Jak Češi poznávali a osvojovali si Volyň (2)

Po celá sedmdesátá léta 19. století odcházeli venkované z různých regionů Čech a Moravy do carského Ruska. Usazovali se stovky kilometrů od vlasti, v málo osídlených částech Volyňské gubernie, na území dnešní severozápadní Ukrajiny. Díky tomu vznikly desítky nových vesnic a osad. Jejich obyvatelé se snažili uspořádat co nejlépe život v novém prostředí, ale zároveň udržovali kontakt se starou vlastí.

Hodně zpráv o těchto nových skutečnostech, které založily úplně novou stránku česko-ukrajinských vztahů, přinášel český denní tisk. Lze však najít i rozsáhlejší svědectví na stránkách některého z tehdejších časopisů. Jeden z nejstarších textů tohoto typu vytvořil český vesnický učitel František Kádner (1836–1914). Část své dlouholeté školní praxe vykonával v letech 1864–1872 ve vsi Úhonice nedaleko od dnešního pražského Jihozápadního města.

V Úhonicích se Františku Kádnerovi a jeho choti narodil v roce 1870 syn Otakar, pozdější profesor pražské univerzity a historik pedagogiky. Z Úhonic tamní učitel zamířil na Volyň. Podle dostupných údajů tam koupil koncem 60. let statek a rozjel se tam v r. 1871 obhlédnout místní poměry. Na základě svých zjištění se neodhodlal opustit Čechy, statek prodal bratrovi a zůstal učitelem v Úhonicích. Zároveň se rozhodl sepsat delší informační článek o volyňských poměrech.

Na návrh prozaika Serváce Hellera, který rovněž poznal část Ruska a Ukrajiny, nabídl článek Vincenci Vávrovi-Haštalskému, někdejšímu politickému vězni bachovského absolutismu, který redigoval oblíbený Kalendář koruny české. Snažil se v něm nabídnout čtenářům zajímavé a vzdělávací články a věnoval přitom značnou pozornost slovanské tematice. Kádner mu napsal z Úhonic 26. srpna 1871. Z dopisu, dochovaného v Haštalského pozůstalosti v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze, citujeme:

„Připojeně zasílám náčrtky a obrázky z cesty své do Ruska, vlastně jen na Volyň, kdež osazují se čeští vystěhovalci, s přáním, zdali byste tytéž mohli a chtěli upotřebiti /…/ . Byl jsem vybídnut ctěným členem /redakce/ Národních listů, panem /Servácem/ Hellerem, že by cestopis můj snad vhod přišel. /…/

Dovoluji si předeslati, že, ač v svrchované míře ctím a vážím si velikého pobratřeného národu ruského, nenaleznul jsem politické a sociální poměry na svaté Rusi, recte na Volyni, tak výtečné a přeutěšené, jakž v posledním čase líčeny bývají. Já ze všeho toho, co jsem viděl a zkusil, nabyl jsem toho nezvratného přesvědčení, že vzdělaný a uvědomělý český rolník a řemeslník nemůže se usaditi mezi venkovským lidem na Volyni, nechce-li zakrsati na duchu a v málu letech ztratiti svoji národnost. Pravíme-li my Čechové, že za doby naší základové pravého vzdělání jsou vědy přírodní, národopisné a historické i politické, tehdy dím přímo: ruský chlop na Volyni nemá žádné vzdělání!

Kdož chceš hledati jen lacinou výživu, jen jdi na Volyň – takového ´chlebaře´ není velká škoda, ujde-li z vlasti. Ale já myslím, by inteligentnější třída našeho rolnictva včas varována byla před odchodem z vlasti a k tomu přispěti míním tím, když v rukopisu svém vylíčím věrně a pravdivě poměry lidu a usedlých tam již Čechů zvláště. Podotýkám ještě, že opravdu připustím chyby a vady /…/ v zápiskách mých, avšak přeji si, aby na věci samé se ničeho neměnilo.“

Kádner zaslal ukázku své práce a prosil o její vrácení, pokud by nepřišla vhod. Právě to se stalo a autor nakonec našel místo pro vydání své stati v časopisu Obrazy života, vydávaném v Praze dvakrát měsíčně. Vyšla nakonec, bohužel bez ilustrací, o rok později, mezi říjnem a prosincem 1872 pod názvem „Do Ruska (Obrazy cestopisné)“.

