Lesja Ukrajinka, její nejbližší a Praha (III. 1911–1974)

Dnes končíme malý triptych příspěvků motivovaných jubileem slavné ukrajinské básnířky. Poslední část je věnována poměrně dlouhému období, které následovalo už po smrti Lesji. Do popředí tu vystupují dvě spisovatelčiny sestry a jeden z jejích synovců. Básnířka zůstala díky jim všem v Praze nadále přítomna. Zasloužili se o to neméně také čeští překladatelé jejího díla, ale o těch bude řeč jindy.

Dnes budeme mluvit hlavně o Oksaně Kosač (1882–1975), která byla o jedenáct let mladší sestrou Lesji Ukrajinky. Spolu s ní krátce navštívila a prochodila Prahu na jaře roku 1903. Vzpomínka na toto město možná přispěla k tomu, že si je na počátku 20. let vybrala k trvalému pobytu. Tehdy už žila bez manžela Antona Šymanovského, který se vrátil i s jejich synem do sovětského Ruska. Oksana se usadila na nějakou dobu kousek za Prahou, v Horních Černošicích, později zakotvila nastálo v Lomnického ulici na Pankráci, tehdy jedné z okrajových čtvrtí metropole.

Oksana využila v Praze znalosti francouzštiny, kterou si na počátku 20. století dobře osvojila za studijního pobytu v Lutychu a Ženevě. Vyučovala ji na ukrajinském gymnáziu, které bylo umístěno zprvu v Praze a pak v Řevnicích. O sestře krátce napsala do školního časopisu Ranok. Jedna z jejích žaček vzpomínala později, že Oksana měla v obličeji typicky kosačovské rysy, musela tedy být podobná své nadané sestře. Sama prý byla jemná, neduživá a nervózní. Od jara r. 1928 se navíc stala lektorkou Ukrajinské svobodné univerzity: vedla systematický kurs francouzské mluvnice s praktickým cvičením. Učila zprvu v Klementinu, později kousek dál, v staroměstské Břehové ulici. Těžko dnes ovšem říci, jak velký byl mezi mladými emigranty zájem právě o francouzštinu.

Mohlo by se zdát, že Oksanin pražský pobyt naše téma uzavírá a vyčerpává, ale není tomu tak. Pro vysvětlení se musíme vrátit k její starší sestře Olze Kosačové, provdané Kryvyňuk (1877–1945). Po svém odjezdu z Prahy (v r. 1906) působila v ruské části Ukrajiny, kde se k ní přidal o dva roky později i manžel. Jejich další život byl spojen s pádem carské říše, dobou bojů za samostatnost Ukrajiny a poté s obdobím sovětským. Kolem r. 1918 žili v Katerynoslavi (nynějším Dnipru) – podle jedné ze zpráv tu Mychajlo Kryvyňuk učil (nejspíš jen krátce) na gymnáziu češtinu, jejíž znalost si z Prahy odvezl.

Zajímavé je to, že manželé připravili k vydání nevelkou knížku ukrajinských překladů české dětské prózy, která vyšla v Katerynoslavi právě v r. 1918. Zúročili tak někdejší pobyt v české metropoli. Dopátrat se dnes této jejich knížky není snadné, ale dá se zjistit, že v ní byly zařazeny prózy značně rozdílných autorů. Setkaly se tu např. texty Vojty Beneše, sociálního demokrata a bratra pozdějšího prezidenta, i Jana Karafiáta, evangelického duchovního a autora „Broučků“, s jednou z Erbenových pohádek.

Později se manželé přesunuli do západněji ležícího městečka Mohyliv-Podilskyj a Olha tam požádala v r. 1923 sovětské úřady o možnost výjezdu do ČSR. Zřejmě chtěla za sestrou, ale záměr se nepodařilo uskutečnit. Pak se manželé po dlouhých letech vrátili do Kyjeva, ale sovětský režim jim nebyl nakloněn o nic víc než carský. Kryvyňuk byl zatčen v roce 1929 pro „nacionalistickou“ činnost a o rok později odsouzen k tříletému podmíněnému trestu. V důsledku toho ztratil zaměstnání a musel vykonávat méně kvalifikovanou práci. Praha zůstávala pro oba už jen vzdálenou vzpomínkou…

