Deník sto čtyřiceti pěti dnů dobrovolného hladovění

Oleh Sencov: Kronika jedné hladovky

Filmovému režiséru a spisovateli Olehu Sencovovi bude letos v červenci pětačtyřicet. Jeho nerovný zápas s ruským represivním systémem a prezidentem Putinem sledovali v létě roku 2014 lidé v mnoha zemích. Větší pozornost však tehdy asi přece jen vzbuzovalo fotbalové mistrovství světa, které Rusko s velkou pompou pořádalo. Mimochodem, lhostejný k němu nezůstal ani hladovějící Sencov.

Sencov-Kronika-hladovkyDo češtiny byl značně rychle přeložen deník, který si krymský Rus, ukrajinský občan a ruský politický vězeň v jedné osobě vedl. Zapisoval své dojmy se záviděníhodnou zarputilostí skoro pět měsíců na stránkách šesti sešitů, které si za tím účelem sám slepil. Dozorcům pro jistotu tvrdil, že pracuje na filmovém scénáři. Faktem je, že ti by si ani v případě nadměrné horlivosti neporadili s těžko čitelným rukopisem.

Dnes už lze říci, že Sencovova hladovka byla nejen obdivuhodným osobním protestem proti zvůli, ale i pozoruhodným politickým projektem, který měl vynutit propuštění ukrajinských politických vězňů a jejich návrat z Ruska domů. Hladovka připadla na dobu od 14. května do 5. října 2018. Jejím dějištěm byla věznice v subpolárním Labytnangi, kde Sencov nedobrovolně pobýval od listopadu předchozího roku. V té době už uplynuly tři roky od obdobné hladovky dnes pozapomenuté Nadiji Savčenkové. Také ona věnovala této formě svého zápasu část memoárů a srovnání obou textů by bylo jistě zajímavé.

Kniha postrádá autorův úvod či doslov. Zdá se nicméně, že Sencov ponechal původní záznamy v autentické podobě. Zanechal proto i svědectví cenné pro psychologa a svědčící také o pochybách, nejistotách a obavách, kterým byl téměř denně vystaven. Délka zápisů kolísá, ale ke konci hladovky se zkracují. Už to dokládá narůstající zdravotní potíže.

Tematická skladba zápisů se den ode dne liší. Velmi často zápisy začínají záznamem snů, které mají pro vězněného člověka specifický význam a váhu. Soustavnou pozornost věnoval zapisující samozřejmě vlastnímu zdravotnímu stavu a negativním změnám, které hladovění přinášelo. K tomu přistupují převážně neveselé úvahy o dalších perspektivách vlastního života či „neživota“ i o přerušené tvorbě v oblasti filmu. Sencov musel samozřejmě téměř neustále svádět boj s těžce doléhajícím pesimismem – zvláště za situace, kdy se zdálo, že se mu cíle hladovky nepodaří dosáhnout. A v tomto směru na něj působili i věznitelé.

Samozřejmě je mnoho místa věnováno momentkám z vězeňského světa. Škála zachycených situací nemohla být příliš široká. Malý výsek světa, viditelný z okna ošetřovny, kde byl Sencov umístěn, doplňují popisy nevlídného počasí i krajiny podléhající změnám ročních období. Výrazně jsou zachyceny poměry na marodce a typy kriminálních vězňů různých národnosti i jejich věznitelů a lékařského a pomocného personálu. Vznikla tak sbírka popisů různých, sympaticky, únosně či odpudivě působících reprezentantů této buňky putinovského systému.

Ruské vězeňství jako celek vychází ze Sencovova popisu jako obludný a zároveň absurdní fenomén, který je adekvátním projevem Ruska doby putinismu. O jeho hlavním představiteli nemá Sencov ani ty nejmenší iluze – jednou jej označuje přímo za krokodýla. Věří v nezbytnost odstranění současného stavu, zatím však může registrovat jen nepřijatelnou velmocenskou politiku země, jejímž občanem se měl po ruské okupaci Krymu proti své vůli stát.

