Návraty do roku 1991 (1): První kroky České asociace ukrajinistů

Letos budeme občas vzpomínat i na česko-ukrajinské události roku 1991. Jsou vzdáleny právě tři desetiletí a to už je časová vzdálenost, po které paměť uchová jen zlomek kdysi prožitého. Jako vůbec první přichází na řadu připomínka události, která souvisí s odborným výzkumem ukrajinské tematiky.

Vedle běžně známých oborů jako bohemistika, germanistika nebo amerikanistika se v mnoha zemích světa postupně rozvinula ukrajinistika. Takovéto odborné disciplíny mají pomáhat hlubšímu porozumění dějin, kultury a dalších životních projevů příslušných národů i jejich států. Význam ukrajinistiky je tím větší, že existence ukrajinského národa, jazyka, literatury i vědy byl dlouhodobě zpochybňován v carském Rusku. A takovýmto postupům není vzdáleno ani dnešní Rusko putinovské.

V komunistickém období byla sice existence ukrajinského národa uznána, ale ukrajinské reálie se v SSSR staly obětí zkreslených, ideově pokřivených výkladů. Navíc stalinský pogrom fyzicky zlikvidoval v druhé polovině 30. let velkou část ukrajinistů. Ukrajinistika nebo ukrajinoznavstvo se v 30.–80. letech rozvíjelo dynamičtěji a svobodněji v západním světě, zejména v severní Americe.

Ukrajinistika česká žila po většinu 20. století chtě nechtě pod vlivem měnících se názorů na Rusko, jak je prosazovala zahraniční politika a jak se odrážely ve vědomí vědců, kulturních činitelů i obyčejných lidí. V komunistickém Československu si ukrajinistika, zkoumající druhý největší národ Sovětského svazu, udržela určitý životní prostor a slovně byla státem podporována. Současně však tento vědní obor podlehl podobným ideologickým omezením a zkreslování, které ho stíhaly i nadále v SSSR.

Přispěla k tomu i úloha, kterou sehráli čeští a slovenští ukrajinisté v polovině komunistické etapy českých dějin, v roce 1968. Výrazně se angažovali v tehdy marném pokusu o založení Mezinárodní asociace ukrajinistů. Vyvrcholil v polovině srpna, těsně před okupací, na světovém kongresu slavistů v Praze a řada účastníků na něj zakrátko doplatila postihem.

Až do konce 80. let nebyl možný vznik organizace, která by ukrajinisty ve světě i v Československu spojovala. Změnu přinesl rok 1989. Zprvu byla v italském Herkulaneu založena už za účasti odborníků ze sovětské Ukrajiny Mezinárodní asociace ukrajinistů. Protože se poměry dále uvolňovaly, mohl se první řádný kongres asociace uskutečnit v srpnu 1990 v Kyjevě, kam se tehdy vypravilo i několik odborníků z Prahy.

logo ČAUZa této situace vznikla zanedlouho také Česká asociace ukrajinistů. Přípravy a práce na stanovách začaly v listopadu a prosinci 1990. První setkání českých ukrajinistů se uskutečnilo 10. ledna 1991 v prostorách katedry rusistiky a ukrajinistiky na pražské filosofické fakultě. Sedmnáct účastníků této schůze z řad literárních historiků, filologů, historiků a překladatelů založilo Českou asociaci ukrajinistů, schválilo její stanovy a zvolilo její první, sedmičlenný výbor.

Mezi zakládajícími členy převažovali Češi, ale byli zde i pracovníci ukrajinsko-českého původu a několik Ukrajinců včetně rodáků z Prešovska. Z hlediska místního byla tehdy asociace vysloveně pražskou záležitostí, protože mimo hlavní město se nikde v Čechách ani na Moravě tento obor nepěstoval. Vznik dalších center práce v oboru v Brně a Olomouci si tehdy nikdo neuměl představit. Zastoupeni byli především představitelé vědeckých oborů, ale také osoby z překladatelského prostředí. Snaha o zainteresování poučenějších novinářů či publicistů nebyla korunována výraznějším úspěchem.

Po většinu 90. let vedl asociaci literární historik a překladatel docent Václav Židlický, volyňský Čech, činný v oboru už od poloviny padesátých let. Pro další činnost organizace byla nezbytnou mravenčí organizační práce, kterou ve výboru vyvíjely jazykovědkyně, spoluautorka Ukrajinsko-českého slovníku dr. Růžena Šišková a brzy nato i knihovnice a básnířka z Prešovska Marusja Ňachajová, která tehdy žila v Praze.

