Jak Češi poznávali a osvojovali si Volyň (5)

Zatím jsme v tomto cyklu nepřekročili časovou hranici danou přelomem 60. a počátkem 70. let 19. století. Už brzy poté se v českém prostředí začaly objevovat první úvahy hodnotící v různém rozsahu vystěhovalectví na Volyň. Stranou nezůstala ani první mnohosvazková česká encyklopedie, pojmenovaná prostě Slovník naučný. Běžně je k tomuto názvu přidáván podle jména redaktora přídomek Riegrův.

znak volynske gubernie
Znak volyňské gubernie

Devátý svazek tohoto souboru dobového vědění vyšel jako celek v r. 1872. V jeho závěru najdeme dvě pro nás zajímavá hesla – „Volyň“ a „Volyňská gubernie“. První z nich vykládá o dějinách regionu před koncem 18. století, kdy se ho zmocnilo carské Rusko, druhý popisuje zeměpisné poměry a hospodářský stav tehdy existující územní jednotky. Vyzvedává např. její jihozápadní část pro zvláštní živost a malebnost a zmiňuje národnostní poměry dané přítomností 76 % Rusů (Malorusů a Bělorusů), 12 % Poláků a stejného podílu Židů. Zaujme i statistika tehdy existujícího průmyslu, ve kterém početně dominovalo 244 lihopalen, 128 koželužen, 75 pivovarů, 46 závodů na sukna, 27 závodů na lojové svíčky a 22 skláren.

Přestože jsou uvedená hesla dosti obsažná, detailnější zmínku o volyňských Češích v nich kupodivu nenajdeme. Musíme pátrat ještě o nějakou tu stránku dále a dojít až k rozsáhlému heslu “vystěhovalectví“, podepsanému šifrou „Mý“. Autorem tohoto textu byl známý vlastenecký publicista konzervativního střihu Jakub B. Malý. Ve svém výkladu mimo jiné poměřuje fenomén české emigrace do USA a Ruské říše:

„Také ve vlasti naší bohužel od r. 1848 časová nákaza nabyla rozměrů povážlivých – každým rokem stěhují se tisíce krajanů našich, nejvíce do Ameriky. A již jenom ve Spojených Obcích počítá se na 200 000 Čechů tam usedlých, kteří, ač dosavad v národním ohledu dosti čile a uvědoměle sobě počínají, nicméně uprostřed cizího živlu dříve neb později zmizeti musí a pro národnost svou ztraceni jsou. Nejnověji zmáhá se stěhování do Ruska, kde Čechům arciť jsou poměry mnohem příznivější nežli v Americe. Hlavní příčiny, proč tolik Čechů vlast svou opouští, jsou především nesnesitelné daně a politická miserie rakouská – nastane-li jednou ve věcech těch příznivý obrat, přestane i stěhování se do ciziny.“

Zůstává otázkou, v čem viděl Malý podstatu příznivějších poměrů v carské říši, snad hrálo roli fiktivní slovanské bratrství. Jeho optimismus se v následujícím období naplnil opravdu jen zčásti. Věnujme se však i jiným svědectvím a hodnocením publikovaným o pár let později. Národohospodář Josef Fořt vydal v r. 1876 přednášku nazvanou „O stěhování se našeho lidu do ciziny“. Hodnotí zde tento fenomén jako „jednu z otevřených ran, z nichž krvácíme bez přestání“ a poznamenává:

„Směr našich českých vystěhovalců béře se skoro výhradně do Ameriky. Do Ruska, Polska neb jižních krajin slovanských ubírá se /…/ příliš malý počet rodáků českých, takže stěhování to dosud nikterak na váhu nepadá.“ Udivuje ho, „proč se od nás nestěhují venkované na Rus, zejména do krajin její /!/ jižních. Vždyť jest tam mnohem blíž a podmínky života pro rolnickou rodinu téměř tytéž, jako ve Spojených státech amerických. /…/ Stěhování se do Ruska vyneslo by snad něco železným drahám, ty však neagitují. A přece by agitace v tomto směru byla daleko snadnější – příbuznost ruského kmene k nám co větvi velkého slovanského stromu.“ Upozorňuje, že „poměrně malá vzdálenost úrodných nížin ve středu a na jihu ruském, výhodné spojení komunikační, citelný nedostatek dovedných rolníků na Rusi, poměrná láce pozemků a pracovních sil atd. atd. atd. – to vše jsou okolnosti, pro které by umíněný vystěhovalec vždycky před Amerikou Rusku dal přednost.“

