Návraty do roku 1991 (4). Počátky československo-ukrajinských mezistátních vztahů

Dnes vnímáme česko-ukrajinské diplomatické vztahy jako běžnou věc. Kdysi byly ale skryty v nezřetelné podobě v rámci vztahů československo-sovětských. Situace se začala měnit od počátku r. 1991. Sílily trendy směřující k rozpadu SSSR na menší státní celky. Možnost takového vývoje se rýsovala i v případě Československa, které však mělo před sebou o něco delší život – ještě necelé dva roky. Přibližoval se také rozpad Jugoslávie…

V jednotlivých sovětských republikách na jaře r. 1991 narůstaly odstředivé tendence – nejvýrazněji to platilo v případě pobaltských republik SSSR, zejména Litvy. Snahy moskevského celosvazového vedení o násilné potlačení těchto snah byly marné. V únoru a březnu uvedeného roku uspořádaly Litva, Lotyško i Estonsko referendum, ve kterém většina obyvatel hlasovala pro nezávislost. Ani to ale ještě nepřimělo západní státy včetně Československa k uznání nezávislosti těchto zemí.

Ukrajinské poměry byly v tu dobu ještě daleko méně jednoznačné. Protikomunistické síly, přicházející už i v této republice s požadavkem nezávislosti, zůstávaly až na tři západní regiony v menšině a v parlamentu rozhodovala komunistická většina. V březnu 1991 navíc většina Ukrajinců hlasovala v celosvazovém referendu pro zachování Sovětského svazu ve změněné, resp. zlepšené podobě, nebylo ale přitom jasné, jak by toho mohlo být dosaženo.

Cestu k posílení pozice Ukrajiny v rámci SSSR však zdánlivě paradoxně hledalo i její komunistické vedení. Ukrajina proto začala uzavírat smlouvy s jinými republikami SSSR a pošilhávala po možnosti zintenzivnění kontaktů se sousedními, už ne socialistickými a satelitními státy SSSR, především s Polskem a Maďarskem.

Důležité bylo rovněž souběžné formování Ruska do podoby svébytného státního celku, který v rámci SSSR získával dominantní roli a začínal se prosazovat na úkor už rozviklaného svazu. Gorbačov jako nejvyšší představitel SSSR, de facto jakéhosi širšího Ruska, musel nově soupeřit s Borisem Jelcinem, který předsedal parlamentu Ruska užšího. Když přijel Jelcin v polovině května 1991 do Prahy, reprezentoval toto užší Rusko, nikoli SSSR.

Československá diplomacie byla z tohoto stavu věcí nepochybně poněkud zmatená, musela však na něj reagovat. Nadále byly udržovány dřívější vztahy s představiteli SSSR, a to už ve svobodnější podobě než před r. 1989. Nemohly však být ignorovány sílící ambice ostatních republik SSSR – československá diplomacie hledala možnost navázání kontaktů i s nimi. Koncem dubna byla v Praze např. podepsána mezivládní dohoda s Běloruskou SSR a v době Jelcinovy návštěvy přišla na řadu mezivládní dohoda československo-ruská.

Do hry zároveň vstupovalo souběžné rozdvojování československé zahraniční politiky, v jejímž rámci se postupně konstituovala samostatná slovenská varianta a na Slovensku už rozvíjelo činnost příslušné ministerstvo. Pozoruhodná byla z tohoto hlediska březnová zаhraniční cestа slovenského premiéra, tehdy stále ještě i československého politika Vladimíra Mečiara. Nejprve jednal v Moskvě ne se sovětskými, ale s ruskými představiteli a pak se přemístil do Kyjeva, kde vedl rozhovory s ukrajinským premiérem Fokinem.

Je zřejmé, že situace v této části diplomatické scény byla složitá a málo přehledná. Dříve neexistující kontakty Československa s Ukrajinou se začaly rodit v květnu 1991, ačkoli cesta k nim vedla stále ještě přes Moskvu. Vypovídají o tom dvě kyjevské návštěvy velvyslance České a Slovenské federativní republiky v SSSR Rudolfa Slánského mladšího (1935–2006).

Slánský reprezentoval Československo v SSSR a poté v Rusku v letech 1990–1996. V r. 1991 zamířil poprvé z Moskvy na Ukrajinu dne 15. května. V Kyjevě byl přijat na svou žádost předsedou ukrajinského parlamentu Leonidem Kravčukem. Setkání se zúčastnil i ukrajinský ministr zahraničí Anatolij Zlenko. Hlavním úkolem Slánského bylo uvedení nově jmenovaného československého generálního konzula v Kyjevě do funkce.

Československý generální konzulát působil v Kyjevě už za první republiky a po dvacetileté přestávce mohl obnovit činnost v r. 1958. Jednalo se pochopitelně o druhořadé diplomatické pracoviště, trvale podřízené československému velvyslanectví v Moskvě. V souvislosti s rostoucími ambicemi Ukrajiny však rostla pravděpodobnost, že význam kyjevského diplomatického pracoviště se bude zvětšovat.

Funkce generálního konzula v Kyjevě byla v r. 1991 nikoli poprvé svěřena Slovákovi, ing. Robertu Harenčárovi (1931–2010). Někdejší čelný představitel Československého svazu mládeže se stal v r. 1968 stoupencem Dubčekovy reformní linie а zaplatil zа to v dalších dvaceti letech odsunutím do podřadného postavení. Po r. 1989 vstoupil do diplomatických služeb а ocitl se nečekaně v Kyjevě.

