Náčrt dějin volyňských Čechů a mnoho otázek kolem

Jiří Hofman: Češi na Volyni (Základní informace)

V českém prostředí je označení Volyň poměrně známé, ne vždy je však spojeno s konkrétní zeměpisnou a historickou představou. Tento stav se snaží už třicet let měnit Svaz Čechů z Volyně a jejich přátel. Využívá k tomu svůj spolkový věstník a vydal také řadu knižních publikací. K nim patří i popularizační brožura ing. J. Hofmana sepsaná počátkem devadesátých let.

Nedávno se tato publikace dočkala čtvrtého vydání – bylo uskutečněno souběžně s reedicí mapy osídlení volyňských Čechů. Textovou úpravu knížky a její doplnění si vzal na starost autorův syn Miroslav spolu s Romanem Štérem. Smysl vydání tohoto základního souboru informací se však nezměnil. Má poskytnout, a to více než historická mapa, první informace nejen potomkům volyňských Čechů, ale také dalším zájemcům.

Hofman-Cesi-naVolyniUž poměrně dlouho je sice k dispozici třídílná, značně podrobná syntéza dějin volyňských Čechů od brněnského historika Jaroslava Vaculíka, vydaná v letech 1997–2001, tak rozsáhlou práci si však nepřečte příliš mnoho zájemců. Proto se význam Hofmanovy brožury nezmenšil. Nic na tom nemění ani značný přírůstek publikací k historii volyňských Čechů, zvláště se jedná o monografie či kroniky jednotlivých vesnic. Přesto, jak už bylo naznačeno, zůstává mnoho nedostatečně probádaných stránek týkajících se této tematiky.

Nejnovější vydání Hofmanovy knížky bylo doplněno o některé informace a o řadu ilustrací a map, zachovává však rozsah stručné příručky bez odborných poznámek a s opravdu stručným přehledem použitých pramenů. Novinkou je to, že závěrečnou třetinu reedice Hofmanova souhrnu vyplňuje příloha nazvaná „Československé hroby, pomníky a pamětní desky na Ukrajině (existující, zničené a ztracené)“.

Evidovány jsou tu památky z více než osmdesáti lokalit, z nichž se na Volyni nachází jen necelá třetina. Autor soupisu, ukrajinský (ne však volyňský) Čech, ing. Drbal, sem totiž zařadil údaje ze všech regionů Ukrajiny od Zakarpatska až po Krym. Tento soupis je nepochybně výsledkem mravenčí a záslužné práce a přináší i pro Volyň cenné údaje, v knížce se však poněkud ztrácí a v budoucnu by měl být vydán samostatně. Jistě se do té doby podaří najít řadu dalších údajů, které v něm budou uplatněny.

Autor většiny textu knížky, ing. Hofman, nebyl profesionálním historikem. Při své práci kombinoval chronologický postup výkladu s pasážemi o některých stránkách každodenního života volyňských Čechů. Při pročítání Hofmanovy knížky si lze uvědomit, jak naléhavě je zapotřebí opravdu důkladného a poctivého zpracování vývoje dějin česko-ukrajinských vztahů na Volyni. Autor se této otázce totiž věnoval jen stručně na stranách 11–14 a 22–24. Podchytil z uvedeného hlediska jen dobu těsně po příchodu Čechů na Volyň a těsně před jejich návratem z tohoto území, tedy za německé okupace.

Potřebovali bychom o tomto tématu vědět podstatně víc, aby nebylo z časového a věcného hlediska stále znovu omezováno jen na problém tzv. banderovců. Činnost UPA autor popisuje jednoznačně kriticky, jak je to v českém prostředí obvyklé, zejména na straně 15 a 23–24. Tento výklad byl mimochodem ponechán i v ukrajinském překladu knížky, který byl vydán v r. 1998 péčí spolku Ukrajinská iniciativa v České republice.

Problémem je autorovo naprosté zpochybnění boje Ukrajinské povstalecké armády na tomto území. Podle jeho mínění UPA „bojovala“ jen v uvozovkách a ve skutečnosti jenom stále někoho vraždila – Poláky, Židy i vojáky Rudé armády. O tom, že by ukrajinští povstalci likvidovali někoho z prostředí německé okupační správy a armády, tu nepadne ani slovo. Ukrajinské hnutí odporu je v knížce představeno jako zcela odpudivý, zcela negativní a zavrženíhodný činitel.

Představitelé sovětské státní a vojenské moci ani polské národní skupiny, resp. prosovětští a polští partyzáni nenesli podle takovýchto představ vinu na ničem a byli jen nevinnými oběťmi ukrajinských hrdlořezů – pardon, to slovo se v souvislosti s ukrajinskými nacionalisty v knize neobjevuje, jen několikrát opakované sloveso „vraždili“. Jako by se jednalo o jakési lidské desperáty, zcela zbavené jakýchkoli citů, duchovních zájmů a kvalit, kteří tím pádem nedokázali nic pozitivního vytvořit.

S jistotou a s lítostí je třeba konstatovat, že ing. Hofman tak jako asi většina volyňských Čechů prostě neznal prameny z prostředí UPA – možná o jejich existenci ani nevěděl. Při zpětném pohledu je navíc možno téměř s jistotou říci, že bylo možno v době sovětsko-německé války na Volyni žít a o skutečných snahách místních Ukrajinců toho vědět opravdu velmi málo. V tomto ohledu ovšem potomci volyňských Čechů, kteří dnes převzali vedení krajanské organizace, nepostoupili nijak výrazně kupředu.

Vždy mne udivovalo, že v prostředí volyňských Čechů byl značně malý zájem o starší dějiny regionu, který pomohli osídlit a zvelebit. Jako by jeho dějiny začaly až příchodem Čechů a nemělo smysl se o nic z předchozích etap dějin Volyně zajímat. Proč se nikdo nepokusil napsat historii tohoto regionu v předchozích staletích, aby se o ní něco víc vědělo i v českém prostředí? Byly snad dějiny Volyně tak nezajímavé a zanedbatelné?

Nemohu se zbavit dojmu, že nastal čas k tomu, aby autoři prací o volyňských Češích vyvinuli trochu více úsilí a pokusili se přihlédnout v náležité míře také k ukrajinskému raison d´être. Nezbývá než slíbit, že se pokusíme v dohledné době nabídnout něco k volyňským dějinám a k vývoji česko-ukrajinských vztahů na Volyni právě na našich stránkách.


Hofman, J. (2020): Češi na Volyni. Základní informace. Praha, vydáno za pomoci Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel. Stran (1) 51. /ISB 978-80-906997-3-1/

Online: https://chehyvolyni.com.ua/upload/files/Hofman.pdf

(boz)

Rubriky