Ukrajinská kronika 2021/4 (1.–10. února)

Počátek února přinesl vyostření vztahů mezi prezidentem Zelenským a jeho politickým táborem na jedné straně a mezi opozicí, zastoupenou v parlamentu proruskou platformou Za život. Jak se zdá, kompromis mezi těmito silami, dosud málo pravděpodobný, je napříště už zcela vyloučen.

Strana s názvem „Opoziční platforma Za život“ zaujala na ukrajinské politické scéně místo zaniklé a plně zprofanované Strany regionů. Rusko dnes může spojovat neumdlévající naději na změny v Ukrajině, které by byly „podle jeho gusta“, jen s touto „zaživotní“ silou. Její základ vznikl už v roce 1999, místo v popředí však zaujala a své jméno do dnešní podoby změnila až v letech 2016–2018.

V čele platformy figurují tři představitelé, kteří by mohli spolu zápasit o palmu vítězství v soutěži o míru nesympatičnosti – jsou to v abecedním pořadí Jurij Bojko, Viktor Medvedčuk a Vadim Rabinovič. Dokonalým symbolem této proputinovské síly je ovšem druhý jmenovaný politik, natrvalo zprofanovaný blízkými vztahy s ruským prezidentem (říká se mu „Putinův kmotr“) i trapnou „právnickou“ spoluúčastí v někdejším procesu s nejslavnějším ukrajinským disidentem, básníkem Vasylem Stusem. V roce 2019 se do parlamentu dostali 44 poslanci této strany – tvoří zhruba devítinu současného zastupitelského sboru.

Největší rozhořčení vyvolali představitelé této parlamentní frakce svou cestou do Moskvy v březnu minulého roku, kdy vystoupili v ruském parlamentu jako ti „praví Ukrajinci“, samozřejmě z putinovského pohledu. Poté byl vznesen požadavek na ukrajinskou generální prokuraturu, aby byla otevřena trestní věc proti představitelům strany za zradu vlastního státu, ale poslanci sedí ve svých křeslech klidně dál. Kromě už zmíněných proruských vůdců budí v Ukrajině silné a převážně negativní emoce řada dalších jmen: Kiva, Korolevska, Ljovočkin, Surkis, Šufrič…

Ke střetu státní moci s proruskou platformou došlo poté, co ukrajinská Rada národní bezpečnosti a obrany vyhlásila 2. února pětileté sankce proti formálně ukrajinským televizním kanálům NewsOne, 112 Ukrajina a ZIK, vlastněným opozičním poslancem Tarasem Kozakem. Také v tomto případě stojí v pozadí už vícekrát zmíněný Medvedčuk. Opozice, dotčená tímto opatřením, protestovala den poté v ukrajinském parlamentu ústy Rabinoviče. Ten hovořil o nástupu „zeleného fašismu“ a neopomněl na konci svého vystoupení zapět úvod sovětské vlastenecké písně z roku 1941 „Vstavaj, strana ogromnaja“…

Vrcholem této parlamentní demonstrace bylo oznámení, že strana bude iniciovat vyslovení nedůvěry současnému prezidentovi, což je však pouhé gesto – poslanců ochotných podpořit tento záměr je příliš málo. Medvedčukovci se spíše zaměří na soudní zpochybnění kroků proti svým propagandistickým kanálům nebo na vytvoření jejich náhrady. Při těchto pokusech najdou více sil i spojenců, takže propagandistická válka o myšlení Ukrajinců bude pokračovat dál. Kreml přes své nynější vnitřní problémy, spjaté s případem A. Navalného, nebude chtít své ukrajinské chráněnce opustit a najde prostředky na jejich podporu. Ukrajinský ministr zahraničí Kuleba se ostatně nechal slyšet, že Rusko se Ukrajině za tento její pokus o vlastní obranu určitě pomstí.

