Jak Češi poznávali a osvojovali si Volyň (4)

V předchozích článcích tohoto cyklu jsme přinesli některá svědectví písemných pramenů o počátcích přesunu Čechů na Volyň a jejich novém životě v tomto regionu. Nа základě takovýchto novinových či časopiseckých zpráv si tehdejší čtenáři mohli vytvořit dílčí představu o oblasti, která nabízela části Čechů nové možnosti a vyhlídky.

Podstatně těžší bylo získat v tutéž dobu vizuální představu o Volyni. V Praze sice už vycházely ilustrované časopisy určené širšímu okruhu čtenářů, ale v souvislosti s Volyní nenabízely skoro nic. Výběr otiskovaných vyobrazení se zeměpisnými či národopisnými náměty se přednostně zaměřoval na atraktivnější regiony, tedy na lokality, které se zdály být pro čtenáře podstatně zajímavější a mohly je i podnítit k cestování.

Crkva
Crkva Samotina

Přesto nacházíme koncem 60. let 19. století v pražském týdeníku Květy tři ilustrace, které byly názvem nebo v doprovodných vysvětlujících textech spojeny s Volyní. Všechny vytvořil oblíbený ilustrátor druhé poloviny 19. století, Moravan František Bohumír Zvěřina (1835–1908). Ve dvou případech se jedná o krajiny, třetí je dvojicí portrétů. Kresby byly vesměs převedeny do kamenotiskové podoby. Se všemi těmito vyobrazeními jsou však spojeny značné interpretační problémy, na které v dalším výkladu upozorním.

Časově nejstarší z publikovaných kreseb najdeme v Květech č. 7 z 13. února 1868 pod názvem „Crkva Samotina na Volyni.“ Doprovodný text uvádí, že tento poničený chrám se nachází v jižní Volyni asi dvě až tři poštovní štace od rakouské hranice s carskou říší. Název obrázku prý dobře charakterizuje osamocenost chrámu i pustotu okolní krajiny. Následují úvahy o opevněných kostelech v různých částech Evropy, např. v slovenském Kežmarku. Nechybí mírně fantastické zasazení do ukrajinských historických kulis. „Za bojů kozáckých sloužíval pronásledovaným i pronásledovatelům za výborné útočiště. /…/ Záporožcům a Lisovčíkům, ženoucím se z Gromlacha do Lesopole /!/ působívala as Crkva Samotina nejednu, a to nemalou obtíž.“

V souvislosti s touto kresbou se v každém případě vynořuje řada nejasností. Překvapuje značně neukrajinsky působící název chrámu. Stejně neukrajinsky a fantasticky nám zní místní jména Gromlach a Lesopole, uvedená ve výkladu o kozácích či lisovčících, kteří se prý v okolní krajině pohybovali. Navíc se zdá, že podoba zobrazené stavby nemá mnoho společného se sakrálními stavbami Ukrajiny.

Tato Zvěřinova kresba byla o šestnáct let později reprodukována znovu, tentokrát v ilustrovaném týdeníku Světozor (č. 17 z 11. dubna 1884). V tomto případě ji doprovází popisek „Zbytky staré opevněné církve na Ukrajině“. Termín Crkva Samotina zde tedy zmíněn není a v doprovodném textu se mluví naopak o opevněném kostelu Sabatina poblíž Čyhyryna, tedy ve východnější části Ukrajiny, v Podněpří. Vyplenění chrámu je tu kladeno do doby hajdamáckého povstání z r. 1768 a o Volyni není v textu žádná zmínka.

Morozenkovy borovice
Morozenkovy sosny

Co více, vyslovit lze domněnku, že ve skutečnosti Zvěřina zobrazil v tomto případě námět ne z Ukrajiny, ale z jihovýchodní Evropy, z dnešního italsko-slovinského pohraničí. Právě zde, v městě Gorica, Zvěřina v 60. letech 19. století vyučoval. V nevelké vzdálenosti od Gorice se nacházejí hory Sabotin (Monte Sabotino) a dále Sveta gora (Monte Santo), na které se nachází několikrát postavená a mezitím válkami ničená mariánská bazilika.

