Vinohradské „opáčko“ dějin Ukrajiny 20. století

Před více než pěti lety vyšel v češtině první podrobný přehled dějin Ukrajiny líčící osudy této země od pravěku až po začátek současného ruského vpádu. Neumím posoudit, nakolik tato publikace splnila úkol, který byl od ní oprávněně očekáván. V každém případě zde zůstává živá otázka, jak českou odbornou i laickou veřejnost o dějinách Ukrajiny informovat.

Diskuse na toto téma není jednoduchá, ale kromě ní jsou neméně potřebné další konkrétní činy. Jedním z nich se stala výstava, která vznikla po zhruba dvouletých přípravách. Tento projekt Ústavu pro studium totalitních režimů realizoval známý historik David Svoboda za pomoci ukrajinského kolegy Jaroslava Fajzulina a pracovnice Slovanské knihovny Anny Chlebiny. Výstava, konaná za organizační spoluúčasti ukrajinského velvyslanectví a Obvodního úřadu Praha 2, zakotvila nakonec na vinohradském náměstí Krále Jiřího z Poděbrad. Výstavní panely umístěné v parčíku před kostelem Nejsvětějšího srdce Páně budou nabízet poučení do konce června, poté se plánuje její přenesení na jiné místo.

Název výstavy zní dostatečně jasně: „Dlouhá cesta k samostatnosti – Dějiny Ukrajiny ve dvacátém století“. Myslím, že podobný pokus tu ještě nebyl a o jeho užitečnosti nemůže být pochyb. Dějiny asi žádné evropské země nejsou v českém prostředí v obecném povědomí známy příliš dobře, v případě Ukrajiny je však jejich obecná znalost jistě ještě horší než průměrná. Výstava je součástí programové snahy zastupitelského úřadu Ukrajiny o napravení této situace. Zvolená cesta i způsob provedení dnes už známým autorem prokazují velkou míru profesionality.

Jedná se o výstavu panelového typu. Texty a ilustrace charakterizující jednotlivá časová období postupují od úvodního mezníku, za nějž byl zvolen rok 1900, až po rok předminulý, kdy přípravа výstavy odstartovala. Jednotlivé panely jsou nápaditě pojmenovány a obsahují kromě základního vysvětlujícího textu také soubor ilustrací opatřených popiskami.

Výklad o ukrajinských dějinách bylo třeba rozfázovat na jasně rozčleněné časové úseky. Ty někdy zahrnují dvě desetiletí (50. a 60., stejně jako 70. a 80. léta), zároveň se však v obou zmíněných případech překrývají s předchozími či navazujícími etapami. Na některých panelech jsou však zachyceny zlomky z dění během jediného roku (1918) nebo z ještě kratšího časového úseku (léto roku 1941). Složité období mezi světovými válkami je pro změnu pojednáno na třech panelech – zvlášť pro sovětskou Ukrajinu, ukrajinské části Polska a pro tehdejší Podkarpatskou Rus – vývojové podmínky byly příliš odlišné a specifické.

Výstava výrazně propojuje práci s textovou a ilustrační složkou. Pokud jde o tu první, bylo třeba popsat stručně a co nejsrozumitelněji to nejdůležitější, co ukrajinské dějiny minulého století a jednotlivých zvolených etap charakterizuje. To však byla zhruba jen polovina nezbytné práce. Tu druhou představoval neméně zodpovědný výběr obrazových dokumentů, které zaujímají značnou část každého panelu. Z různých zdrojů byly vybrány fotografie jednotlivců i skupin, snímky pohlednic, plakátů a v několik případech i map, které ukazují z různých stran klidnější, ale především dramatické momenty dějin Ukrajiny. Celkem se divákům nabízí devadesátka snímků, u kterých je vždy udán konkrétní zdroj.

Jistě se nemýlím, když konstatuji, že velkou část snímků uvidí poprvé i ten, kdo se o ukrajinské dějiny dlouhodobě i hlouběji zajímá. Určitě se zde osvědčila promyšlená spolupráce s ukrajinskými odborníky.

Dodejme nakonec, že výstava má ještě jeden, vysloveně místní rozměr. Ať se ocitla na Vinohradech spíše náhodou nebo nikoli, má na co navázat. V stopadesátiletých dějinách města a zároveň pražského předměstí, nakonec ale dodnes luxusní čtvrti se najdou i některé ukrajinské stopy. Značnou část života tu strávil na přelomu 19. a 20. století profesor і rektor pražské univerzity dr. Ivan Horbačevskyj.

Za první republiky působil na Vinohradech do první poloviny 30. let Ukrajinský vysoký pedagogický institut Mychajla Drahomanova a bydliště zde našla řada emigrantů, např. Jevhen Vyrovyj, Petro Zlenko a řada dalších, více či méně známých osobností. Značná část z nich odpočívá v jedné z částí rozsáhlých Olšanských hřbitovů, které navazují právě na okrajovou část vinohradské výstavby.

Propojení ukrajinských a českých dějin, které si mnoho lidí vůbec neuvědomuje, není v rámci výstavy nijak výrazně akcentováno. Jedinou výjimkou je už zmíněný panel stručně informující o meziválečných osudech Podkarpatské Rusi, které vrcholily krátkou existencí samostatné Karpatské Ukrajiny v polovině března 1939. Pohled na téma vedený z širšího česko-ukrajinského hlediska by mohl být inspirací pro vytvoření úplně samostatné výstavy, která by byla neméně zajímavá a důležitá. Její rozsah by dokonce nemusel být o nic menší – zajímavého materiálu by se našlo dost.

Buďme ale zatím spokojeni s touto pěknou vinohradskou výstavou. Trpělivým návštěvníkům, ochotným obětovat trochu času, nabízí opravdu zajímavé setkání s moderními ukrajinskými dějinami. Navíc výstava potvrzuje to, co autor říká v úvodním textu. Ukrajinu traumatizovaly tytéž síly, které zasáhly i do českých osudů, a ukrajinská zkušenost může vnést nové podněty také do debat o české minulosti.

(boz)