Kurovský, slovenský, český i světový ukrajinista Mykola Mušynka

Jen pro upřesnění: Mykola Mušynka je v češtině i slovenštině Mikulášem Mušinkou a Kuriv či Kurov je vesnice v bardejovském okrese na severovýchodním Slovensku. Většina starší generační vrstvy ukrajinské inteligence Prešovska vzešla z vesnic, rozložených v dlouhém, různě širokém pásu od východní části Spiše až po současnou slovensko-ukrajinskou hranici.

To platí také v případě dnes světoznámého ukrajinisty, který se v Kurově narodil právě před pětaosmdesáti lety. K jeho jubileu budou jistě publikovány desítky, ne-li stovky textů. Podrobně o oslavenci vypovídají jeho memoáry „Kolesa kruťaťsja“ (Kola se otáčejí) z roku 1998 s dodatky z roku 2014.

Mykola Musynka
Mykola Mušynka s chotí Magdou

V dětství a mládí prožil vše, co formovalo kolektivní vědomí na Prešovsku. Mám na mysli jak dobu existence slovenského státu, nepříliš příznivě nakloněného křesťanům východního vyznání a píšícím kyrilicí, tak nástup komunistického režimu, který nastolil tvrdou kolektivizaci venkova a pravoslavizaci řecko-katolických obcí. Velmi citlivá byla v regionu také národnostní a jazyková otázka, řešená počátkem 50. let ukrajinizací. Zapomenout nelze na to, že tento fenomén šel ruku v ruce s povinným bojem proti ukrajinskému, samozřejmě buržoaznímu nacionalismu. Mladý student z Kurova jistě hledal dlouho a nesnadno cestu k pochopení skutečnosti, kam on sám z národnostně-jazykového hlediska patří.

V lecčem pomohlo to, že vysokoškolské studium absolvoval s očima dokořán otevřenýma na pražské univerzitě. Zaměřil se na studium etnografie, a mohl tak lépe pochopit zákonitosti i zvláštnosti tradičního života rusínsko-ukrajinské skupiny, žijící po staletí na severovýchodě Slovenska. Zároveň ho však několikaletý pobyt v poněkud uvolněném pražském ovzduší druhé poloviny padesátých let přivedl k zájmu o fenomén meziválečné ukrajinské emigrace. Její nejstarší představitelé byli tehdy ještě v Praze k nalezení. Platilo to i v případě dialektologa a etnografa z Haliče, Ivana Paňkevyče, který končil v těch letech na univerzitě svou učitelskou dráhu. První Mušynkova tištěná práce z r. 1958 reagovala na smrt této významné osobnosti.

Absolvent Karlova vysokého učení, vybavený podněty, znalostmi, zkušenostmi i nápady, se pak vrátil na východní Slovensko a začal působit na prešovské filiálce košické univerzity. Založil zde tradici systematického zkoumání ústního folklóru etnické skupiny, ze které vzešel. Zároveň položil základy ke zkoumání života a díla jednoho z nejvýznamnějších ukrajinských etnografů a folkloristů, Volodymyra Hnaťuka. Díky tomuto výzkumnému zájmu se bezprostředně seznámil s reálnou, nikoli propagandisty vymyšlenou sovětskou Ukrajinou.

Velmi významně se Mušynka uplatnil ve struktuře ukrajinistického výzkumného ústavu, který byl v rámci prešovského vysokého učení založen. S úspěchem redigoval několik svazků nově vzniklého kvalitního sborníku Muzea ukrajinské kultury ve Svidníku. Koncem 60. let byl proto už odborníkem známým za hranicemi prešovského regionu i celého Československa. Všech těchto úspěchů dosáhl tehdejší třicátník v atmosféře tlaku, vyvíjeného na něj i na jiné Ukrajince státně-bezpečnostními orgány. Ty využily i v tomto případě skutečnosti, že jejich oběť byla zadržena při přejezdu sovětsko-československé hranice s „ideově škodlivými písemnými materiály“.

