Miniatury (8). Koně

Dostáváme se k miniatuře, inspirované jakýmsi starým obrazem. Často jsem se zamýšlel nad tím, který obraz – nejspíše renesanční – by to mohl být a kde ho autorka viděla. Snad v některé ze známých galerií. Myslel jsem trochu na mnichovskou Pinakotheku, kterou snad maminka mohla při krátké návštěvě bavorské metropole navštívit.

Abych rozptýlil nejasnosti a dospěl k rozřešení této malé záhady, obrátil jsem se na znalce na slovo vzatého, který byl po řadu let předním pracovníkem pražské Národní galerie. Odpověděl rychle a ochotně, a já tu tedy mohu ocitovat to nejpodstatnější:

„Děkuji za zajímavý dotaz a za text, který se mi – mimochodem – velmi líbil. Naštěstí motiv kontrastu mohutných bitevních koní a prchajících zajíců je natolik unikátní motiv, že dovoluje určit příslušný obraz vcelku jednoznačně. Jedná se o obraz Paola Uccella „Bitva u San Romana“ ve florentských Uffiziích. Je to docela mimořádné dílo, neboť jeho námět není v rané renesanci zrovna obvyklý, a navíc autorem byl jeden z největších malířů druhé generace florentských renesančních mistrů a fanatik perspektivy, což osvědčil i na této malbě. Uccello namaloval hned tři obrazy s různými fázemi téže bitvy. Další dva jsou dnes v Louvru a v National Gallery v Londýně, ale zajíci jsou jen na tom florentském. Původní provenience malby je úctyhodná, pochází z medicejského rodového paláce ve Florencii. Datování naproti tomu jasné není, kolísá mezi lety 1435 a 1455.

Bitva u San Romana (což je dnes malá železniční stanice na trati z Florencie do Pisy) se odehrála 1. 6. 1432 a byla součástí války, v níž spolu Florencie a Lucca (se spojenci Sienou a Milánem) bojovaly o přístup k přístavu v Pise – zjednodušeně řečeno. Bitvu charakterizovaly zejména masivní útoky jezdectva. Na té desce se zajíci je zachycen údajně rozhodující okamžik, kdy byl sienský kapitán Bernardino della Ciarda vyhozen ze sedla.

Uccello vidí bitvu spíše jako estetizovaný prostorový útvar, propůjčuje jí až pohádkovou atmosféru a jednající osoby se vyznačují jakousi zdrženlivostí a noblesou. Kontrast bitvy v popředí a lovu na zajíce ve druhém plánu bývá interpretován různě, někdy dokonce v novoplatónském smyslu a v souvislosti s nezvratným kosmickým řádem.“ (prof. V. Vlnas)

Inspirační motiv se tedy díky pomoci znalce vyjasnil a lze také říci s jistotou, že autorka nemohla vidět originál malby na vlastní oči – ve Florencii nikdy nebyla. Zaujmout ji musela nějaká tehdejší knižní či časopisecká reprodukce…

(boz)

Koně

Obraz bitvy starý stovky let. Do barev na něm se vtisklo dávné slunce a dávno prolitá lidská krev. Byla tam ještě rytířská brnění, dlouhá kopí a na smrt vyděšení zajíci běžící polem. Všechno ale vypadalo trochu strojeně.

V popředí byli koně. Dobře živení a opečovaní, každý z nich něčím připomínal toho dávného, trojského. Ukrývali v sobě tolik slávy pro jedny a tolik nebezpečí pro druhé…

Koně to věděli a měli o sobě vysoké mínění. Jejich smrtelní majitelé do nich bohužel vložili příliš mnoho nadějí a zatížili je svou nezměrnou touhou po slávě. Ukázalo se, že překrásní statní koně jsou pro bitvu příliš těžkopádní a neohrabaní.

Pravda, někteří se ještě drželi na nohou a pár se jich ještě vrhalo proti sobě, ale mnoho jich leželo na zemi a byli i takoví, kteří z bitvy zbaběle utíkali.

Měla jsem radost, když jsem mezi zbytečně zabitými koňmi nenašla toho svého.

Dobře, že můj je obyčejný, hubený, a dokonce kulhá na všechny čtyři.

Čekají ho jiné bitvy.

Krmím ho ptačím mlékem a netrpělivě čekám, kdy mu narostou křídla.