Tři příběhy pravoslavné biskupské rezidence v Černivcích

Tamara Marusyk – Iryna Korotun: Architekturne dyvo Černivciv

Pokud se některý Čech vydá při cestě po Ukrajině do Černivců nebo, česky řečeno, do Černovic, většinou v tom bude mít asi prsty slavný architekt a mecenáš Josef Hlávka. Ten totiž věnoval tomuto provinčnímu městu několik let života a tvůrčí energie а pomyslně je tak propojil s českým světem. Tato česká vazba na Černivci neztrácí smysl ani po uplynutí půl druhého století.

Už před čtyřmi lety jsme přinesli rozhovor o návštěvě Černivců, metropole kdysi jednotné Bukoviny, která je od roku 1940 rozdělena mezi Ukrajinu (tehdy sovětskou) a Rumunsko. Dnes se nа nejznámější tаmní památku podíváme za pomoci jedné z místních knižních novinek. Oblastní město Černivci se proměnilo po osamostatnění Ukrajiny v silné vydavatelské centrum. Vyšla tam i bohatě ilustrovaná kniha dvou učitelek místní univerzity o stavebním areálu jejich alma mater.

Podnětem k publikování monografie se stala událost mezinárodního významu. V červnu roku 2011 byla totiž někdejší černivecká rezidence pravoslavných biskupů zařazena nа seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Je překvapivé, že této události, velmi důležité pro město i celou Ukrajinu, bylo vzpomenuto až s osmiletým odstupem. Kniha je to však zajímavá i užitečná a může se stát pomyslným průvodcem po části českého kulturního odkazu v zahraničí.

Vydána byla na křídovém papíře а obsahuje stovky fotografií či fotoreprodukcí archivních dokumentů – kvalita reprodukcí není bohužel stoprocentní. Obrazová složka tvoří významnou součást textu, který je psán se snahou o popularizaci a bez odborných poznámek. Jazykovou přístupnost širšímu okruhu zájemců umožnilo souběžné umístění ukrajinské a anglické varianty textu.

Autorky znají areál, kterému je práce věnována, důkladně a jejich vztah k tématu je zcela bezprostřední a pozitivně motivovaný. Kniha se snaží vypovědět o tématu maximum jak při výkladu o reáliích 19. století, tak v partiích dosahujících téměř do současnosti. Do čela publikace byly postaveny životopisy dvou osobností, které se o výstavbu černiveckého areálu nejvíc zasloužily. Představen je nejprve u nás prakticky neznámý bukovinský pravoslavný metropolita Jevhen Hakman (1793–1863) a hned poté o generaci mladší Josef Hlávka. V rámci výkladu o tomto českém selfmademanovi využily autorky také materiálů Nadace Josefa, Zdenky a Marie Hlávkových a její představitele také najdeme na některých fotografiích.

V další části knihy následuje podrobný výklad o prehistorii výstavby celého areálu a o postupu realizace Hlávkova projektu. Řada v textu uvedených skutečností, u nás jen málo známých, dokládá velké organizační obtíže, které vyvstaly při realizaci tak náročného projektu v průmyslově i dopravně málo rozvinuté Bukovině. Složitý byl už dovoz stavebního materiálu různého druhu, protože v té době ještě do města nevedla železnice. V mnoha případech chyběli také dostatečně zkušení stavební dělníci a řemeslníci.

Za zmínku stojí to, že díky Hlávkovi našlo v Černivcích uplatnění několik dalších českých stavebních odborníků, ale také malíř českého původu Karel Svoboda. Ten zobrazil ve výzdobě biskupského chrámu zajímavé, u nás zcela neznámé výjevy z bukovinských dějin. Čtenář si při této příležitosti uvědomí, že by byla užitečná publikace, která by tak jako práce Alexandra Drbala o Češích v Haliči informovala o konkrétním zastoupení Čechů v menší, ale neméně zajímavé korunní zemi na jihovýchodě habsburského impéria.

Zatímco objednavatel stavby, metropolita Hakman, se jejího dokončení nedočkal, Josef Hlávka nemohl být přítomen jejímu otevření. V r. 1873 byl totiž ze své funkce odvolán kvůli přílišnému navýšení původně plánovaných nákladů. Stavba, definitivně završená koncem 70. let 19. století, je přesto oprávněně spojována s jeho jménem, protože Hlávkovi následovníci už realizaci původního projektu nijak významně neovlivnili a nezměnili. Hlávku ostatně připomíná v Černivcích také ulice jeho jména, pomník i pamětní místo v bývalé biskupské rezidenci, takže se ve městě dá mluvit téměř o hlávkovském kultu.

Poměrně stručně je podána historie rezidence od jejího předání pravoslavným biskupům až do dvojího nastolení sovětské moci (v letech 1940 a 1944). Více se dovídáme o bezradnosti sovětských stranických úřadů a památkářů, kteří se museli rozhodnout, jak s tímto velkým, ale ideologicky ne zcela „pohodlným“ darem minulosti naložit. Předání objektů černivecké univerzitě uskutečněné v r. 1955 všechny problémy nevyřešilo. Interiéry byly využity v rozporu s původním církevním určením, problematicky až nevhodně, rekonstrukční práce byly nezřídka prováděny za použití nedostatečně kvalitního materiálu. Smutně působí pasáž knihy, popisující nekulturní odstranění pozůstatků metropolity Hakmana z jeho hrobu v r. 1976. Místo, kde byl „náhradně pohřben“, zůstalo dodnes neznámé.

Velmi zajímavé čtení nabízí také závěrečná kapitola. Autorky sledují sedmiletý zápas kulturní diplomacie nezávislé Ukrajiny i černivecké státní a univerzitní správy o zapsání areálu do seznamu UNESCO. Laik se s překvapením dovídá, co vše může ovlivnit rozhodování delegátů UNESCO o tom, které objekty budou do seznamu světového dědictví zahrnuty. Upozornit lze na to, že delegátem UNESCO, který byl vyslán do Černivců ke kontrole údajů, poskytnutých při navržení kandidatury, byl Čech Josef Stultz.

Neméně zaujme to, že významnou roli při prosazení černivecké kandidatury sehrál ruský delegát ve zmíněné organizaci. Poněkud kuriózním důvodem jeho podpory bylo to, že ve městě kdysi sloužil jako voják Sovětské armády. Není ovšem jisté, zda by pro černivecký areál podobně plédoval, kdyby se o věci jednalo až po roce 2014, tedy v podmínkách trvající rusko-ukrajinské války.

Vydání této dvojjazyčné monografie lze označit za záslužný čin, který může přispět k výraznější propagaci černiveckého areálu. Bylo by ovšem vhodné, aby si mohli turisté z České republiky, kteří se v budoucnu vypraví do Černivců, na místě zakoupit třeba i skromnější publikaci – nevelkého průvodce se základními informacemi, ve svém rodném jazyce.

Marusyk, T. – Korotun, I. (2019): Аrchitekturne dyvo Černivciv. Černivci, Bukrek. Strаn 323 (1). /ISBN 978-617-7663-79-8/

(boz)