánky vylovila kvítek, který jsem v dětství prosila o štěstí. Tehdy mne obelhal, ale nedopustím, aby se ztratil v zapomnění.

Z mých vzpomínek se vynořila také vlaštovka. Vystrašeně kdysi létala pod kostelní kopulí a mne udivovalo, jak lehkovážně se touží dostat z Boží blízkosti ke slunci.

Brzy jsem si už věděla rady i bez Fénixe a ze studánky jsem vylovila oči svých dětí. Z bezstarostných dceřiných se dívá modré nebe, červené jahody a podmanivý úsměv. V těch synových se ve větru kolébají vrcholky stromů.

Musela jsem před zapomněním zachránit každý sluneční paprsek, který mne kdy pozdravil. Nabírala jsem tedy paprsky a spolu s nimi se vynořila lesní cesta porostlá skromnou trávou, kudy jsem ráda chodila.

K nejteplejšímu paprsku se přichytil jeden zapomenutý den. Tehdy jsem na lesní cestě potkala svou vlastní smrt s uplakanýma očima. Postěžovala jsem si jí, že jsem málo milovala, a ona mi s překvapivou ochotou prodloužila život, abych ho mohla láskou naplnit. Jenom mi pohrozila, abych darovaný čas nepromarnila.

Já jsem nezahálela – dokázala jsem milovat. Mám tedy před zapomněním zachránit i tu lásku? Co když to ale nepůjde? Třeba je příliš těžká. Mohla by mne stáhnout k sobě a do zapomnění.

Fénix zazpíval: „Neboj se!“

Nabrala jsem lásku do dlaní. A ona se celá omládlá posadila k Fénixovi na větev a rozezpívala se spolu s ním.