Sencovovo ztotožnění s Ukrajinou a jejím bojem za svébytnost se prolíná s jeho vztahem k užší vlasti, kterou pro něj zůstal Krym i se vzpomínkami na dětství, rodiče, děti a bývalou manželku. Nechybí zmínky o bývalých přátelích, z nichž nejeden podpořil ruskou okupaci poloostrova. O Ukrajině se Sencov nijak podrobně nerozepisuje a neplýtvá patetickými frázemi. O jeho názorech a činech však dostatečně barvitě vypovídá působivý popis dění na kyjevském Majdanu ve chvílích jeho největšího ohrožení, v únoru 2014. Sencov tam byl přítomen jako platný účastník obrany tohoto nejsvobodnějšího prostoru Ukrajiny. Jeho vyprávění o tehdejších událostech (s. 157–170) má nespornou dokumentární cenu.

Vraťme se však do putinovského Ruska. Sencov vnímá děsivou moc tamní státní propagandy, projevující se výrazně v televizním vysílání, např. v relacích státního propagandisty Kiseljova. Televize ostatně dokázala mohutně těžit i z události, jako bylo tehdejší mistrovství světa v kopané. Sencov sledoval jeho průběh s velkým zaujetím – i po této stránce poskytuje jeho deník zajímavé svědectví.

Přece jen podstatnější jsou však jeho postřehy o čtení knih z vězeňské knihovny, která byla docela bohatá. Převažují zmínky o dílech V. Nabokova a E. M. Remarqua, autor se ale zamýšlí i nad knihami S. Lema, J. Steinbecka a dalších. Z periodik mohl sledovat se zpožděním opoziční noviny Novaja gazeta, jejichž materiály často komentuje. Dalším zajímavým zdrojem informací jsou také úvahy o filmu a jeho tvůrcích. Paradoxní je, že se snažili Sencova z Ukrajiny přimět ke spolupráci na filmu „Čísla“ natáčeného podle jeho scénáře. Sencov si však jasně uvědomoval své omezené možnosti v této věci.

Upozorněme v této souvislosti na doklady o jeho korespondenčním (dopisovém i mailovém) kontaktu se světem. Věznitelé se jej sice snažili omezit, přesto však Sencovovi přinášel mnoho podnětů, byť ne vždy pozitivních. Je tu i zmínka o jeho českém kontaktu. Dozvěděl se, že mu bylo rezervováno místo u stolu v „příjemné restauraci ´Velryba´“ (s. 177). Jestlipak se tam stačil podívat během své loňské návštěvy Prahy a dát si „pár piv a vepřové koleno s bramborem?“

Tíživě působí závěrečná vzpomínka na ponižující přijetí v táboře Labytnangi a na nedůstojné podmínky, které tam vězně čekají hned v počátcích jejich pobytu. Hned poté následuje konstatování prohry vlastního úsilí – hladovku musel Sencov z neodkladných zdravotních důvodů ukončit. Propuštěn byl z Ruska spolu s jinými Ukrajinci až po roce, 7. září 2019. Tato událost už v knize samozřejmě popsána není.

Oleh Sencov vytvořil v této knize svůj věrný autoportrét. Naplnil princip, který by se dal označit slovy z titulu jedné prózy Volodymyra Vynnyčenka – „česnisť iz soboju“, tedy poctivost vůči sobě samému. Za rychlé vydání tohoto významného a imponujícího dokumentu zcela nedávné doby je třeba poděkovat nakladatelství a hlavně překladateli Liboru Dvořákovi. Četba je to nesporně těžká a neveselá – absolvuje ji bohužel asi jen nemnoho zájemců. Podstatné je, že kniha jako celek vyznívá optimisticky. Autorovo tiché a naprosto ne bezúčelné hrdinství nebylo marné. Ze svého zápasu s vládcem Ruska vyšel jako vítěz.


Sencov, O. (2020): Kronika jedné hladovky. Praha, N Media. Stran 3ě4 (12). /ISBN 978-80-907922-0-3/

(boz)

Rubriky