Miniatury (9). Sen

Sny a vše, co s nimi souvisí, hrají podstatnou roli v moderní literatuře i výtvarném umění. Ovlivnily jistě i tvorbu autorky, kterou zde představujeme, ale jen jedna z jejích krátkých povídek se názvem i obsahem ke světu snů váže. Každý z nás jistě potkal, a možná nejednou, opuštěný sad, skrývající nějaké tajemství. Často jsme ale kolem něj jen prošli a nevěnovali mu pozornost.

Mohla to být třeba ona opuštěná zahrada, o které psal kdysi Jiří Trnka, ale možností by se jistě našlo daleko víc. Přečtěme si tedy o jedné z nich, vybavené i starým, posmutnělým hlídačem. Stálo by zato zjistit, kde byla opravdu zakopána ona ztracená radost. Určitě ale stojí zato pokoušet se ji – třeba i opakovaně – najít.

Když jsme se před pár lety pokusili tuto povídku přeložit do češtiny, vedli jsme s autorkou menší spor o jejím smyslu a vyznění. Její návrhy na úpravy textu jsme nakonec nerespektovali a rozhodli se zachovat původní, v něčem snad trochu pohansky působící verzi. Snad vypovídá lépe o autorce a jejích představách a snech na prahu středního věku.

(boz)

Sen

Často mám pocit, že je na světě málo jablek i ptáků, a země se mi zdá neživá, okradená, zbavená pokladů. Tehdy snadno uvěřím svým barvitým snům.

Zdálo se mi o starém, zpustlém sadu. Byl zachmuřený a smutný jako stařec, který ho hlídal. Jeho oči prozrazovaly, že prošel životem bez radosti. Cítila jsem nad ním lítost. Měl velké ruce, zčernalé od hlíny, byl celý zkroucený jako starý strom a těžkopádný, jako by z něj nemohla vyrašit jeho skrytá síla.

Ukazoval mi svůj sad. Dlouho jsme chodili mezi stromy, ponoření do zelených záblesků. Pomáhala jsem starci přivolávat ptáky, ale kupodivu přilétali jen ti černí.

V jednu chvíli jsem objevila v nejvzdálenějším a nejzpustlejším koutě sadu malý hrob.

„Tady jsem pohřbil svého boha,“ řekl mi stařec. „Je ale ještě živý. Podívej se, ještě dýchá, proto je tu země tak vlhká a teplá.“

Hlína skutečně vypadala jako na čerstvě upraveném hrobě. Napadlo mne, že tam možná neleží Bůh, ale radost, které se stařec nikdy nedočkal. Začala jsem opatrně, po hrstech odhrnovat hlínu. Ležel tam malý modrý ptáček. Chvíli se na mne díval a pak se rozletěl do sadu. Všichni ptáci shodili černé peří a oblékli se barevně.

Co si však počít s prázdným hrobem? Bála jsem se, že mi stařec vyhubuje, protože si na něj zvyknul. Proto jsem se do něj sama uložila. Nebylo na tom nic strašného, půda nade mnou byla lehká, dýchala a kamarádsky se radovala. Kořínky trav běžely vesele za sluncem, jako jsem za ním běhávala já.

Za rok či za den jsem uslyšela starcův hlas.

„Zde leží má radost,“ říkal. „Vím, že je živá. Země je ještě vlhká a teplá.“

Probudila jsem se a bylo mi najednou velice líto, že snadno se může člověk stát radostí těch druhých jen ve snu.