Dva ukrajinští emigranti v Praze a dílo Boženy Němcové

Vracíme se ještě k pozoruhodné české autorce, výrazně zpopularizované nedávným televizním seriálem. Jeho nebývalý ohlas se stal jedním z mnoha dokladů „druhého života“, který je dán významným představitelům různých oborů lidské činnosti včetně literatury. „Druhý život“ však nebývá spjat jen s prostředím národa, ze kterého příslušní „nesmrtelní“ vzešli.

Popsali jsme zde už, jak Božena Němcová poznala v závěrečném desetiletí svého života během svých cest na Slovensko a díky kontaktům, které tam navázala, určitý okruh východoslovanských a zároveň východokřesťanských reálií. Nám dnes ale půjde o jednu z nesčetných podob druhého autorčina života. Chceme upozornit na zájem o dílo Boženy Němcové, který projevili dva významní činitelé meziválečné ukrajinské emigrace.

Už jsme tu psali o ukrajinském překladu jedné z pohádek Boženy Němcové, který vydal v roce 1920 ukrajinský diplomat Vasyl Koroliv-Staryj. Je těžko říci, ke kolika čtenářům se ona knížečka, uložená tehdy v pražských knihoskladech, dostala. Faktem je, že ji zakrátko příznivě ocenila známá ukrajinská pedagožka a publicistka Sofija Rusova (1856–1940). Tato prominentní a uznávaná emigrantka se do exilu dostala v čtyřiašedesáti letech a zakotvila na téměř dvacet let v Praze, převážně ve Vršovicích.

V pražském časopise Nova Ukrajina otiskla v r. 1922 zprávu o ukrajinských dětských publikacích vydaných v předchozích letech. Označila tam pohádku Němcové „O dvanácti měsíčkách“ za velmi pěkný titul vhodný pro dětské čtení i vypravování, ale také pro případnou dramatizaci. Němcovou ocenila jako vychovatelku celých generací jejího národa a podtrhla velký výchovný význam jejích pohádkových děl.

Zájem Rusové o Boženu Němcovou nebyl jen epizodický. Výrazně se projevil v r. 1932, kdy bylo vzpomínáno 70. výročí spisovatelčina úmrtí. Rusova napsala o Boženě Němcové krátký informativní článek do haličského časopisu Žinoča dolja. Vzhledem k tomu, že tehdy ještě nebyla k dispozici ukrajinská všeobecná encyklopedie, měl článek nemalý význam. Zaznívá z něj nefalšovaný obdiv ukrajinské emigrantky k české autorce. Rusova ji charakterizovala jako „první českou občanku“ a upřímnou a talentovanou pracovnici na poli osvobozování vlastního národa. Ocenila, že Němcová upravovala Čechům cestu do světa a zároveň usilovala o prohloubení humánních mezilidských vztahů.

Tento obdivný článek autorka doplnila ještě podrobnější úvahou „Pohádky Boženy Němcové“, kterou otiskla v r. 1934 ve sborníku prací Ukrajinského vysokoškolského pedagogického institutu v Praze, na kterém působila. V úvodu zdůraznila, že není etnografkou a že chce jen jako pedagožka a pozorná čtenářka upozornit na určitou obsahovou podobnost pohádek Němcové s ukrajinskými lidovými pohádkami. Na mysli měla např. ty, které vydal v roce 1913 známý etnograf Volodymyr Hnaťuk.

To, že Němcová dodávala pohádkám vlastní autorskou stylizaci, Rusova věděla. I tak ale považovala za vhodné upozornit na velkou blízkost některých jejích pohádkových hrdinů a hrdinů ukrajinských pohádek (Valibuk a Kotyhorošok), nebo na značnou blízkost námětů v obou lidových slovesnostech. Konkrétně uvádí čtrnáct pohádek, kde srovnání vykazuje značnou podobnost, a paralel by se prý našlo víc. Rusova na tomto základě uvažovala o podobnostech i zvláštnostech pohádkové tvorby Čechů a Slováků na jedné a Ukrajinců na druhé straně.

