Ukázky filmů ze života meziválečné Podkarpatské Rusi

V době dlouhodobého umrtvení kulturního života se můžeme zúčastnit některých událostí aspoň on line. Platilo to i v případě projekce, kterou zorganizoval 25. ledna Národní filmový archiv. Zájemci se mohli seznámit zčásti nebo v úplnosti se čtyřmi filmovými snímky, které vznikly v období první republiky a týkaly se tehdejší Podkarpatské Rusi.

Moderátorem akce se stal archivář NFA Luboš Marek. V úvodu krátce informoval o novějších dějinách regionu. V letech 1919-1939 byl součástí Československa, na přelomu let 1938 a 1939 užíval jména Kapatská Ukrajina. Po válečných peripetiích, spojených především s maďarskou okupací, odstoupilo Československo podkarpatské území 29. června 1945 Sovětskému svazu.  Dnes tvoří tento kraj Zakarpatskou oblast Ukrajiny.

Sérii tří televizních filmově-historických pořadů o Podkarpatsku připravili v roce 2011 Karel Čáslavský a Pavel Vantuch. V rámci populárního cyklu Hledání ztraceného času tehdy nabídli pět dokumentárních snímků z meziválečné doby. Luboš Marek pojal svůj výběr jinak. Do úvodní části projekce totiž zařadil kratší ukázky ze dvou hraných celovečerních filmů natočených ve 30. letech 20. století.

První z nich, Marijka nevěrnice, lze označit za nejznámější snímek, který vznikl na Podkarpatské Rusi, a to v roce 1933. Někdy se mu říká „film tří českých spisovatelů“ – konkrétně se na jeho vzniku podíleli Ivan Olbracht, Vladislav Vančura a Karel Nový. Filmu byla v roce 1982 věnována samostatná knižní publikace. Připomeňme aspoň stručně jeho děj.

Hlavnímu hrdinovi Petrovi vyhořela chalupa po zásahu bleskem. Začíná se svou ženou Marijkou ihned stavět nový dům. Na výpomoc získává mladého souseda Danyla, protože sám musí vydělávat prací v lesích. Osamělá Marijka se sblíží s Danylem, což se stane příčinou jeho smrti. Příběh se odehrává ve vsi Koločava, jejíž obyvatelé si ve filmu zahráli místo profesionálních herců. Film bohužel nedosáhl potřebného úspěchu kvůli jazykové nesrozumitelnosti. Postavy totiž mluví nejen česky, ale zčásti také zakarpatským dialektem, resp. ukrajinsky, a jidiš.

Následovaly záběry z úvodní části neméně známého filmu Hordubalové, natočeného podle románu Karla Čapka v roce 1937. Juraj Hordubal se vrací po osmi letech z Ameriky domů do Podkarpatské Rusi a naivně si představuje, že na něj čeká uklizený domov, věrná žena Polana a milující dcerka Hafija. Ve skutečnosti je všechno jinak. Film natočený režisérem Martinem Fričem. Zachytil příběh, který je v jistém smyslu dodnes aktuální. Zvláštní je, že postavy mluví aspoň v předvedené ukázce česky. Důležité je také to, že snímek byl natáčen ne na Podkarpatské Rusi, ale v horské vsi Šumiac na středním Slovensku.

Třetí snímek nese název Užhorod a jeho okolí. Byl natočen v 1922, je němý a záběry se v něm střídají s titulky. Můžeme zde vidět řadu známých míst, např. řeku Už, hotel Koruna, sídlo řeckokatolického biskupa či katedrálu Povýšení svatého Kříže a gymnázium. Protože se jedná o dokument z počátků československé správy Podkarpatské Rusi, můžeme vidět také slavnosti k výročí vzniku republiky, vojenskou přehlídku a bohoslužbu. Zachycen je také provoz kuchyně poskytující stravu chudým. Zajímavé jsou i záběry ze života rómské menšiny, která je v Zakarpatsku dodnes značně početná.

Poslední předvedený film se nazývá Píseň o Podkarpatské Rusi. Režisér Jiří Weiss ho vytvořil se spolupracovníky v roce 1937. “Bez konce hory, bez konce mlhy, bez konce pralesy, kde dřevo umírá, kde smrtí voní stín…”, recituje v úvodu filmu Vladimír Šmeral. Básnický text dnes zapomenutého autora, kterým byl K. M. Walló, doprovází spolu s hudbou Jiřího Srnky sérii zajímavých záběrů. Poznala jsem zde také své rodné město Rachiv. Celkově je to smutný dokumentární příběh o krásné přírodě a složitém životě uprostřed ní.

Bez ohledu na to, zda se jednalo o dokumentární nebo hrané filmy, mohli jsme vidět záplavu záběrů z přírody i z lidských sídel – hory, potoky, dobytek a dřevěné domy i kostely. Jasné byly stopy romantizace přírody v karpatské části Ukrajiny. Po pravdě řečeno, po této projekci by se člověk s chutí rozběhl naboso trávou nebo ochutnal vodu z potoka.

Zároveň však jsme mohli sledovat záběry těžké a nebezpečné práce, masovou chudobu i hlad a také složitý život v horách, kde žila část obyvatel odříznuta od větších měst. Za zmínku stojí záběry z každodenního života obyvatel Podkarpatské Rusi. Pro příklad lze uvést rituály jako modlitba před jídlem nebo způsob pozdravu („Слава Ісусу Христу! Слава навіки Богу!“). Všimneme si také, že Ukrajinci tehdy většinou nosili vyšívané košile.

Předvedené filmy nabídly Čechům i Ukrajincům jedinečnou vzpomínku na dobu života v někdejším společném státě. Díky nim si můžeme nejen představit, ale opravdu vidět skutečný život na Podkarpatské Rusi, který byl nelehký, ale zároveň hodně rozmanitý a zajímavý. Žili jsme tehdy spolu, mluvili jsme různými jazyky, měli jiné vyznání a mentalitu, ale přece jsme si dobře rozuměli.

(osim)