Jednání o vztazích s Ukrajinou však nevedl Harenčár, ale Slánský. Při jeho květnovém setkání s Kravčukem se nemluvilo jen o osobě nového generálního konzula, ale také o posílení politických svazků a rozvoji hospodářské, vědecké i kulturní spolupráce mezi Ukrajinou a Československem. Československý velvyslanec se tehdy dokonce zajímal o konkrétní opatření ukrajinského parlamentu i vlády, která by zajistila ochranu hospodářských zájmů obyvatel Ukrajiny při přechodu jejich země k tržním vztahům.

Druhý výjezd Slánského do Kyjeva byl uskutečněn v předposlední den července téhož roku. Během necelých tří předcházejících měsíců se situace v SSSR výrazně změnila. Jelcin byl zvolen prezidentem Ruska. Tato klíčová sovětská republika fakticky uznávala nezávislost Litvy na rozdíl od Gorbačovova SSSR.

Ukrajinský parlament v červenci schválil zřízení prezidentského úřadu v této republice. Na slavnostním zasedání parlamentu k prvnímu výročí deklarace o ukrajinské suverenitě promluvil L. Kravčuk o zahraničních vztazích své země. Řekl mimo jiné: „Směrem k praktickému vyřešení se posunula otázka vlastních zastupitelstev Ukrajiny v zahraničí. Byla podepsána konzulární konvence s Maďarskem, na řadě je podepsání podobné konvence s Polskou republikou. Uvedené země a také Československo a Rumunsko v zásadě sdělily, že jsou připraveny navázat s námi bezprostřední vztahy. V nejbližší době zahájí práci na řadě velvyslanectví SSSR zplnomocnění představitelé Ukrajiny.“

Do Moskvy směřoval v době Slánského cesty do Kyjeva americký prezident George Bush. I jeho čekala poté návštěva Ukrajiny, kde se negativně vyjádřil ke snahám Ukrajinců o nezávislost. Asi v souvislosti s přípravou Bushova pobytu přijal Slánského nikoli L. Kravčuk, ale jeho náměstek a pozdější nástupce ve funkci šéfa parlamentu, Ivan Pljušč. Ten Slánského ujistil, že Ukrajina podepíše jen takovou variantu nové svazové smlouvy, která bude odpovídat výše zmíněné deklaraci o ukrajinské suverenitě.

Hlavním výsledkem červencového pobytu R. Slánského v Kyjevě byl podpis první smlouvy mezi Československem a stále ještě sovětskou Ukrajinou, uzavřené po téměř sedmdesátileté přestávce. Velvyslanec ji v Kyjevě signoval s ukrajinským ministrem lehkého průmyslu Anatolijem Minčenkem už zmíněného 30. července. Zjevně se přitom jednalo o součást širší diplomatické akce Československa. O tři dny později byly totiž podepsány v příslušných baltských metropolích i dvojstranné dokumenty s představiteli Lotyšska a Estonska. Dne 2. srpna následovalo stvrzení podobného aktu československo-litevského ve Vilniusu.

Nepamatuji se, zda jsme tehdy v Praze věděli o všech těchto událostech. V každém případě se o urychlení dalšího průlomu v československo-ukrajinských vztazích snažilo Sdružení Ukrajinců, tehdy jediného spolku Ukrajinců České republiky. Dne 9. srpna 1991 zaslal jeho předseda dopis československému ministru zahraničí Jiřímu Dienstbierovi. Dotazoval se na „výhledové možnosti určité formy bezprostředních vztahů mezi Československem a Ukrajinou“. Text tohoto dokumentu jsme otiskli před necelými čtyřmi lety – dnes uvádíme jen jeho část, navazující na citaci výše zmíněného Kravčukova výroku:

„Prosíme Vás, pane ministře, o upřesnění skutečností, obsažených v tomto výroku, pokud se týkají bezprostředních československo-ukrajinských vztahů. Jistě chápete, že tato otázka má pro nás zásadní důležitost vzhledem k nepochybné skutečnosti, že současné velvyslanectví SSSR zastupuje v prvé řadě zájmy všesvazového centra, a nikoli jednotlivých republik, které zatím součástí SSSR zůstávají. Domníváme se, že větší míra bezprostředních vztahů Československa s Ukrajinou je svrchovaně žádoucí přinejmenším proto, že Československo sousedí právě s touto republikou.“

Žádnou odpověď tehdy Sdružení od ministra Dienstbiera nedostalo, protože situace se rychle měnila. Neúspěšný pokus o svržení „tvůrce perestrojky“ Michaila Gorbačova, uskutečněný v Moskvě o necelé dva týdny později, vedl k rychlému vyhlášení nezávislosti všech republik Sovětského svazu. Ukrajina tento krok učinila 24. 8. 1991. Československo už nemohlo nový stav věcí ignorovat a uznalo 29. srpna spolu s dalšími západními státy alespoň nezávislost tří pobaltských republik.

V případě Ukrajiny nebylo ovšem ještě rozhodnuto – svět čekal na výsledek celostátního referenda o její nezávislosti, vypsaného na 1. prosinec. O vývoji československého vztahu k Ukrajině mezi koncem srpna a závěrem roku 1991 napíšeme více v jednom z dalších pokračování tohoto cyklu.

< Předchozí | Následující >

(boz)