Miniatury (3). Podkovy

Ve třetím příspěvku letošního letního cyklu se autorka dotkla svým způsobem ukrajinského kozáckého motivu. Ten ji nepochybně zaujal, a proto jej důkladně představila českým dětem v souboru pohádek, nazvaném Jak čerti na světě vyhynuli. Tato knížka byla vydána v r. 1965 s výraznými ilustracemi Miloslava Váši a zaznamenala čtenářský úspěch. Setkal jsem se s lidmi, kteří si ji pamatují dodnes.

V případě našeho dnešního textu však nejde o pohádku, i když jeden lidový text z tohoto žánru je v textu zmíněn – je to v Ukrajině obecně známá pohádka o Ivasykovi Telesykovi a malém houseti, které ho zachránilo ve zvláště těžké chvíli. Větší roli však hrají v textu této drobné prózy koně – autorka je určitě milovala, protože se v jejích prózách objevují častěji.

Přitom tu vlastně nejde jen o koně – velmi důležitou roli hrají jejich podkovy. V českém prostředí jsou tradičně chápány jako jeden z prostředků, které by měly zajistit štěstí. V této prózičce je to s podkovami trochu složitější, ale nemá smysl už nic dalšího předem vysvětlovat…

(boz)

Podkovy

Jednoho docela obyčejného dne jsem na ulici našla podkovu. Odnesla jsem ji domů a hned jsem se cítila jako boháč – podkova mi přinese štěstí. A opravdu mne nezklamala.

Doma jsem si podkovu vložila pod polštář a hned první noc se mi objevil ve snu kůň. Bílý kůň s bujnou hřívou a chápavýma očima. Musel kdysi patřit hetmanovi, protože mne odnesl rovnou ke kozáckým mohylám. Ještě se zelenaly a vypadalo to, jako by mne tam kozáci čekali.

Od té noci jsem začala usilovně hledat podkovy. Prochodila jsem všechny ulice ve městě, všechna dávno zapomenutá zákoutí dvorů.

Každou nalezenou podkovu jsem odnesla domů a schovala pod polštář k té první. Brzy jsem už spala na samém železe a každou noc se mi zdálo o jiném koni.

Měli různé barvy, patřili k různým plemenům, ale všichni byli kozáčtí. Zjezdila jsem na nich širé ukrajinské stepi a v šumění topolů jsem slyšela kozácké písně.

Mezi koňmi jsem měla svého oblíbence. Kdysi dávno patřil kozáku Holotovi, který na něm pronásledoval Tatary. Zamilovala jsem si ho proto, že byl ze všech koní nejbujnější. Ráno mne často bolela ruka od šavle.

Nevím, jak dlouho bych se tak proháněla na svých koních, nebýt sousedů. Kdo ví, proč se jim moje toulky nezamlouvaly. Jedni si přede mnou stěžovali, že se jim v noci otřásá strop, jiným vadilo řinčení šavlí, k některým se donášel křik Tatarů.

Sousedé hájili svůj klidný spánek a jejich stížností začalo přibývat. Aby věc neskončila u soudu, odnesla jsem s těžkým srdcem svůj železný poklad do bazaru a za utržené peníze nakoupila husí peří. Doma jsem si ušila polštářek, aby se mi aspoň měkce spalo, když nemám podkovy. S obavou jsem pak očekávala noc.

Hned po usnutí se mi zdálo o houseti, které kdysi zachránilo Ivánka – Ivasyka Telesyka – před babou Jagou. Na svých tichých křídlech mne odneslo zpátky k zeleným kozáckým mohylám.