Žytomyr na pohlednici 1906
Žytomyr na pohlednici z r. 1906

V závěru Fořt konstatuje: „Rozumí se, že jsme příliš daleci toho, abychom snad schvalovati chtěli stěhování se do Ruska. Bůh uchovej – z toho však, že dosud hlavní proud vystěhovatelský béře se přes dálné moře do neznámých končin amerických, kdežto blízké, poměrně výhodnější Rusko zůstává téměř bez povšimnutí, plyne nade vši pochybnost, že stěhování se lidu našeho není nikterak úkazem přirozeným, není nutným výsledkem společenských a hospodářských našich poměrů, nýbrž že vyvoláno jest způsobem umělým – zchytralou, nepoctivou agitací.“

K uvedeným citacím je třeba dodat, že počet českých vystěhovalců, kteří se rozhodli pro Volyň, nebyl už v polovině 70. let 19. století zcela zanedbatelný. Jazykovědec Alois Vojtěch Šembera otiskl v tomtéž roce 1876 v Časopisu českého musea stať „Mnoho-li jest Čechů, Moravanů a Slováků a kde obývají“. Odhaduje v ní, že „v carství ruském ve Volyni, v gubernii žitomirské /oficiálně se jmenovala Volyňská/, v osadách Hlinském, Rovném, újezdě dubenském a v Mirohošti počítá se 7 750 Čechů“.

Zprávu o tehdy nejvýraznější, bezprostředními znalostmi podložené reflexi Volyně si ponechávám až do příštího článku. Postaral se o ni český hospodář a odborný učitel František Doubrava (1822–1902), který působil v 60. letech 19. století jako učitel а poté jako ředitel vyšší hospodářské školy v Táboře. V počáteční fázi českého vystěhovalectví do ruské říše už působil na jejím území jako ústřední ředitel statků knížete Sanguszka. Jak psal 11. srpna 1870 pražský týdeník Čech, Doubrava už tehdy podporoval myšlenku o výhodnosti vystěhovalectví do těchto končin. Nakonec se rozhodl v r. 1875 pro trvalý pobyt na Volyni, kde se snažil podporovat na základě svých zkušeností rozvoj chmelařství a řepařství.

Doubrava vydal v r. 1876 v Praze informační spisek „Český vystěhovalec na Rusi“, určený „k poučení a výstraze našeho lidu.“ Na téměř šedesáti stránkách shrnul své znalosti a zkušenosti. Po úvodních úvahách o příčinách, charakteru a důsledku vystěhovalectví se zamýšlel zejména nad otázkou, „proč tak mnohý z vystěhovalců na Rus minul se s účelem svým“ – řečeno modernějším jazykem: proč nedosáhl úspěchu. Aby pomohl dalším zájemcům o přesídlení, nabídl jim řadu informací především právního a hospodářského charakteru. Podal také informace o ruských penězích, vahách i mírách a nabídl údaje o cenách hlavních plodin, výrobků a hospodářských potřeb. Pokusil se také o souhrnný výklad hospodářských poměrů na území tzv. Západní Rusi, tedy té části Ukrajiny, kam vystěhovalci nejčastěji směřovali. Neměl tedy na mysli jen Volyňskou, ale také Kyjevskou a Podolskou gubernii.

Jednalo se tehdy o velmi zajímavou a užitečnou publikaci a je třeba si jen položit otázku, kolik asi zájemců o přesídlení na Volyň si ji skutečně přečetlo. Dokladem toho, že brožura byla čtena i v jiných kruzích, je kratší redakční recenze, napsaná zřejmě publicistou a historikem Klementem Borovým. Její text najdeme v měsíčníku Časopis katolického duchovenstva z téhož roku. Borový se připojil k těm českým autorům, kteří zásadně odmítali užitečnost vystěhovalectví českého obyvatelstva. Jak ale napsal, „když už vystěhovalectví je realitou, jest povinností nás všech starati se o to, aby aspoň uchránění byli podvodu a šalby, jimž mnozí z krajanů našich na mizinu uvedeni“. Proto se zmínil o obsahu Doubravovy knížky, na konci však poznamenal: „Litujeme, že na stanovisko náboženské žádný ohled nevzat a ničeho nezmíněno o tom, jaké svobody katolíci na Rusi požívají“.

Katolická publicistika samozřejmě tehdy i později kritizovala církevní politiku ruského státu, zvláště cílenou snahu o převedení českých kolonistů na pravoslaví. To však bylo uskutečněno v rozporu s prvotními sliby až o něco později, jak se o tom také v některém z dalších pokračování zmíníme.

(boz)

Rubriky