Jak se zkoumá (historická) paměť?

Mnoho z nás považuje historii za disciplínu sice humanitní, ale přesto velmi tvrdou a exaktní. Data jsou přece data – Kolumbus objevil Ameriku roku 1492 a dál není potřeba o ničem diskutovat. Zkuste si ale sami na sobě malý myšlenkový experiment a pokuste se popsat jakoukoli proběhlou událost (klidně banální, třeba svou včerejší večeři). Vsadím se, že byste ji nepopsali na vlas stejně jako jiný člen vaší domácnosti.

Někomu utkvělo v paměti hlavně jídlo, jinému zajímavá debata a někomu zase naopak nepříjemná zima v jídelně. A co teprve, když jde o událost, kterou jste osobně nezažili – tam bereme informace z knih, z hodin dějepisu, ale taky z filmů, knih a médií a každému už asi začíná být jasné, že do hry začíná vstupovat více faktorů než suché letopočty.

Problematice toho, že každý má tendenci vnímat svět kolem sebe trošku jinak a někdy ani netuší, co to způsobuje, si všímal už Sigmund Freud. Jeho současník Carl Gustav Jung zase popisuje něco jako „kolektivní nevědomí“, tedy představy a archetypy, které máme společné jako celé lidstvo. A právě z práce těchto dvou vědců si sociologie, filozofie i historie (počínaje od Durkheimova žáka Maurice Halbwachse) odnáší i „kolektivní paměť“.

Tento koncept tvrdí, že každá společnost (národ, obyvatelé jednoho regionu, rodina…) má zažité nějaké zvyky, představy a stereotypy udržované společnou kulturou, které se berou jako samozřejmosti. V jiných společenstvích panuje ale kultura jiná a to, co se pro nás jeví jako samozřejmost (např. „pokřesťanštění Evropy je důležitým bodem ve středověké historii“), někdo jiný může zpochybňovat anebo to pro něj zkrátka není vůbec důležité a nic ho nenutí o takových věcech přemýšlet.

Mohu ukázat kolektivní paměť i na nějakém příkladu z praxe: Například druhá světová válka a nacismus jsou jevy v Evropě naprosto jasně vymezené. Drtivá většina Evropanů by ani na chvilku nezapochybovala a nacistický režim by odsoudila jako zločinný a nelidský, a kdyby někdo zkoušel využít válečnou symboliku, považovala by to za velmi nevkusné. (Velmi kritizován ostatně skončil i nápoj „Kefírer“ s karikaturou Hitlera na obalu).[1]

Na druhou stranu třeba Indie se válka nedotkla (ta v té době řešila spíše záležitosti boje za vlastní nezávislost), a proto některým Indům, kteří toho o druhé světové válce zase tolik neví, může Hitler připadat vlastně jenom jako „pravý vlastenec, který pro svůj národ chtěl to nejlepší“, případně prostě jenom jako známá tvář, s níž si ale nespojují její činy.[2] A proto občas můžeme v médiích vidět fotografie indického stánkaře, který vedle jiných suvenýrů prodává trička s podobiznou Adolfa Hitlera a hrníčky s hákovým křížem.

Pro tyto rozdílnosti v chápání historie ovšem nemusíme chodit až do Indie. Věřím, že každý, kdo se jen trošku zajímá o historii východní Evropy, se setkal s pojmem „Velká vlastenecká válka“. V kostce jde o velkou chloubu ruské historie a o víru, že válka nebyla zbytečná, ale pomohla k osvobození Evropy a vítězství nad Německem a že sovětští vojáci byli jejími hlavními hrdiny. Oblibu této koncepce dokládají velkolepé vojenské přehlídky konané na oslavu výročí konce války, obliba válečné tematiky v ruské kultuře a umění a symbol svatojiřské stuhy, černě a oranžově pruhované.

Oproti tomu mnoha Ukrajincům by slova „Velká vlastenecká válka“ prostě nešla přes ústa. Tito lidé za největší hrdiny války považují Organizaci ukrajinských nacionalistů a jejich snahu o vybojování samostatného ukrajinského státu. To potvrzují například kroky patrioticky orientovaného ukrajinského prezidenta Viktora Juščenka, který posmrtně vyznamenal titulem „Hrdina Ukrajiny“ Stepana Banderu, Romana Šuchevyče a další osoby s velmi komplikovaným životem i odkazem.

Není mým cílem soudit, koho měl a koho neměl ukrajinský prezident vyznamenávat, ani tu ventilovat své názory na ruské květnové vojenské přehlídky. Chtěla jsem jenom poukázat na to, že historie není neměnný monolit, do kterého se vytesávají suchá data. Historie je až konstrukt nás, lidí současnosti, a kromě o středověku nebo druhé světové válce toho může hodně říci i o nás samotných.

Jak jsem ukázala, historie nebo lépe řečeno historická paměť se mění napříč časem, prostorem, generacemi, pohlavími či sociálními skupinami… A její zkoumání nám jako společnosti nabízí reflexi sebe sama, případně porozumění ostatním, přestože se nám jejich názory napoprvé mohou zdát přehnané nebo extrémní.

Německá literární vědkyně Aleida Assmannová zkoumá díla Shakespeara, Nietzscheho a Herdera a na základě nich dělá závěry o jejich době a paměti.[3] Francouzský klasik Pierre Nora a po jeho vzoru například i český historik Zdeněk Hojda se zabývali „místy paměti“, tedy různými sochami, pomníčky, křížky a z nich se snažili vyčíst něco o hodnotách a vzorech společnosti, která je postavila.[4] O historické paměti se uvažuje už i v ukrajinské historiografii.[5]

No a já bych se svojí troškou do mlýna taky ráda přidala a v rámci své bakalářské práce bych chtěla zkoumat historickou paměť Ukrajinců žijících v současné době v Česku. Ale o tom zase až někdy příště…

(klat)