Současný střet tzv.„Zekomandy“, jak se někdy říká politické síle současného prezidenta, s představiteli proruských názorů je zajímavou a z vývojového hlediska logickou skutečností. Medvedčukovi vyznavači předloni nepochybně podpořili v druhém kole prezidentských voleb právě Zelenského, ten se však ve vlastním zájmu a v jistém smyslu v zájmu Ukrajiny vyprofiloval jinak. Opoziční blok Za život musí proto usilovat o vlastní vítězství a snažit se o plné uchopení moci při nejbližší možné příležitosti. Přestože tato politická síla mírně navyšuje svůj voličský potenciál, nezdá se být uskutečnění tohoto scénáře reálné.

Je ostatně zajímavé, jak se postupně proměňuje rétorika samotného Zelenského, který v první únorový den mimo jiné prohlásil, že rezignace ukrajinského vedení na jaderné zbraně v 90. letech 20. století byl velkou chybou a zradou Ukrajiny. Uvedl také, že by jako prezident Ukrajiny nepřipustil v roce 2014 ruskou okupaci Krymu – poslouchá se to hezky… V každém případě právě iracionální a nepřijatelná proruskost hlavní opoziční síly, která je v očích většiny Ukrajinců plně diskreditována, posouvá prezidenta Zelenského směrem k nezbytné obraně zájmů vlastního státu. To povede i k hledání dílčího spojenectví s politickými silami, které nelze z proruských sympatií podezírat.

Na domácí politické scéně vzbudila zájem ještě jedna událost, která souvisí s dalším profilováním strany Služebnice lidu. Z jejího parlamentního klubu byl velkou většinou poslaneckých hlasů vyloučen problematický poslanec Dubinskyj, obviněný ze strany USA z pokusů o zasahování do amerických prezidentských voleb. Dubinského snahy obhájit se nenašly u většiny jeho straníků pochopení, jejich rozhodnutí však výrazně ovlivnil názor samotného prezidenta, který se s takovýmto svým straníkem samozřejmě musel rozejít.

Parlament jako celek se v posledních dnech zabýval takovými záležitostmi jako schválení zákona o distanční práci Ukrajinců nebo o přechodu k používání elektronických pracovních knížek. Za zmínku stojí i rozhodnutí, které ustanovilo 14. květen dnem památky Ukrajinců, kteří za druhé světové války zachraňovali Židy. Zmiňme ještě, že do značné míry nezávislá názorová pozice předsedy parlamentu Oleksije Razumkova ze strany Služebnice lidu prý vyvolává neklid v prezidentově okolí. Prý by viděli na místě Razumkova raději lépe ovladatelného Ruslana Stefančuka, nyní místopředsedu parlamentu z řad téže strany.

Covid byl v Ukrajině také na počátku února na ústupu. V první dekádě února bylo ohlášeno nejvýše 5 082 nových pacientů za jeden den, denní přírůstek však ve čtyřech případech z deseti klesl pod 3 000 osob. Nyní se mluví o zavedení omezené, tzv. adaptivní karantény, která by měla platit do konce dubna. Dlouho očekávané očkování obyvatel má začít dne 15. února – mluví se o 12 milionech dávek, které budou pro začátek k dispozici, a byl už vytvořen harmonogram dalšího postupu v této věci.

Přejdeme-li k vztahům Ukrajiny se světem, začneme zdánlivě podružným tématem, které souvisí s nedávno vzpomenutým pětadvacátým výročím počátku práce ukrajinské antarktické stanice. Pracovníci stanice Akademik Vernadskyj sice pozvali V. Zelenského k návštěvě šestého kontinentu, nezdá se však pravděpodobné, že by se taková cesta mohla uskutečnit.

Nepoměrně podstatnější událost představuje současná cesta premiéra Denyse Šmyhala do Bruselu. Zčásti zde už absolvoval a zčásti teprve uskuteční rozhovory s předními činiteli Evropské unie a Severoatlantického paktu. Výsledky jeho cesty bude možno zhodnotit až v příštím vydání kroniky.

(boz)