Donecká apokalypsa s relativně šťastným koncem

Tamara Horicha Zerňa: Docja

Ukrajinská literatura posledních let se musí stále vracet ke konfliktu své země s Ruskem. Hledá a popisuje sobě vlastními prostředky jeho příčiny, průběh i možné důsledky. Mezi knihy tohoto typu, které vzbudily pozornost, patří také „Docja“ – kniha, v jejímž názvu je využita mazlivá podoba ukrajinského označení pro dceru. Hlavní hrdinka románu ale vyrůstá a dozrává bez přítomnosti rodičů. „Docjou“ se stane až pro skupinu lidí, se kterými ji svede osud v centru ukrajinského Donbasu.

HorichaZerňa-DocjaČteme prvotinu prozaičky, používající pseudonymu Horicha Zerňa. Toto sousloví, které zaznívá i ve známé lidové písni, lze do češtiny přeložit jako „ořechové jadýrko“. Autorka je kyjevskou rodačkou, vzdálené hlavní město Ukrajiny však nehraje v ději románu roli. Prakticky vše se odehrává v městě Doneck a jeho okolí, jen několikrát se přemisťujeme do další provinční metropole, Dnipra, tehdy vlastně ještě Dnipropetrovska, které v r. 2014 působilo jako úplný antipod Donecka.

Kniha, napsaná v letech 2017 a 2018, má podobu osobního vyprávění, není však autobiografií. Autorka sice působila na počátku války s Ruskem jako volontérka a právě o volontérství kniha pojednává, k jejímu vzniku ale vedlo hlavně vyprávění dvou jiných volontérek o vlastních osudech z jara a léta roku 2014. Autorka jejich svědectví v sobě přetavila a přidala jistě i něco z vlastní zkušenosti.

Hrdinkou románu je Ukrajinka z Volyně, která se musí kvůli pracovnímu výjezdu otce do Polska přestěhovat na Donbas, za babičkou žijící na vzdáleném předměstí Donecka – do centra města je to odtud nějakým osm kilometrů. Místní i lidské prostředí této šedě zaprášené lokality je autorkou vykresleno zajímavě a zaujmout nás může i zmínka o tom, že kdesi na podobné donecké periférii fungoval hotýlek nazvaný „Karlovy Vary“.

Stěhování „doci“ na Donbas se uskutečnilo nějakých deset let před osudnými událostmi jara r. 2014. Krátká expozice díla, sledující tyto relativně klidné roky, popisuje proměnu mladé dívky – ta uniká od „praktického zaměstnání“ v obchodní sféře k umělecké práci se sklem a pak i k podnikání v tomto oboru. Právě proto je přebal knihy pojat v podobě svérázné vitráže, do které je zakomponována fotografie části tváře a ruky. Jeden z dílků vitráže je ovšem poškozený výstřelem.

Tato vada na obraze není ovšem výsledkem prvních problémů rostoucí firmy s představiteli místní kriminální sféry. Příslušná epizoda je ve světle toho, co následovalo, jen jakousi drobnou nepříjemností. Srdce děje tepe totiž doopravdy až v dramatickém období jara a léta roku 2014. Ze zdánlivě malých a nepříliš vážně působících projevů stoupenců Putinova „ruského světa“ postupně vzniká síla, která dokázala s aktivní pomocí východního souseda rozvrátit tuto část Ukrajiny.

Dokladů ruského a zčásti i čečenského vměšování do doneckých záležitostí nabízí kniha víc než dost a všechny se týkají období před srpnem 2014, kdy se přímá ruská agrese na tomto území stala i pro svět jasně viditelnou věcí. Její místní podporovatelé stojí spíše na okraji autorčina zájmu. Někteří z nich se přímo v Donecku dostali k moci, jiní – třeba v knize zmíněný oligarcha Rinat Achmetov – svým mlčením vývoji napomohli.

