Portréty představitelů odeské mnohonárodní identity a kultury

Jaroslav Poliščuk: Frontyrna identyčnisť. Odesa XX stolitťa

Autor posuzované knihy, literární historik a kulturolog starší generace, pochází ze severoukrajinské Volyně. Jak píše v úvodu své knihy, poněkud náhodně se dostal do kontaktu s tematikou Odesy – největšího přístavního města ukrajinského Černomoří a třetího největšího města Ukrajiny. Výsledkem je soubor pěti biograficko-analytických portrétů odeských kulturních osobností – čtyř minulých a jednoho tvůrce současného.

Titulní stránky knihyZastoupeni jsou převážně lidé dvou profesí – jedná se o publicistu, zpěváka, malíře a dva básníky. Poliščuk se prostřednictvím tohoto souboru pokusil ukázat, co vše kdysi spoluvytvářelo (a zčásti spoluvytváří i dnes) odeský fenomén či mýtus. Stručně ho lze definovat jako vědomí o specifičnosti poměrně pozdě založeného velkoměsta, do jisté míry konkurujícího Moskvě i Petrohradu a hrdého na své zvláštnosti. Jeho osobitým rysem bylo celkem bezkonfliktní soužití řady etnických a náboženských skupin, mezi kterými hráli významnou roli Židé. Součástí odeského fenoménu byla také nejednou romantizovaná kriminální stránka života města. To vše se promítalo do literární i jiné umělecké tvorby, která v Odese vznikala nebo se Odesy týkala.

Výběr osobností je ovšem trochu překvapivý – s kulturní tváří Odesy bývají spojovány i známější osobnosti, z nichž lze jmenovat např. Isaaka Babela nebo Konstantina Pustovského. Poliščuk se zjevně snažil upozornit na tvůrce, kteří buď byli Ukrajinci, nebo se dostali do kontaktu s některými jevy či osobnostmi ukrajinského života kulturního a zčásti i politického. Nejvýrazněji to platí v případě malíře, grafika a básníka Mychajla Žuka (1883–1964), který ve městě působil od 20. do 60. let 20. století, a básníka Boryse Nečerdy (1939–998), jenž byl s Odesou spjat v 60.–90. letech.

Jiný typ „odeskosti“ představují další dva autoři. Prvním z nich byl Vladimír Žabotinskij (1880–1940), ruskojazyčný židovský spisovatel a publicista sionistického směru přítomný v Odese počátkem 20. století, jehož život skončil v USA. Ruskojazyčný zpěvák Petr Leščenko (1898–1954), nemanželský syn ukrajinské vesničanky, byl s Odesou spjat také na počátku 20. století a pak za rumunsko-německé okupace (v r 1942), jako emigrant však žil hlavně v Rize a Bukurešti. Poslední představenou osobností je nadále tvořící Boris Chersonskij (narozen 1950), lékař židovského původu, ale i ruský, dnes ukrajinsky píšící básník. Jak Poliščuk uvádí, nikdo z prezentované pětice nebyl odeským rodákem.

Poliščukovy biografické portréty by samy o sobě zůstaly jen pestrým, ale poněkud roztříštěným souborem. Tuto skutečnost se pokouší překonat úvodní, obecněji pojatá kapitola nazvaná „Městské společenství a kultura“. Věnuje zde pozornost např. roli Odesy ve vývoji a prezentaci výtvarného umění a populární hudby, resp. hudebního divadla druhé poloviny 20. století. Nás však více zajímá partie věnovaná úvahám o odeské identitě, jejím nesnadném hledání a ještě složitějším definování. Poliščuk se při svém výkladu mohl opřít o značně bohatou odbornou i memoárovou literaturu, nezná však bohužel zajímavé práce českého autora Petra Lozoviuka.

Ani Poliščuk problém odeské identity a mýtu nemůže definitivně vyřešit – nabízí spíše přehled existujících pohledů a výkladů. Soustřeďuje se zejména na problém multietničnosti či multinacionality a tedy i multikulturnosti Odesy. Tu předvádí právě prostřednictvím svých biografických portrétů. Může srovnávat období přelomu 19. a 20. století, kdy se odeská identita dotvářela a Odesa byla třetím největším městem celého carského impéria, s vývojem směrem k dnešku. Uvádí, jak velkou škodu oné multikulturnosti způsobilo sovětské (nikoli jen stalinské) období pokrývající většinu dvacátého století, ale i relativně kratičká, tři roky trvající rumunsko-německá okupace města v letech 1941–1944. Na zániku odeské identity se podepsaly oba totalitní režimy, Poliščuk však upozorňuje především na podíl centralizační, asimilační a kulturně destruktivní politiky bolševického ústředí v Moskvě i jeho odeské pobočky.

Ukrajinského autora samozřejmě velmi výrazně zajímá osud tradičně minoritní ukrajinskojazyčné skupiny ve městě a jejích kulturních snah, které neměly ustláno na růžích za carského ani za sovětského období. Dokládá to tragický úděl M. Žuka a B. Nečerdy, kteří nedokázali v místních politických a jazykových podmínkách plně realizovat své schopnosti.

Kniha nemá autorský závěr – snad si ho čtenář má (a také může) učinit sám. Jeho funkci vlastně přebírá poslední kapitolka, věnovaná už zmíněnému Borisovi Chersonskému. Autor neanalyzuje celou jeho tvorbu spjatou tematicky s Odesou, ale zaměřuje se především na esej „Odeský syndrom“ napsaný v r. 2015. Poliščuk se s autorovými názory určitě ztotožňuje, jak to naznačují jeho vlastní úvahy z první části knihy. Opakuje zejména Chersonského varování před nebezpečností či kontraproduktivností znovuoživování odeského mýtu v jeho někdejší podobě z předrevoluční doby. Dnes totiž plní jen roli jakéhosi vyprázdněného exkluzivního bonbónku, který by měl především zaujmout a uspokojit zahraniční návštěvníky města.

Dodejme, že možná právě určitá znalost odeského mýtu vedla někdejšího českého prezidenta Klause k tomu, že při své oficiální návštěvě Ukrajiny v červnu 2005 se z Kyjeva vypravil právě do tohoto města. Vyznal se tam z obdivu k dílu I. Babela. Jeden místní činovník tudíž nezaváhal a zakoupil mu ruské vydání Babelových Odeských povídek.

Poliščuk konstatuje, že na odeském mýtu, jehož jednotlivé složky jsou často historicky nepřesné nebo přímo falešné, nelze úspěšně budovat odeskou identitu a kulturu 21. století. Autorovy názory na perspektivnost města v nejbližší době jsou ostatně mírně skeptické. Upozorňuje na škody, které Odese způsobil odjezd (v mnohém případě trvalý) části obyvatel do zahraničí – takto Odesu opustila od 90. let 20. století i značná část tamních kulturních činitelů. Poliščuk nevěří ani v perspektivnost obnovení někdejší přístavní role města, která mu do značné míry zajišťovala mezinárodnost. Tyto názory ovšem dost možná nebudou částí Odesanů či Odesitů akceptovány.


Poliščuk, J. (2019): Frontyrna identyčnisť: Odesa XX stolitťa. Kyjiv, Duch i litera. Stran 204 (4), obrazové přílohy. /ISBN 978-966-378-706-0/

(boz)