Přišly ovšem ještě horší časy – i v tehdejším Východoslovenském kraji se na počátku sedmdesátých let účtovalo s lidmi, kteří měli nést odpovědnost za snahy vyvíjené v době Pražského jara – ty našly i mezi československými Ukrajinci velký ohlas. Mušynka patřil k těm odborníkům, kteří museli opustit pracovní místo a ocitli se v seznamu zakázaných autorů. Leckdo se tehdy v beznaději podvolil a opustil témata dosavadní práce. To v Mušynkově případě neplatilo. Nevím, zda lze hovořit spíše o vytrvalosti nebo zarputilosti, ale v odborné činnosti pokračoval – ať jako pasák družstevního dobytka nebo jako „kúrič“ v prešovských sídlištních kotelnách. Dokázal dokonce rozšiřovat okruh zkoumaných témat.

Během dvou normalizačních desetiletí se prohloubil Mušynkův vztah k pražskému a českému prostředí. Do Prahy dojížděl, převážně v doprovodu své obětavé manželky, vícekrát do roka. Vedly ho sem i rodinné vztahy, zároveň ale pokračoval, třeba i v pohraničních Vejprtech, v pátrání po ohrožených ukrajinských písemnostech i jiných památkách, které byly v důsledku stáří či odchodu svých majitelů ohroženy. Navázal také kontakt s několika vesnicemi na Tachovsku, kde žili přesídlenci, kteří přišli z Rumunska po druhé světové válce a hlásili se k rusínství. Udržoval kontakty s českými odborníky a vzbuzoval respekt nejen z odborného hlediska. Sám jsem slyšel nejednou obdivný výklad o tom, jak poslal nejčelnějšího, politicky zaštítěného českého etnografa dost ostře „někam“, když k tomu vznikl pádný důvod.

Mušynka mohl v českém prostředí také publikovat, protože husákovská normalizace se v české a slovenské části federace kupodivu neřídila shodnými principy a předpisy. Své knihy a články zároveň publikoval v „kacířském“ Polsku a na Západě, nezřídka i v ukrajinských emigračních sbornících. V oficiálních vědeckých kruzích sovětské Ukrajiny se díky tomu netěšil dobré pověsti a zdálo se, že jeho jména spadlo natrvalo do pověstné „jámy pamětnice.“ Za této situace, na podzim roku 1976, jsem poznal Mykolu osobně i já.

Stalo se to kolem poloviny mého vysokoškolského studia, kdy jsem s nejistotou hledal cestu, kterou se v odborném životě vydat. Mykola, který vykonal velmi mnoho pro připomenutí a zpřístupnění odborného odkazu mého otce i dědy, mi naznačil, jak se dá i v tehdejších složitých podmínkách najít cesta k ukrajinistice. Korespondence i občasná setkání s ním byly pro mne po léta velice podnětnou skutečností. Tato setkání se uskutečňovala často i v Prešově, kde jsem mohl mnohokrát využít i mušynkovského rodinného pohostinství. Přetrvávající menšinovou, ukrajinskou tvář tohoto města jsem poznával díky Mykolovi, který mi umožnil setkání s mnoha zajímavými lidmi. Přes Prešov a také přes Svidník jsem se po malých krůčcích přibližoval k Ukrajině jako výzkumnému tématu.

Za „starého režimu“ jsme se takto naposledy setkali někdy na přelomu listopadu a prosince 1989 v jedné z už zmíněných prešovských kotelen. Já byl naplněn optimismem, Mykola si v prostředí tehdy jen okresního města nebyl ještě úplně jistý, co bude následovat. Brzy nato se však dočkal rehabilitace a možnosti naplno se vrátit v adekvátních podmínkách k odborné práci. Rostoucí uznání ho postupně čekalo také v Ukrajině. Začal jezdit do tradičních i nově vzniklých odborných center už samostatné země a vždy byl připraven i zde pomoci a poradit. Dočkal se nakonec i jmenování akademikem Národní akademie věd Ukrajiny. Lze snad tedy mluvit v plném slova smyslu o žádoucím zadostiučinění.

V roce 1986 jsem o Mykolovi psal poprvé, o 35 let později to dělám znovu a rád za úplně jiné situace. Děkuji za vše dobré včetně názorného poučení o tom, že nic se nemá nikdy předčasně vzdávat a že vytrvalost nakonec přinese výsledky. Přeji jubilantovi jistě nejen za sebe pevné zdraví, hodně sil a opravdovou radost z práce. Ad multos annos!

(boz)

Rubriky