Zhruba deset let po nezdařeném výjezdu Olhy Kosačové za sestrou se ocitl v Praze jiný příslušník rodiny – Lesjin, Olžin a Oksanin synovec Jurij Kosač (1908–1990). Tento rodák z volyňského Koloďažného, které sehrálo i v Lesjině biografii významnou úlohu, byl v Polsku pronásledován za proukrajinskou politickou činnost. Na základě prosby úřadujícího exilového prezidenta Livyckého byl propuštěn a nejspíše v červnu 1933 odcestoval do Československa. Ubytoval se v pražských Nuslích, nepříliš daleko od Oksany, brzy ale odjel na Moravu. Určitě pobýval v Uherském Hradišti, zřejmě navštívil také Znojmo, Slavkov a nejspíše i severní Moravu. Poté se vrátil ještě jednou do Prahy a odtud odjel do Paříže. Poválečnou dobu prožil v USA, kde zemřel v r. 1990.

Kosač se uplatnil jako básník, prozaik i dramatik, šel tedy do jisté míry ve stopách své tety Lesji Ukrajinky. Ona o Praze nepsala, Jurij však tomuto městu věnoval jednu ze svých básní, kde se odráží mimo jiné valdštejnský motiv. Jiná báseň byla inspirována slavkovským bojištěm, tedy Napoleonovou vítěznou bitvou z r. 1805 a Kosač napsal i zajímavou povídku „Kivi-kivi“, umístěnou do prostoru severní Moravy. Popsal v ní ponižování tehdejšího podkarpatského „zarobitčana“ a jeho pokus o sebeosvobození. Kosač tedy patří mezi ukrajinské autory, kteří epizodicky, ale docela zajímavě čerpali z českých reálií.

Deset let po jeho odjezdu na západ se v Praze na čas sešly jeho tety Olha, Oksana a snad také Isydora. Dvě posledně zmíněné opustily po těžkých letech německé okupace Kyjev, aby se vyhnuly návratu stalinské diktatury, kterou považovaly za stejně nepřijatelnou. Obě byly koncem 30. let po nějakou dobu stalinskou mocí vězněny. Olha odvezla z Kyjeva část rodinného archivu s rukopisem své velké práce o Lesje, kterou bezmezně obdivovala.

Na přelomu srpna a září 1944 poslala z Prahy šest korespondenčních lístků sestře Isydoře kamsi na formálně samostatné Slovensko. Zde tehdy začalo protiněmecké povstání a většina lístků se zřejmě vrátila jako nedoručitelná zpět. Olha se snažila Isydoře vyjednat možnost přesunu do Prahy či někam do Protektorátu, ve hře byly i tehdejší Sudety. Nevíme jistě, zda se Isydoře podařilo do Prahy přijet, v dubnu 1945 by však musela i tak utíkat dále na západ.

K takovémuto pokračování do ještě vzdálenějšího exilu se rozhodla právě Olha, když předtím zanechala v Praze část rodinných archiválií. V Čechách zůstala také Oksana Šymanovska na zbylých třicet let svého života. Co vše přispělo k tak rozdílnému osudu obou sester, nevíme – možná šlo jen o souhrn náhod. Olha, obyvatelka Prahy z let 1905 a 1906, odjela do Německa a ještě téhož roku zemřela v bavorském Augsburgu.

Oksana se probíjela životem v komunistickém Československu. Ještě v 60. letech 20. století psala jedné z pracovnic kyjevského muzea Lesji Ukrajinky o některých podrobnostech ze života své sestry. Jednalo se o vzhled někdejšího kosačovského bytu v Kyjevě i o skutečné či údajné památky po Lesje, o jejichž vystavení se uvažovalo. Z dopisů je patrné, že její sestra nedůvěřovala takovéto formě „mrtvého oslavování klasiků“ a že si to nenechávala pro sebe.

Teoreticky mohla Oksana ještě shlédnout v r. 1968 představení „Lesní písně“ své sestry ve Vinohradském divadle. Na sklonu života se jí dostalo péče ukrajinistů Kosťantyna a Ziny Genyk-Berezovských, kteří později také spočinuli ve stejném hrobě jako ona. Právě Oksaninou smrtí skončila po více než sedmdesáti letech pražská etapa života slavné rodiny Kosačů. Část archiválií, která o tomto všem vypráví, byla zpřístupněna v edici, kterou připravila v roce 2003 Svitlana Kočerha. Myslím si však, že v budoucnu snad bude možno říci o tomto tématu ještě více.

(boz)