Výsledek rozhodně nebyl záviděníhodný. Občasné autorčiny popisy brutálního násilí, které postupně ovládá Doneck ve jménu falešné ideje „lidové republiky“, jsou dostatečně výmluvné. Převládají však obrazy zachycující chátrání a umlkání kdysi honosného moderního města vystaveného „státnické péči“ politicko-kriminálních sil, které vnesly do života Donecka mlčení a strach. Často ničí i ty lidi, za jejichž pomoci se dostaly k moci.

V centru autorčina zájmu stojí ještě ti druzí – představitelé proukrajinské skupiny, zatlačené do menšinové a obranné pozice a nesmyslně viněné spolu s celou Ukrajinou z jakého mystického „banderovství“. Ve skutečnosti její vzdělanější příslušníci nesli v sobě třeba obraz místního rodáka – disidentského básníka Vasyla Stusa, jiní se řídili spíše citem a instinktem.

Na tomto pozadí je vykreslen druhý přerod hrdinky, která musí zanechat své dosavadní profese a hledat cestu k aktivní občanské pozici. Ona, která žije bez stálého partnera a byla dosud charakterizována zjevnou osamoceností, se mění. Spolu s lidmi ze svého nejbližšího okolí vede ve znamení narůstajícího hněvu a také touhy po pomstě svůj boj, jehož obsahem je snaha pomoci Ukrajině.

Pomoc Ukrajině se projevuje už zmíněným volontérstvím, tedy hlavně snahou pomoci ukrajinské armádě, na jaře roku 2014 téměř zbavené bojeschopnosti. Nejde však zdaleka jen o armádu. V popisované době se mohlo zdát, že nefunguje ani samotný ukrajinský stát a právě volontéři se museli snažit jeho nedostatečnost nahradit. Česká společnost posledních tří desetiletí neměla ke svému štěstí potřebu takovéto formy sebeorganizace…

„Docja“ se zprvu pokoušela dodávat přes zvolna vznikající frontovou linii potraviny špatně zásobovaným ukrajinským jednotkám. Poté už sledujeme její snahy zajistit za pomoci sociálních sítí ukrajinským vojákům technickou pomoc z různých zahraničních zemí – nechybí ani zmínky o České republice. Tato činnost byla prováděna rozvážně, s rostoucí profesionalitou a za pomoci „docjiných“ dřívějších firemních spolupracovníků.

Stále je tu však přítomno nesmírné nebezpečí, které muselo hrdinku děje po čase dovést z okupovaného Donbasu na neobsazené území Ukrajiny. Nezbytnou věcí se to stalo, když její nejbližší přátelé i spolupracovníci za různých, vždy ale dramatických okolností zahynuli. Mohlo by se zdát, že snahy „docji“ skončily porážkou, ale není tomu tak. Na konci knihy se před ní rýsuje cesta z Kyjeva, kam odveze dívku, kterou se jí podařilo z Donecka vyvézt a zachránit a která by mohla být její dcerou. Rýsuje se perspektiva, že „především budeme žít“, protože žít se musí, pokud je nám to dáno, za každých, i nejtěžších okolností.

Shrneme-li, můžeme říci, že „Docja“ je dílem, které lze přečíst opravdu jedním dechem – je poutavé, napínavé a v jistém smyslu strhující. Jde o literaturu v dobrém slova smyslu tendenční a bojující. Přitom jsou zde reálie doneckých „dnů D“ vylíčeny z uměleckého hlediska jiným způsobem než v knize Vladimíra Rafejenka „Dlouhé časy“, přeložené před časem do češtiny.

V popisu dobře informované autorky je mnoho překvapujícího – příslušné věci si lze v středoevropském zázemí a jeho klídku jen stěží představit a pochopit. Není však nejmenší důvod autorce nevěřit a v tom, že čtenáře dokáže o své pravdě přesvědčit, je skryta opravdu značná síla. Ten, kdo si knihu přečte, odnese si z ní silný dojem a zapíše se mu do paměti mnoho obrazů, které jen tak neodezní a nezapadnou prachem.


Horicha Zerňa, T. (2019): Docja. Kyjiv, Bilka. Stran 283 (3). /ISBN 978-617-7792-09-2/

(boz)