Miniatury (6): Bůh

Náš třetí a poslední cyklus z prozaické tvorby Ludmily Zilynské je v polovině. Všichni nemohli sledovat oba cykly předchozí, a proto připomínáme, že v překladech zpřístupňujeme drobné prózy česko-ukrajinské autorky, která se v Praze pokoušela o tvorbu v ukrajinštině těsně před r. 1968. Do třetího cyklu byly zařazeny texty, nesouvisející bezprostředně s ukrajinskou tematikou.

Minule jsme otiskli krátkou povídku „Vina“, která snad vznikla pod dojmem krátkého pobytu u moře lemujícího francouzské pobřeží. Stejná cesta možná podnítila vznik další drobné prózy. Její námět souvisí s otázkou po obsahu a smyslu náboženské víry. Jednalo se o problém, se kterým se autorka vyrovnávala dlouhodobě a který poznamenal i její osobní život.

Na počátku padesátých let byla totiž vyloučena jako mladá, aktivní věřící ze studia na pražské pedagogické fakultě a tato událost dala jejímu životu jiný směr, jehož výrazem byly i překladatelské a vlastní prozaické pokusy. Hledání odpovědí na věčné existenciální otázky trvalo i během další autorčiny životní pouti a vyvrcholilo pochopitelně v její poslední fázi.

(boz)

poničený kostelBůh

Starému Bohu se znelíbil jeho kostelík. Bez lidského přičinění i pomoci se začal rozpadat.

Lidé do něj nepřicházeli. Bůh nechápal jejich nevděk. Cesta ke kostelíku se dala snadno najít. Nedaleko lesa, kde stál v zapomenutí, vedla železnice a asfaltové silnice. Jenže turisty, kterým jinak nic neunikne, přestal Bůh zajímat.

Stvořitel se nudil. Vzhledem ke svému stáří už se neodvažoval tvořit nový svět a slepit z hlíny nové lidi. Jednoho dne se rozhodl, že se vydá za nevděčníky, kteří na něj zapomněli. Aby je nedráždil prokvetlým plnovousem, vzal na sebe mladou podobu.

To ale neměl dělat. Lidé ve světě právě rozpoutali válku. Připsali Boha do nejmladšího ročníku a poslali ho prvním ešelonem na frontu – rovnou do zákopů.

Bůh se upřímně snažil, aby se s lidmi sžil, ale měl smůlu, nic se mu nedařilo. Nestal se hrdinou, nemohl si zvyknout, že má zabíjet. A co dělat s vojákem, který utíká ze zákopů? Za dezerci poslali Boha před popravčí četu. Smrt na kříži, kterou kdysi podstoupil, mu teď připadala nepatrná.

Bůh je ale věčný. Než válka skončila, musel ještě nejednou umírat. Dostal se i do zajetí a do lágrů, kde s podivuhodnou urputností mučili a bili do tváře ty, které on kdysi trpělivě a s láskou lepil z hlíny.

Po válce to nebylo snazší. Bůh se nijak nedokázal zapojit do tvoření nového světa. Lidem, žijícím ve znamení spěchu a techniky, byl nepohodlný klid, s nímž kdysi tvořil právě on. Tak přicházel bez užitku nazmar jeho organizační talent.

Tehdy si Bůh vzpomněl, že umí modelovat z hlíny, a vydal se mezi sochaře. Ale ani mezi nimi se mu nedařilo. Jeho výtvory se líbily, dokonce mu udělili i cenu. Ale nevěděl nic o svých předcích, a tak se stal podezřelým. Bůh ve své vševědoucnosti pochopil, že mu nezbývá než odejít. Opustil lidi. Zklamaný a s lítostí se vrátil do rozvalin kostelíka, který se nakonec nedočkal pomoci lidských rukou.

Tam žije dodnes a kdo ví, zda ještě na někoho či na něco čeká.

Rubriky