Kádner začíná svou zprávu o Volyni slovy: „´Do Ruska vystěhovati se´ stalo se za posledních let, zvláště r. 1869–71, téměř heslem všeobecným našeho zuboženého lidu rolnického.“ Poté se podrobně zamýšlí nad hospodářskými a politickými příčinami této vystěhovalecké vlny a přidává i tvrzení, že mnohé vystěhovalce vede do ciziny „vrtkavost a nestálost povahy nižších vrstev našeho posud nedostatečně vzdělaného a uvědomělého lidu, zejména skvělé líčení hospodářských poměrů na Rusi ze strany některých ziskuchtivých agentů.“ Neodpustil si ani výtku, že „ze sta vystěhovalců sotva jeden přemýšlí o tom, čehož zde má a jak žije a jaká slota a robota očekává jej tam v cizině.“

Kádner dále uvádí, že vyjel na Volyň kvůli návštěvě příbuzných „a ještě více z popudu vlastní zvědavosti spatřiti zbožňovanou svatou Rus“. Hned však přidává výstrahu: „Nečekej nikdo chvalořeč na Rusko, jak to u nás dosud ve zvyku, ale střízlivé vylíčení skutečných poměrů /…/ Možná, že tím mnohému prospěji“. Je zajímavé, že autor ve svém poměrně dlouhém textu neudává jména vesnic, ve kterých pobýval. Označil je jen prvními písmeny, konkrétně jako T. (tam prý bylo tehdy sedmdesát českých rodin) a N.

Jedinými konkrétně zmíněnými lokalitami tak zůstávají město Dubno a ves Mirohošť (Myrohošča), tu však jen v souvislosti se zmínkou o synu carského gubernátora a jeho členství v místním Sokole. V článku nejsou uvedena ani jména dvou Čechů, s nimiž Kádner na Volyni důkladněji hovořil. Zmiňuje jen, že jeden z nich byl v místních poměrech špičkovým inteligentem, druhý pak katolickým knězem.

Autor článku jakoby následoval s třicetiletým odstupem dojmy Karla Havlíčka-Borovského z ruského carství a proměnu původně nadšených představ. Dívá se jakoby Havlíčkovýma očima. Projevuje se to už v krátké partii, kde pojednává o nezáviděníhodném osudu zchudlých polských šlechticů na Volyni a o nemilosrdném postupu carských úřadů proti nim:

„Nechci býti soudcem, ale tolik musím přece pravdě svědectví dáti, že ruská vláda v zabraných zemích polských strašněji mezi Poláky vůbec a šlechtou zvláště hospodařila, než u nás po nešťastné katastrofě bělohorské činili naši utlačitelé. Pochopuji nyní jasně plemennou nenávist a neukojitelné nepřátelství Poláků proti Moskalům. /…/ Pád svůj zavinila Polska z většiny ovšem sama, ale vyplemenění Poláků v zabraných zemích má ruská vláda na svém svědomí sama úplně.“

Podle Kádnera ležel tedy díl viny na obou státech, které se dlouho dělily o Ukrajinu. Nyní do této situace přicházejí jako „deus ex machina“ noví čeští obyvatelé. Kádner nepochybuje o tom, že z hlediska ruského státu „Češi mají být jen tmelem, kterým by se vyplnily mezery vystěhováním a vypovězením Polákův povstalé“. Hlubší dopad tehdy začínajícího českého přistěhovalectví hodnotí slovy: „Na místě tedy, kde jindy hospodařil šlechtický Polák, usazuje se nyní šlechetný český rolník – mezera jest vyplněna. Polský šlechtic nežil s lidem, ale český rolník žije s lidem ruským. Šlechtici byl chlóp porobcem, rolníku jest chlóp bratrem a bratr bratra ve všem následuje. Má-li Čech politické vzdělanosti, nabyde ji vkrátce chlóp – pro vládní despotismus není to utěšená vyhlídka do budoucnosti.“

Dodejme na vysvětlení, že polský termín „chlóp“ je Kádnerem používán pro ukrajinského rolníka, tak jako se ve východnějších částech Ukrajiny používal ruský pojem „mužik“. O tom, jak Kádner viděl tuto základní část obyvatel Volyně, si povíme příště.

< Předchozí | Následující >

(boz)