Jak Češi poznávali a osvojovali si Volyň (1)

Rádi bychom se na těchto stránkách věnovali víc než dosud regionu, který by mohl výrazně přispět ke zvýšení českého zájmu o Ukrajinu. Někdy se ovšem Volyň stává kvůli naprosto výběrovému a časově omezenému pohledu českých zájemců o její dějiny spíše něčím, co by mohlo potenciál česko-ukrajinského vzájemného pochopení rozbíjet.

Rozhodně je třeba pokoušet se o nápravu tohoto stavu. Chceme proto na našich stránkách postupně připomenout převážně české texty různého typu a určení, které zůstávají méně známé nebo nepovšimnuté. Půjde o volný sled chronologicky laděných obrázků, které by měly ukázat, jak byl region i jeho ukrajinští nebo jiní obyvatelé vnímáni v českém prostředí. Určitý prostor dáme i ukrajinským svědectvím o příchodu a pobytu Čechů, kterých je méně a jejichž znalost u nás je zcela minimální. V tomto cyklu se soustředím převážně na první, relativně klidnější polovinu osmdesátileté historie volyňských Čechů, tedy na dobu do potlačení revoluční situace v ruském impériu po roce 1905. Snad se podaří touto cestou poněkud přispět k úvahám o otázkách, které tu byly nedávno nadhozeny.

Výrazné české vystěhovalectví směrem na ukrajinskou Volyň, tehdy ovšem jednu ze západních gubernií Ruské říše, začalo v roce 1868. Vedly k ní především sociálně-ekonomické problémy českého vesnického i maloměstského obyvatelstva, ale stěhování mělo do jisté míry také politické pozadí. Lze je chápat jako jednu z reakcí na prusko-rakouskou válku roku 1866 a následující rakousko-uherské vyrovnání, které vyvolalo nespokojenost české politické reprezentace.

údolí Sluči
Údolí řeky Sluč, Volyň

První dva doklady, které zde chceme představit, vznikly rok po začátku masového odchodu Čechů na Volyň – v r. 1869. Za vstupní z nich vděčíme vrstevníkovi a jmenovci Františka Palackého, Františku Peterovi-Rohoznickému (1798–1877). Tento katolický kněz měl v důsledku svého penzionování dost času na realizaci svých archeologických, filologických a památkářských zájmů. Svědčí o tom desítky sešitů jeho opravdu podrobně vedeného deníku z 50.–70. let 19. století, které jsou uloženy v Literárním archivu Památníku národního písemnictví. V Peterově denním zápisu z 3. února 1869 (deník č. 40) čteme:

„Ráno po osmé hodině navštívil mne kněz církevní, kaplan ze Března u Boleslavi Mladé, /Josef/ Ješina, horlivý vlastimil, přijev včera večer do Prahy, aby učinil poklonu jakémusi pánu statku volešnického a pánu podacímu chrámu volešnického pod Vysokým v Krkonoších na Jizeře. Jest horlivý ctitel národa ruského, učí se pilně rusky a nabádá svých osadníků, aby se do Ruska stěhovali, kdež polností dost dostanou za pralevný peníz a málo daní platěj.

Večer po sedmé hodině stoloval jsem s tímto rodo- a rusomilem u pana Jůny, malíře, v našem domě, číslo bytu XIV, požívaje při přátelském hovoru s řízky piva a punče až do deseti hodin. Ukazoval a četl mně po rusku psaný list, velmi sličně a správně, kterýž sám zhotovil a poslati chce k biskupovi do Volině russké /!/, kdež se už několik rodin českých usadilo, žádaje o farní tam místo mezi svými krajany. Mnoho z osady březenské strojí se tam stěhovati.“

Tento záměr se však neuskutečnil. V pozdějším zápisu, zaznamenaném 5. 4. 1869, se Petera zmiňuje o dalším příjezdu Ješiny do Prahy. Tehdy už však měl březenský kaplan slíbeno slušně zajištěné místo faráře ve výše uvedené Zlaté Olešnici a jeho žádost „do ruského Polska“ se tak stala bezpředmětnou. V Zlaté Olešnici strávil Ješina (1824–1889) zbytek života a studoval tam mj. tehdejší rómský jazyk, jehož slovník sestavil a vydal. Na Volyň se za českými osadníky později několik katolických kněží vydalo, ale to už je jiná kapitola.

