Ukrajinsko-český ilustrátor Jurij Vovk / Jiří Wowk

Vladimír Prokop: Jiří Wowk, dobrodruh z donucení

Historik Vladimír Prokop, učitel sokolovského gymnázia, vydal řadu užitečných prací o tomto městě i celém pohraničním okresu na severozápadní hranici Čech. Kromě toho se dlouhodobě zajímá o vývoj české knižní ilustrace dvacátého století a vydal několik objevných knih o této tematice. Prokopově pozornosti neunikl ani ilustrátor z Ukrajiny uvádějící své příjmení v neobvyklé podobě Wowk.

Autor se o tomto umělci rozepsal už v šíře orientované knize „Ilustrátoři dobrodružství“ vydané v r. 2017. Nyní se vrátil ke sledování osudů tohoto umělce, jehož životní dráha byla vymezena lety 1899 a 1962, v samostatné monografii vydané nikoli náhodou nakladatelstvím Toužimský a Moravec.

Kyjevský rodák Jiří Wowk byl původně a pro Ukrajince zůstal Jurijem Vovkem. Mladý „vlk z Kyjeva“ opustil rodné město v době existence Ukrajinské lidové republiky a po nějakou dobu pracoval v jejích diplomatických službách. Jakmile to přestalo být možné, hledal trvalejší útočiště a ocitl se na podzim r. 1922 v Praze. Dalších čtyřicet let, tedy většinu života, prožil zde, ale občas i na Ústecku a v 50. letech 20. století také v Prešově a na severovýchodním Slovensku.

Své umělecké základy zdokonalil Vovk/Wowk na pražské škole zvané Ukrajinská akademie a koncem dvacátých let se pokusil z existenčních důvodů prosadit jako knižní ilustrátor. Vovkovy práce postupně zaujaly známé nakladatelské firmy Šolc a Šimáček, Rebec, Josef Richard Vilímek, ale nakonec se prosadil především u firmy Toužimský a Moravec. Pro tento nakladatelský dům pracoval Vovk v největším rozsahu, a to v letech 1935–1948. Z této doby se zachovaly i některé dopisy, které dokládají, v jaké podobě probíhal kontakt ne vždy disciplinovaného výtvarníka s jeho zaměstnavateli a jak nakladatelský redaktor ovlivňoval svými připomínkami a požadavky umělcovu práci.

Monografie vydaná na značně kvalitním papíru obsahuje stovky černobílých i barevných ilustrací, které poskytují dostatečnou představu o vývoji Vovkovy tvorby i stylu. Už shromáždění tak rozsáhlého obrazového materiálu vzbuzuje respekt, ještě více to však platí o připojené, podrobně zpracované umělcově biografii. Autor se na ni připravil pečlivým studiem. Řadu otázek týkajících se Vovkových příbuzenských vazeb konzultoval i s kyjevskými archiváři, byť ani s jejich pomocí se nepodařilo všechny nejasnosti vyřešit.

Ocenit je třeba to, že Prokop projevil maximální snahu zorientovat se ve složitých peripetiích ukrajinských dějin dvacátého století. Neméně to platí při výkladu o jazykových a národních poměrech na provinčním Prešovsku. Jádro výkladu však samozřejmě souvisí s vylíčením pražského životního období, ve kterém Vovk dozrál jako ilustrátor. Tehdy se také do značné míry integroval do českého prostředí, a to nejen z hlediska nakladatelského a ilustrátorského. Autor i v těchto partiích využil dochované soukromé korespondence, ale také Vovkových česky psaných deníků, které by si snad zasloužily aspoň výběrovou edici.

Spektrum osob, mezi nimiž se umělec v Praze pohyboval, ať zrovna žil v kterémkoli ze staroměstských podnájmů, bylo zřejmě široké. Zahrnovalo mimo jiné i osoby zabývající se hermeneutikou a ezoterikou – tato specifická oblast je ve Vovkově díle také reflektována. Okruh Vovkových českých známých byl však širší a zaujme např. údaj, že na jeho pohřbu promluvil významný herec Rudolf Deyl starší.