Práce v nové organizaci se bohužel nemohla zúčastnit asi nejznámější česká ukrajinistka dr. Zina Genyk-Berezovská, představující jakési „živé svědomí“ tohoto zkoušeného oboru. Paní Zina krátce po založení asociace náhle zemřela. Obě její děti vyjádřily ochotu vytvořit ze smíchovského bytu svých rodičů-ukrajinistů společenské a kulturní centrum českých Ukrajinců i ukrajinistů, tento projekt však nedošel pochopení u příslušných úřadů.

Činnost asociace, jejíž řady se postupně rozšířily o další členy, byla limitována jejími nevelkými finančními možnostmi i organizačními problémy. Brzy se ukázalo, že uskutečnění velkých reprezentativních akcí typu mezinárodní vědecké konference bude nad její síly. O konání takové akce se sice uvažovalo a její potřebnost zdůraznil při návštěvě Prahy i prezident Mezinárodní asociace ukrajinistů, americký literární historik Jurij (George) Hrabovyč. Vše však zůstalo jen u záměru, a podobně se nepodařilo rozvinout ani smysluplnou spolupráci s Ukrajinskou svobodnou universitou v Mnichově, jejíž kořeny tkvěly v Praze.

Existoval také záměr zapojit se do přípravy východoevropského svazku Encyklopedie ukrajinské diaspory, jejíž vydání bylo organizováno zakarpatským Ukrajincem, historikem prof. Vasylem Marusem z USA. Mělo zde být uveřejněno velké množství hesel o ukrajinsko-českém obsahu. I tento úkol se ukázal být příliš náročným a celý svazek nebyl dodnes realizován. Spoluúčast členů asociace skončila v etapě upřesňování hesláře a napsání jen některých hesel.

Budova FF UK Praha
Budova Filosofické fakulty UK v Praze - sídlo ČAU

Zajímavý a zdánlivě velmi nadějný podnět přišel přímo ze strany československé federální vlády. V jejím prostředí se totiž někdy v září roku 1991 zrodil podnět k založení institutu ukrajinistických studií v Praze. Tento ústav měl existovat při filosofické fakultě pražské university a v případě jeho realizace se počítalo snad až s 15 pracovníky. Prostředky i místnosti pro tuto instituci měly být zajištěny z vládních zdrojů. Rektor pražské Alma mater odevzdal vládě návrhy na personální obsazení uvažované instituce. Vznikla zřejmě i zřizovací listina ústavu, k jeho uskutečnění však vláda nepřistoupila. V létě roku 1992, kdy se začal rýsovat neodvratný rozpad Československa, byl projekt odložen ad acta.

Neúspěch příliš velkorysých plánů, o kterých zakladatelé asociace uvažovali, neznamená, že organizace se oddala nečinnosti. Snad nejcennějším jejím úspěchem se stalo už v prvním roce činnosti zorganizování určitého počtu komorních setkání s hosty z Ukrajiny, kteří pobývali v Praze. Část akcí byla pořádána ve spolupráci se sdružením Ukrajinců v České republice, které sice představovalo organizaci odlišného profilu, ale s mnoha shodnými zájmy.

O vývoji činnosti v prvním roce vypovídají materiály týkající se dalšího plenárního zasedání členů, konaného ještě v tomtéž roce, 20. listopadu 1991. V zápisu z tohoto fóra najdeme i pasáž, která zní i dnes velmi zajímavě a zčásti si uchovala aktuálnost: „Kromě akcí čistě vědeckých je nutná i činnost popularizační, ke které jsou vyzýváni všichni členové ČAU, neboť celková neinformovanost naší společnosti o Ukrajině je děsivá, a to i v orgánech, které budou v nebližší době navazovat s Ukrajinou bližší kontakty ve všech sférách veřejného života.“

Připomínám, že tato slova zaznívala necelé dva týdny před referendem o ukrajinské nezávislosti, které učinilo Ukrajinu na rok východním sousedem Československa. Představy, že se ukrajinistům podaří oslovit odborný i jiný tisk, se však v následujícím období naplnily jen zčásti. O tom, jak je to s (ne)informovaností naší společnosti o Ukrajině dnes, víme každý až příliš…

S odstupem třiceti let lze konstatovat, že se v rámci České asociace ukrajinistů podařilo vytvořit platformu, která umožnila pravidelnější setkávání odborníků a diskusní výměnu názorů týkajících se jak vývoje oboru, tak zcela aktuálních otázek. Nic podobného nebylo v předchozích desetiletích možné. Tehdy, v době „předinternetové“ a „nemailové“, bylo něco takového velmi důležitým předpokladem konsolidace oboru jako takového.

Během dalšího období existence se střídala v životě spolku období aktivnější i méně aktivní. Postupně se rozvinuly také debaty o tom, čím vlastně česká ukrajinistika je nebo čím by být měla a nakolik by měla reagovat i na obecné dění v Ukrajině a kolem ní. Tyto složité a stále aktuální záležitosti však už nemohou být tématem tohoto jubilejního článku.

(boz)

Rubriky