S poměrně malým odstupem, zhruba po čtvrt roce, se objevil další materiál, týkající se emigrace z Boleslavska na Volyň a navazující na Peterův zápis. Pod titulkem „Vystěhovalci“ otiskl pražský deník Pokrok dne 26. května 1869 tuto rozsáhlou informaci:

„Píše se nám z Března: Dne 24. května t. r. odstěhovalo se opět jedenáct rodin v počtu přes 60 osob z Žitnovsi, Března, Kosmanos /!/ atd. na Volyň, kde dříve již pozemky si zakoupily. Jsou to skoro naskrz správní lidé a pilní hospodářové. Všecko poučování a zrazování nic tu neprospělo.

‚Těžko jest nám‚ʻ praví, ‚vlast, rodiče a přátely opustiti. Zde však zůstat nemůžeme. Živnosti naše jsou malé a daně nesnesitelné. Zástupy žebráků skoro po celý rok ani oddechu nám nepopřejí. Ač spoříme, ač se přičiňujeme, každým rokem vždy hloub do dluhů padáme. Co by bylo z nás a dětí našich, kdybychom zde dále zůstat měli? Nezůstaneme, protože na mizinu přijít nechceme. Pobyli jsme za delší čas na Volyni. Prozkoumali jsme tamější poměry dokonale. Viděli jsme, jak se tam četným rodákům našim vede. Známe život zde i na Rusi. Marné tady všecko varování.ʻ

Tak asi na domluvy odpovídají vystěhovalci. Kdyby ale jimi stěhování /!/ již aspoň u konce bylo! Než za nimi chystají se opět mnozí jiní, aby na Volyni si pozemky zakoupili. Tak půjde to bohužel neustále, dokaváde kupců na živnosti bude. Několik tisíc českého a moravského lidu jest na Volyni již domovem. Jsouce nyní dosti četní, o zřízení vlastní farní školy pečují. Opětný to důkaz o pokročilosti lidu našeho! Někteří z vystěhovalců nemohli pochopit, proč se jim pasy k vystěhování jenom na šest měsíců vydaly a proč se mladíkům, jež k odvodu pro vojsko letos se dostavit mají, vydání listu takového zcela odepřelo, ježto zákon branný v paragrafu 54, na nějž prý se ukazuje, jenom o vojínech mluví.

O stěhování do Ameriky zde naštěstí žádný slyšet nechce. V tom hledu nebyly a nebudou výstrahy marné.“

Jak vidíme, jedná se o poměrně podrobný výklad o počátku jedné z prvních vln  vystěhovalectví, která směřovala na Volyň ze severní části středních Čech. Bohužel se ani z jednoho pramene nedovídáme, do kterých lokalit emigranti z Boleslavska směřovali. V r. 1869 byla např. založena později významná česká osada Mirohošť v dubenském okrese – nedaleko ukrajinské obce Myrohošča.

Zaujme jistě přístup autora článečku z deníku Pokrok. Lituje sice, že české obyvatelstvo opouští svou vlast, zároveň však vnímá východní směr jeho pohybu jako nesrovnatelně větší pozitivum, než souběžný proud směřující na západ, do severoamerického zámoří. Zjevné je upřednostňování odjezdu českých rolníků „na Rus“ – pojem Ukrajina se tehdy užíval jen v minimální míře a spíše v souvislosti se staršími historickými událostmi. Jisté je, že v Pokroku, Národních listech i v dalších českých denících se při pečlivém hledání podaří přijít na velké množství podobných textů, které teprve čekají na vyhodnocení a odborné využití.

Studie Jaromíra Jermáře o historii emigrace z Mladoboleslavska, vydaná v r. 2001, potvrzuje účast stovek kolonistů z minimálně třinácti obcí tohoto regionu při vystěhování na Volyň a uvádí, že se podíleli v r. 1870 na založení důležité obce Kupičov (ukrajinsky Kupyčiv). Je však třeba zdůraznit, že zájemci o odchod na Volyň pocházeli i z jiných částí Čech a někdy také z Moravy. Také jejich odchod byl v českém tisku reflektován.

(boz)

Rubriky