Vraťme se však přímo k Vovkově ilustrátorské činnosti. V nemalé konkurenci domácích kreslířů dokázal obstát a postupně si udělal dobré jméno v čtenářských kruzích. Zaměřil se převážně na bezbřehý svět dobrodružné literatury – někdy na tituly klasiků tohoto žánru (D. Defoe, A. C. Doyle, J. Verne, K. May a mnoho dalších), ale dost často ilustroval i knihy autorů druhého, ne-li třetího „nálevu“.

Jednalo se o knihy spisovatelů cizojazyčných i domácích – z těch lze uvést např. Karla Klostermanna, Karla Nového a v několika případech i náročného Eduarda Štorcha. Jen sporadicky dostal Vovk možnost výtvarně doprovodit knihy ukrajinských autorů, ať se jednalo o prozaická díla Ivana Franka nebo Andrijana Kaščenka, nebo o básně jeho emigrantských vrstevníků Vasyla Chmeljuka či Antona Pavljuka. Zajímavé jsou i jeho ilustrace k ukrajinským pohádkám, srv. <http://uartlib.org/exclusive/fantastyka-vid-vovka/>.

Po polovině 20. století sice Vovk získal československé občanství (v r. 1952), v tu dobu však už ztratil možnost pracovat pro pražská, nově pospojovaná a zestátněná nakladatelství a závěr své tvorby spojil s knižní produkcí, která začala nově vycházet ukrajinsky v Prešově. Kyjevsko-pražský umělec zde založil tradici knižní ilustrace a zasloužil se také o dokumentační portrétování místních, tehdy začínajících prozaiků, kteří psali v ukrajinštině.

Jak vidíme, reprezentují ilustrované tituly mimořádně široké tematické spektrum. Vovk výtvarně ztvárnil pěknou sbírku postav od knížete Marobuda přes Zachara Berkuta a Cyrana z Bergeracu po Napoleona nebo Old Surehanda, z jeho dílny však vyšel i patnáctiletý kapitán nebo Tarzan. Vladimír Prokop napočítal v pečlivě sestavené závěrečné bibliografii kolem dvou set titulů, které jsou po výtvarné stránce Vovkovými díly.

Tvorbu z ilustrátorské oblasti, její originalitu a kvalitu není snadné hodnotit, ale Prokop se o to v řadě případů pokouší. Jasně konstatuje, že Vovkovo dílo už s ohledem na svůj rozsah málokdy dosáhlo vysloveně špičkové kvality. Tato skutečnost vynikne třeba v případě, kdy porovnáváme práce Vovka s tvorbou jeho úspěšnějšího a zjevně talentovanějšího kolegy a do jisté míry soka, dodnes známého Zdeňka Buriana. Prokop věnoval už dříve také tomuto umělci samostatnou monografii.

Kniha Vladimíra Prokopa úspěšně rozšířila naše znalosti o tvorbě jednoho z ukrajinských výtvarníků, kteří se po určitou dobu uplatňovali v českém prostředí. Autor záslužně navázal na dlouholeté úsilí umělecké historičky Oksany Pelenské, která položila základy soustavného výzkumu tohoto segmentu duchovního života ukrajinské meziválečné emigrace. Je zajímavé, že ve Vovkově případu nejde o zkoumání už zapomínaného výtvarného fenoménu. Svědčí o tom výrazný počet reedic knih s Vovkovými ilustracemi, které vydali „obnovení“ Toužimský a Moravec od roku 1990 až do současné doby. V tomto směru zůstává tedy Vovkovo dílo stále ještě aktivně působícím výtvarným fenoménem.

Prokop, V. (2020): Jiří Wowk, dobrodruh z donucení. Praha, Toužimský a Moravec. Stran 207 (1). /ISBN 978-80-7264-202-1/

(boz)