Za zmínku stojí i to, že Rusova se také pokusila o překlad pohádky Boženy Němcové, nazvané „Ztracený chlapec“. Vydala ji v roce 1932 v užhorodském dětském časopise Pčilka, tištěném ukrajinsky. A tak není divu, že nakonec se krátké heslo o české spisovatelce dostalo i na stránky Ukrajinské všeobecné encyklopedie, která byla vydána jako první dílo svého druhu krátce nato ve východní Haliči.

Prozaické složky díla Boženy Němcové se dotkl také přední ukrajinský filolog Oleksandr Kolessa (1867–1945). V českém prostředí byl znám už před první světovou válkou, kdy působil jako univerzitní profesor ve Lvově. Také on přišel několik let po padesátce, v roce 1921 do Prahy jako emigrant a profesor nově zřízené, exilové ukrajinské svobodné univerzity. Později se stal také profesorem Karlovy univerzity.

Oleksandr Kolessa byl několikrát zvolen rektorem už zmíněné dvojfakultní ukrajinské univerzity. Stalo se tak i na podzim roku 1925, kdy slavila čtvrté výročí zahájení své činnosti v české metropoli. Kolessa byl instalován do funkce, kterou vykonával už v akademickém roce 1921–1922, znova dne 29. listopadu 1925 v aule Geologického ústavu pražské univerzity, tedy na Albertově. Tehdy proslovil inaugurační přednášku „Geneze moderní ukrajinské drobné prózy (povisty)“.

Jeho řeč čítající více než dvacet stránek se soustředila na prozaickou tvorbu Hryhorije Kvitky-Osnovjanenka (1778–1843). Tento autor psal rusky i ukrajinsky, ale přežila právě jen ukrajinská část jeho díla. Kolessa sledoval své téma v širokém kontextu vesnických próz, které v 19. století vznikly ve čtrnácti evropských literaturách, ať už slovanských, germánských nebo románských. Je zajímavé, že největší pozornost věnoval literatuře české a francouzské.

V případě francouzského písemnictví analyzoval především tvorbu Georges Sandové (o jejím vlivu na tvorbu B. Němcové věděl) a zčásti také Balzaca. V případě české prózy Kolessa uvedl nejprve sedm srovnatelných autorech (od Jana z Hvězdy po Elišku Krásnohorskou), pozornost však upřel na jedinou autorku, totiž na Boženu Němcovou. Právě ji vnímal ukrajinský literární historik jako nejranější a nejlepší představitelku české prózy ze života venkovského lidu. Kolessa se do díla Němcové opravdu začetl, jinak by nemohl konstatovat analogii její povídky „Sestry“ s Kvitkovou „Serdešnou Oksanou“, nebo slavné „Babičky“ s s Kvitkovým méně rozsáhlým dílem „Boži dity“.

Kolessa konstatoval velmi blízkou analogii prózy obou srovnávaných autorů. Němcová tvořila zhruba o patnáct až dvacet let později než Kvitka a jeho tvorbu znát nemohla – do češtiny z ní tehdy ani později skoro nic přeloženo nebylo. Oba autory sbližovalo podle Kolessy propojení lidové fantastiky a realistických obrazů ze života, velké bohatství etnografických prvků od obyčejů a pověr až po lidový humor, sentimentální zabarvení, ideový optimismus a snaha vyzdvihnout do popředí světlé stránky lidového života. Kolessa také konstatoval, že Kvitku a Němcovou spojuje idealizace vztahů mezi vrchností a vesnickými lidmi a snaha o vykreslení společenské harmonie, která bohužel v reálném životě neexistovala.

Podoba i míra zájmu S. Rusové a O. Kolessy o jednu z klíčových postav vrcholně obrozenecké české literatury dokazují, že významní představitelé starší generace ukrajinské emigrace nebyli imunní vůči české kultuře, do jejíhož prostředí byli nečekaně a natrvalo přesazeni. Jde tak o zajímavý prvek česko-ukrajinských vztahů v době před necelými sto lety.

(boz)