S podobnými interpretačními problémy se setkáme i v případě Zvěřinovy kresby “Morozenkovy sosny“, kterou otiskly pražské Květy také v r. 1868, konkrétně v č. 50 z 16. prosince. I v tomto případě se jedná o výrazně romantizovanou kresbu s výrazným přírodně-krajinným motivem, který doplňuje několik postav. Vysvětlující text v tomto případě konstatuje, že „jest cosi spanilého, nadmíru vznešeného, uzříme-li takové obry co živé památky uprostřed unylých stepí Volyňských a Ukrajinských.“ Přesnější lokalizace nebo historické úvahy scházejí, zato se dočteme o kozáckých pohřbech, při kterých byly údajně občas vysazovány tři borovice. Připojen je i překlad části písně o Morozenkovi, kde nacházíme i formulaci „junáci chrabří, Volyňáci“ – nejde samozřejmě o volyňské Čechy. V ukrajinském textu písně se ovšem takový termín vůbec nevyskytuje.

Nelze snadno ověřit, zda byl název „sosny Morozenka“ na ukrajinském území nebo přímo na Volyni v 19. století používán. V tom případě by byl spjat s pololegendární postavou kozáckého vůdce 40. let 17. století, oslavenou ve známé lidové písni – oblast jeho válečnického působení nebyla od Volyně příliš vzdálena. Popis jiné reprodukce kresby ovšem klade Morozenkovy sosny do jižněji umístěné oblasti Besarábie, do kraje na ukrajinsko-moldavském pomezí. Znovu nám tedy chybí jistota, že lze tuto Zvěřinovu kresbu s jistotou spojit s územím Volyně.

Volynska-typy
Volyňské typy Františka Bohumíra Zvěřiny

Třetí ze Zvěřinových „volyňských“ prací nás přivádí do r. 1869 – číslo 36 Květů z 9. září otisklo dvě autorovy kresby starších vousatých mužů s čapkami na hlavách, označené názvem „Volyňské typy“. V úvodu doprovodného komentáře čteme. „Charakteristické tyto hlavy náležejí Malorusům volyňským. Volyňané – jako Malorusové vůbec – jsou postavy štíhlé, vlasův tmavých, pleti snědé.“ Dále jsou uvedeny povšechné údaje o „Malorusech“, jejich povaze a humoru, o podobě jejich osad, hospodářských budov i oděvu. Popsán je též jejich účes a nakonec i strava, jež „bývá z velké části masitá, vodka (horilka) jest jich oblíbeným nápojem“.

Celý podrobný, dosti schematický výklad o ukrajinských venkovanech už žádnou další zmínku o Volyni neobsahuje, nezmiňuje se ani o volyňských Češích, o kterých pomlčel i komentář k předchozím dvěma kresbám. Zůstává tedy nejasný důvod, proč Květy zmiňovaly opakovaně Volyň v souvislosti se Zvěřinovými kresbami. Víme, že v letech 1868 a 1869 se mluvilo a psalo o možnosti vystěhování na Volyň, protože první skupiny Čechů už tímto směrem vyrazily. Květy mohly této situace využít k pokusu zaujmout čtenáře aspoň nějakými obrázky s volyňskými náměty. Mnoho podkladů tehdy k dispozici nebylo a vhod tedy přišly Zvěřinovy romanticky působící kresby, ačkoli s Volyní vůbec nemusely souviset.

František Bohumír Zvěřina totiž Volyň pravděpodobně nikdy nenavštívil. Údaje o jeho cestování po východní Evropě zůstávají zatím velmi neúplné. Pravděpodobně navštívil kromě Slovenska a různých částí jihovýchodní Evropy jen okolí řek Dněstru či Prutu. Umělec asi neměl nic společného se skutečností, že Květy programově, z věcného hlediska však neopodstatněně, lokalizovaly tři Zvěřinovy obrázky, na Volyň. Tyto asi první obrázky s volyňskými náměty, otištěné v českém tisku, však s touto částí Ukrajiny zřejmě nesouvisejí…

(boz)