Separatismy v dnešním Rusku očima Oleksandra Nykonorova

Oleksandr Nykonorov: Koly rozvalyťsja imperija (Tendenciji rozvytku separatyzmu v putinskij Rosiji)

Není vůbec příjemné recenzovat knihu předčasně zesnulého autora, který mohl vykonat ještě mnoho užitečné práce. V tomto případě se jedná o politologa Oleksandra Nykonorova, který se dožil jen necelých devětatřiceti let. Když se na počátku září roku 2017 vracel s několika kolegy ze sympozia v Polsku, jejich vůz na Volyni havaroval. Zahynuli všichni…

Oleksandr byl rodákem z doneckého města Torez. Toto neobvyklé jméno zvěčňující francouzského komunistického předáka Maurice Thoreze, v „Doněcké lidové republice“ přežilo. „Torezovan“ Nykonorov se ovšem přes své rusky znějící příjmení stal, stejně jako mnoho jiných obyvatel Donbasu, skutečným ukrajinským vlastencem. Právě proto musel v r. 2014 hledat záchranu před proruským nedemokratickým režimem v okupovaném Donbasu a přešel pracovat do Kyjeva.

Díky řadě svých publikací a vystoupení se Oleksandr dokázal v ukrajinském prostředí prosadit a v posledních letech života pobýval několikrát i v Praze. Navštěvoval také přednášky na fakultě sociálních věd University Karlovy. Poznal jsem v něm erudovaného odborníka a diskutéra, který uměl o problémech se zaujetím a zajímavě hovořit. Ochotně také pomáhal, když toho bylo zapotřebí, svým o něco mladším kolegům z řad studentů.

Nykonorovův přítel a kolega Serhij Parchomenko uspořádal z jeho pozůstalosti soubor textů věnovaných problematice separatismů v Rusku. Zkoumání či zdůrazňování problematiky lokálních nacionalismů či separatismů v Rusku může na někoho působit jako naplňování hesla „přání otcem myšlenky.“ Tyto otázky však odrážejí realitu. Vystoupily na povrch už před více než třiceti lety, v době gorbačovovské přestavby.

Jako velmi aktuální se jevila problematika separatismů a možného rozpadu zmenšeného Ruska, tedy územního základu někdejšího SSSR, v 90. letech, za prezidenta Jelcina. Jeho nástupce Putin vše zdánlivě vyřešil nastolením nové centralizace. Příslušné problémy ale nezmizely a uchovaly si význam. Jde o to, nakolik jednotu ruské velmoci opravdu ohrožují.

Nykonorova posmrtně vydaná knížka byla připravena během několika týdnů a vyšla v nákladu pouhých dvou set výtisků. Po krátkém úvodu, kde je autor označen i za čelného ukrajinského propagandistu, následuje dvanáct kapitol, popisujících separatistická hnutí a problémy v současném, formálně federativním, reálně však silně centralizovaném Rusku.

Je škoda, že k textu nejsou připojeny poznámky, seznam literatury, rejstřík nebo souhrnně pojatá mapa, kde by byly zobrazeny všechny probírané oblasti. Všechna tato residua však nelze vyčítat autorovi, který by jistě svou publikaci dokázal patřičným způsobem dopracovat. Nykonorov by svou knihu nejspíše vydal v završenější podobě a jen s ní by byl asi spokojen. V každém případě však shromáždil úctyhodný materiál, se kterým je možno dále pracovat.

Kapitoly mají většinou rozsah mezi 15 a 17 stranami. Ta nejrozsáhlejší je kupodivu věnována Kaliningradské oblasti – území, které je České republice geograficky nejbližší, ale o kterém skoro nic nevíme. Paradoxně nejméně pozornosti se v knize dostalo území souhrnně nazvanému „Don a Kubáň“, které je ze všech pojednávaných regionů územně i historicky nejbližší Ukrajině.

Více než polovina popisovaných regionů se nachází v evropské části této země, v prostoru od Kaliningradské oblasti a Karélie na západě po Tatarstán a Čuvašsko na východě. Další dvě zkoumaná území se dají označit za eurasijská (Ural a Baškortostán), zatímco poslední tři (Sibiř, Tuva a Dálný východ) se nacházejí dále na východ – v asijské části Ruska.

Otázkou zůstává, proč nebyl zařazen výklad o území Kalmycka, Burjatska nebo Jakutska, když zde obdobné trendy v určitém rozsahu asi také existují. Samozřejmě je třeba uvažovat i o tom, zda mají vztah k separatismu i jiná území. Mám na mysli nejnovější úlovek ruského expansionismu, Krym, ale i problémová severokavkazská teritoria – Čečensko, Ingušsko a Dagestán.

Kdyby autor knihu stačil dokončit, jistě by zařadil na začátek úvod, ve kterém by vysvětlil, co vnímá jako separatismus. Vysvětlil by, kde končí ještě neseparatistické snahy o prosazení větších hospodářských či jazykových práv v příslušných regionech. Od boje za tyto požadavky může být k separatismu už jen krok nebo několik kroků.

Zamyslel by se jistě sumárně i nad tím, nakolik jsou odstředivé tendence projevem místního obyvatelstva či zda se jejich prostřednictvím dostávají na povrch nespokojené nálady Rusů žijících v příslušných útvarech. Ti jsou ve většině podobných regionů z historického hlediska specifickou náplavou, přitom však zde často zaujímají dominantní pozici.

Kniha poskytuje přes svou nezavršenost bohatý materiál k uvažování o těchto otázkách. Najdeme v ní velké množství informací o problémech, které se v úhrnu týkají poměrně značné části území současného Ruska. Zajímavé je však to, že heslo „separatismus v Rusku“ nabízí jen osm jazykových variant wikipedie, včetně ruské, ukrajinské i běloruské a také verze katalánská.

Výzkum příslušných problémů je dlouhodobě potřebnou a z hlediska Ukrajiny nesmírně důležitou záležitostí. Konec konců je to odpověď na ruské podporování separatistických snah nejen ruskojazyčných obyvatel, ale i jiných menšinových skupin zastoupených v určitých částech Ukrajiny.

Teprve čas ukáže, zda se naplní vize naznačená na obálce Nykonorovovy knihy. Ruský prezident se tu snaží s nesmírně zaujatým, až sveřepým výrazem vyčarovat trvání jednoty mapově zobrazeného „ruského puzzlu.“ Přitom z něj ale jeden za druhým odpadávají jednotlivé kousíčky…

Nykonorov, O. (2017): Koly rozvalyťsja imperija: Tendenciji rozvytku separatyzmu v putinskij Rosiji. Kyjiv, Vydavnyctvo Serhija Panťuka. Stran 203 (1). /ISBN 978-617-564-035-7/

(boz)