Překlady českých pohádek z aktovky ukrajinského diplomata

Československo-ukrajinské mezistátní vztahy měly premiéru hned po skončení první světové války. Trvaly pak jen krátkou dobu, ale je vhodné se k této etapě opakovaně vracet. Mimořádná diplomatická mise Ukrajinské lidové republiky v Praze totiž vykonala přes krátkost času mnoho potřebné práce v nejrůznějších oblastech, včetně vydavatelské.

Teď už je na místě otázka, co s tím mají společného pohádky, ať lidové či umělé. O žádný omyl určitě nejde, jak se pokusíme vysvětlit. V komentáři k teleseriálu o Boženě Němcové jsme zmínili, že spisovatelka snad uvažovala také o překladu ukrajinských pohádek. Toto nadhozené téma se ale dá také obrátit: promluvily někdy pohádky Boženy Němcové a jiných autorů k ukrajinským čtenářům? Máme-li odpovědět, musíme se vrátit na počátek roku 1919.

V lednu zmíněného roku byli v Kyjevě vybíráni vhodní kandidáti do diplomatických misí Ukrajinské lidové republiky, které měly být nově zřízeny v řadě evropských zemí. Počítalo se i s existencí zastupitelského úřadu v Československu. Pro jeho vedení byl vybrán Maksym Slavinskyj a mezi pracovníky mise se ocitl také Vasyl Koroliv-Staryj (1879–1941). Vzděláním byl sice veterinárním lékařem, na sklonku dějin carského Ruska a ještě víc po jeho zániku mu však na srdci ležela jiná sféra.

Koroliv patřil mezi ukrajinské vzdělance venkovského původu, kteří aktivně usilovali o rozvoj ukrajinské literatury a nakladatelského života. Teprve v roce 1905 přestal v carské říši platit (po třicetileté působnosti) zákaz tisku v ukrajinštině. Koroliv se za této situace pokoušel položit základy ukrajinského nakladatelského života. Chtěl nabídnout Ukrajincům z různých sociálních a generačních skupin tištěnou produkci ne v ruském, ale v jejich vlastním jazyce.

Založil proto v Kyjevě nakladatelství Čas a od podzimu roku 1917 redigoval také první ukrajinský literárně-kriticko-bibliografický časopis Knyhar. Výsledky všech těchto aktivit byly ohroženy na počátku roku 1919, kdy se k městu po roce znovu přiblížila bolševická vojska. Ukrajinská inteligence se cítila být touto skutečností ohrožena a část jejích příslušníků se pokusila uplatnit v diplomatických službách svého státu.

Je zjevné, že Koroliv se měl v Praze starat o propagační činnost celé mise. Jednou z cest se stal pokus o přenesení ukrajinského nakladatelského života do Prahy. O této zajímavé iniciativě přineseme někdy podrobnější zprávu. Dnes se zastavím jen u otázky, jakou roli a proč sehrály v celé této krátkodobé iniciativě pohádky.

Tato role rozhodně nebyla malá – stačí se zběžně podívat na produkci tří nakladatelství, která v Praze z Korolivovy iniciativy v letech 1919 a 1920 působila. Nesla jména Čas, Deň a Vsesvit a nejaktivnější bylo třetí z nich. Dohromady vydala, převážně v prvním poválečném roce, 46 titulů většinou drobnějšího charakteru. Některé z nich vyšly ukrajinsky i česky, jedna dokonce v pěti jazycích – krátký životopis ukrajinského vůdce Symona Petljury sepsaný právě Korolivem.

Je zajímavé, že téměř třetinu takto vydaných titulů tvořily publikace pohádkové. Dohromady se jednalo o pět titulů českých a osm knížek či knížeček ukrajinských. Ony české nabízely vždy jednu ilustrovanou lidovou pohádku v češtině. Přeložila je Marie Nosková, středoškolská učitelka a choť ukrajinsko-českého publicisty Hyppolita Olgerda Bočkovského či Boczkowského.

Čtyři dětské knížky ukrajinské přeložil z českých zdrojů sám Vasyl Koroliv-Staryj – nejspíše nikoli ve své pracovní době, ale ve chvílích volna. V případě těchto ukrajinských titulů se jednalo většinou o publikace poněkud většího rozsahu – na několika desítkách stran s výtvarným doprovodem převážně českých autorů. Vydání zajistila skoro vždy tehdy známá pražská „tiskárna Politiky“.

Knížky „Blízký svět“ a „Na zeleném ostrově“ představují malé antologie pohádek a zčásti i povídek vyprávěných Chodem J. F. Hruškou, V. Říhou alias Václavem Tillem, D. Zacharem, A. Wenigem a E. Svobodou. Vesměs se jednalo o tehdy žijící autory. Nevelká sbírka slovanských národních pohádek představila ukázky z osmi národních folklórních tradic, jasně však převažovaly pohádky české a slovenské.

Následující, poměrně útlá knížečka byla vzata z pohádkářského díla Boženy Němcové. Koroliv přeložil její příjmení do tvaru „Nimcova“ a vybral si pohádku O dvanácti měsíčkách, kterou vypravěčka vybrala ze slovenské lidové tradice. Tato publikace, vydaná až v roce 1920, celou pohádkovou řadu uzavřela.

Koroliv navázal na překlady dvou knížeček z češtiny, určených pro děti vydaných v ukrajinském státě v roce 1918, které asi znal. V každém případě považoval za vhodné napsat ke každé ze svých překladových knížek předmluvu. Vysvětluje zde motivaci své činnosti slovy: „Nebudu považovat svou práci za zbytečnou, když se náš čtenář po seznámení s těmito drobnými ukázkami české literatury začne zajímat o spisovatelskou tvorbu s námi sousedícího národa. Je nám blízký svým duchem, ale známe ho málo a přitom vytvořil rozsáhlou a zajímavou dětskou literaturu“ /…/ Máme zatím málo podobného dětského čtiva.“

V jiné předmluvě se diplomat-překladatel zmiňuje o lásce k dětem panující v českém prostředí. Podle jeho názoru zde vládla péče o duchovní i fyzickou výchovu této věkové skupiny. Koroliv připojil poznámku, že Ukrajinci se něčím takovým bohužel nemohou příliš pochlubit. Znovu zdůraznil, že Češi jsou Ukrajincům blízcí duchem i obyčeji. Podobnost může být podle něj doložena i jinak. Jednak je podle Koroliva Praha město tak pěkné, jako „náš Kyjev“ a krom toho Chodové – zvláštní větev českého národa – se velmi blíží svou povahou a typem života „našim horalům-Huculům“.

Jak vidíme, jsou Korolivovy překlady dětské četby velmi specifickým a zajímavým dokladem snahy o sblížení Čechů a Ukrajinců. Bohužel se k příliš velkému počtu ukrajinských čtenářů vzhledem na existenci válečných front a nově vzniklých hranic nedostaly. Velká část vytištěného nákladu ležela ještě po letech v různých pražských skladištích a nemálo jich tam asi smutně zašlo. V lepším případě se daly některé z těch českojazyčných potkat ještě po desetiletích v pražských antikvariátech.

Výsledek snah Vasyla Koroliva-Starého, který byl sám tvůrcem ukrajinských autorských pohádek, byl tedy jiný než si představoval. S trpkostí se o tom zmiňuje ve svých dopisech z následujících let. Nicméně však také v tomto případě okřídlené latinské úsloví „laudanda voluntas, ut desint vires“…

(boz)